19. část

7. říjen 2009 | 15.44 |

:) tuto kapitolku jsem napsala delší, protože si myslím, že si to zasloužíte a doufám, že se vám to bude líbit. Bohužel na boj jsem neměla náladu, tak jsem to přeskočila a psala dále.... moira

Je boj smyslem života?
 
Prudce jsem otevřela oči, když jsem zaslechla bušení srdce. V žaludku mi narůstala nervozita. Můj šestý smysl mi radil: UTEČ! A já nutkání opravdu utéct ze všech sil bránila. Zaslechla jsem jemné prasknutí, ale to jen díky tomu, že jsem si zbystřila smysly a přiskočila ke stěně. A pak jsem se vesele zachechtala.
,,Upíre, jste v průseru až po uši a z tohoto svinstva se nevyhrabete ani za nic... máte tu štěnici a někdo si zřejmě vyslechl váš hezký proslov o svržení místodržícího... za ani né půl minuty je po vás.." řekla jsem vesele a pozorovala jsem, jak ten upír zblednul. Zvláštní, vždy jsem si myslela, že upír už bledší být nemůže...
Upír ke mě rychle přiběhl a prohlédl si tu černou tečku. Vztekle praštil do stěny, ale já si všimla, že ta tečka přežila...
,,Svedu to na to, že jsi mě očarovala.." zašeptal tak potichu, že to mikrofón štěnice nemohl zaznamenat.
,,A já se nenechám zabít..." odpověděla jsem a musela se držet, abych se nevrhla ke dveřím. Ty se totiž otevíraly a do místností vztoupil upír s mou svačinou. Snad bude stačit na to, abych se ubránila... přemítala jsem a zamyšleně se sklonila nad tou vyděšenou dívkou. Ta se bránila a roztrhla mi už tak zuboženou halenku. Zahleděla jsem se jí do vyděšených očí a nutila jí silou své vůle přestat. Za chvíli mi v bezvědomí zchabla v náručí a já se spokojeně napila. A když jsem dopila, taky jsem zjístila, že v místnosti už nejsme sami...
Cítila jsem se silná, ale věděla jsem, že ten pocit přejde hned po dvou upírech, které zabiju.... málo krve = málo síly = malá šance na úspěch a z toho plyne, že se nebudu bránit a budu shromaždovat síly na později.
Okouzlujícím úsměvem jsem po nich blýskla, než jsem se nevinně zeptala:
,,Copak by si pánové a dáma přáli?" a přelétla jsem pohledem 8 upírů s upírkou. Upírka zavrčela. Zřejmě neměla tak dobré sebeovládání, protože ji někdo drřel za lokty, aby se na mě nevrhla. Nebo se na mě nevrhla, když jsem pila? To je jedno...
,,Vzdej se a.."
,,Když se vzdám, nezavřete mě do té zapáchající díry a budu mít pravidelný každodenní 4 litrový přísun zdravé nezkažené a čerstvé krve?" skočila jsem někomu do řeči.
,,Ne.."
,,Tak to se vzdám, ale donutím vás, aby byli mé podmínky dodrženy..." broukla jsem a andělsky se usmála. Upírka se zasmála.
,,A jak to chceš udělat?" zeptala se povíšeně. A já se na ní přátelsky usmála. Po chvíli vlivu mého hlasu mi upírka padla ke kolenou a políbila zem před míma nohama.
Klekla jsem jí a prstem jí zvedla bradu. Dívala se na mě oddaným psím pohledem. Propustila jsem jí z mého vlivu a ona se zmateně rozhlédla. Ale už ke mě nechovala zášť a ani se na mě nepokoušela útočit.

.. vedlejší účinek mé moci.
,,Co jsi jí provedla!" křikl na mě ten upír, co jí před chvíli svíral a zatřásl s ní.
,,Co děláš Dane?!" křikla na něj a podívala se mu do očí. On se na ní zmateně podíval. A já se rozhodla, že se trochu pobavím. Po chvíli Dan objal upírku okolo pasu a vášnivě jí líbal. Začal jí sundávat triko, když se ozvalo odkašlání. Nevnímali ho. S povzdechem jsem zrušila jejich radovánky a ovlivnila cizího upíra, který spustil scénku:
,,Tys mi říkala, že mě miluješ! Proč ho už neopustíš!" křikl na upírku a ta se na něj zmateně dívala.
,,Cože.." ozval se upír, s kterým se před chvílí upírka líbala. Už se na něj chtěl vrhnout, když jsem ovlivnila upírku. Postavila se před upíra a řekla:
,,Prosím, nech ho, já ho miluji.." řekla přiškrceným hlasem a já v duchu trochu posmutněla. Tohle bych neměla dělat. Upír 1 (ten s kterým se líbala) nevěřícně zavrčel a v očích se mu zračila neuvěřitelná bolest.
,,A já?" zeptal se. A já se pomalu sunula ke dveřím. Omámila jsem zbytek, aby pozoroval scénu před nimi a docela v klidu jsem odešla ze dveří. Na chodbě jsem potkala jen dva upíry a ty jsem přinutila, aby odvrátili pohled. To ovlivňování mě dost unavilo, ale vytrvale jsem hledala východ.
Zatím jsem východ nenašla, ale našla jsem něco lepšího, kotec. A tam plno lidí, byli ve zvukotěsné místnosti, asi aby to nedráždilo upíry a já se na ně vrhla. 4 lidi jsem vypila a zbytek pozabíjela. Nenechám jim tu snad konzervy do zásoby, ne?
Věděla jsem, že bych měla rychle zmizet, ale nějaký hlásek vzadu v hlavě mě popoháněl po schodech dolů...
Nejak jsem se zase zatoulala do sklepení a zvědavě nahlížela do cel. Cítila jsem, že se schyluje k boji a nechtěla jsem bojovat sama. Aspoň někoho, kdo by mi kryl záda, jsem potřebovala... A ten podivný pocit, že mám někoho najít (cestou dolů jsem si ten pocit pojmenovala) sílil. Sáhla jsem na zámek jedné cely. Než jsem tento pohyb mohla udělat, musela jsem zabít 6 upírů, což je co říct...
Položila jsem ruku na zámek a otočila jsem ukořistěným klíčem. Ozvalo se (až moc hlasité) CVAK! a pak série otáčení malích koleček. Po chvíli zámek zmučeně zavyl a dveře odskočili od prahu. Zavál na mě podivně zatuchlý pach smíchanýs pachem mršin.
S vypětím všech mích upířích svalů jsem se opřelo do dveří a ty se s vrzáním otevřeli. Uviděla jsem před sebou snad desítky mršin zvířat a uprostřed visel za ruce přivázaný upír..
Zalápala jsem po dechu, protože jsem jasně viděla, jak mu jedna ruka visí zhruba na dvou svalech, viděla jsem plynovou bombu, která se tyčila v rohu a viděla jsem ošklivé popáleniny, které se jen pomalu hojily... Takhle někoho mučit je Volterrou zakázané! Oheň použitý k mučení je zakázán a je trestán snad ještě přísněji, než nesmrtelné děti a prozrazení...
Přiskočila jsem k upírovy a vztekle zacloumal s řetězy. Ohlédla jsem se a vmžiku jsem se vrátila pro klíče, pak se vrátila zpět k vězni a rychle o osvobodila. Spadl mi do náručí... Tak ten mi v boji bude stejně platný jako člověk.. pomyslela jsem si a uvědomila si, jak byla tato naplano pronesená myšlenka pravdivá. Tento vězeň je asi hodně důležitý, když ho nechali střežit 6ti upíry...
Vzala jsem toho muže do náručí a rychle běžela pryč...
A ve chvíli, kdy jsem našla východ se rozezněla chodbou rána. Rána souboje dvou upírů. Takže se scénář nezměnil. Dívka zjístila, že ten, kterého milovala (ale není to upír č. 1) je navíc milencem dalšího upíra a teď zuří...  Otevřela jsem dveře a uvědomila si svou chybu. Nepřetáhla jsem si přes sebe štít a teď se mi to vymstilo..
Do očí mi zazářili sluneční paprsky a já se dívala do očí asi dvěma stům překvapeným upírům... Čas jako by se zastavil a staly se tři věci najednou...
První byla ta, že muž v mém náručí otevřel své černé a nádherné oči a zadíval se na mě.
Druhá věc byla ta, že se na mě skoro všech těch dvěstě upírů vrhlo...
a za třetí se projevila další má schopnost ... V jednu chvíli jsme stály na místě před upíry a v druhé chvíli jsme už stáli za houfem upírů. Na nic jsem nečekala a rozběhla se. Běžela jsme s větrem o závod a tvořila okolo nás štíty.
Běžela jsem dloho když se mi najednou muž z mého sevření vysmeknul a snažil se postavit. Přiběhla jsem k němu a pomohla se mu postavit.
,,Pojď, musíme běžet dál!" řekla jsem mu naléhavě a on se na mě unaveně podíval. A já se začala topit v jeho nádherných i když v této chvíli hladových očích. Samovolně jsem si dala facku a v duchu se okřikla: Ty jedna náno romantická, na co to myslíš, je to jen spolubojovník a ty jsi ho zachránila, miluješ přece Edwarda! přemítala jsem zuřivě a hrubě toho upíra popadla za ruku. A on se nechal bez odporu vézt.
Asi po dvou dnech jsme zastavili. Doběhli jsme se do městečka napít a pak jsem si tam i odpočinuli. Koupila jsem si jeden pokoj v hotelu a ta recepční se při pohledu na naše oblečení jen podezřívavě podívala na kartu, kterou jsem platila. Nemám moc v láste tašky, a karty a peníze si vždy strkám někde po kapsách... teď se mi to docela hodilo....
Unaveně jsem se svalila na postel a chvíli jen tak koukala do stropu. Po chvíli jsem si s povzdechem zalezla do sprchy a trochu se zkulturnila. Byla jsem pod horkou vodou dlouho... odhadla bych to tak na 3 hodiny, když se ozvalo zaklepání na přepážku sprchy a já sebou vyděšeně trhla. Úplně jsem zapomněla, na vysvobozeného vězně.
,,Jo.. už jdu.." broukla jsem a naposledy vystavila tvář horkým kapkám. Pak jsem vylezla a na chvíli se zarazila, když jsem vyděla, že ten upír sedí na vaně a kouká na mě. Začal ve mě vřít vztek a já se na něj zlostně podívala. A začala jsem ho mentálně napadat. V duchu jsem mu do mysli bodala ostrými noži, ale po chvíli jsem toho nechala, omotala si okolo sebe osušku a rychle jsem vykráčela z koupelny.
Zavolala jsem na recepci a poprosila o oblečení. Žena v telefonu trochu posměšně odpověděla něco ve smyslu... ,Samozřejmě, a chcete oblečení do přírody?, a já bez zájmu zavěsila. Urovnávala jsem si myšlenky. Veděla jsem, že k tomu upírovy něco cítím, ale zase mě zaráželo, proč byl v tak zuboženém stavu v té cele. Po chvíli jsem toho přemítání nechala a rozhodla se, že se ho zeptám...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.8 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 19. část ronnie 25. 02. 2011 - 23:11