Moira | Sestra 2

Aby jste pochopili, kde se kdo nachází a kdy se to vůbec děje, tak by to mělo zapadnout do Paoliniho příběhu někde po boji s Murtaghem (kdy Eragon vyhraje) a kouzelníci od elfů už tam jsou. (Brisingr) Arya tam také je. Zaprvé bych vás chtěla upozornit, že jsem Brisingr sice četla, ale jen útržkově a ani jsem ho nedočetla, takže se to někde v půli bude pravděpodobně vyvíjet úplně jinak.. :) Eragon a Vardenové se teď budou nacházet u Belatony. Tak si počtěte...

2.kapitola: Nedorozumění

Zrovna jsme s Ker přeletěli Dračí hory a blížili se k jezeru Leona, když se proti nám stočil vítr a mě začali slzet oči. Ten puch mrtvol a smrti byl tak silný, že jsem se zakuckala.

,Kel, vypadá to na bitvu.‘ pomyslela jsem si znepokojeně, než jsem se naklonila na bok a začala dávivě zvracet. Kel vycházelo z hrudi temné vrčení. ,Snes se níž, chci vědět, proč bitva začala.‘ poslala jsem mé dračici, když jsem uklidnila bouřící se žaludek. Dračice začala s odporem spirálovitě klesat. Puch byl stále silnější, ale můj nos už byl tím smradem otupělý a žaludek nereagoval tak bouřlivě. Propluly jsme mraky, když se rozezněly zřejmě poplašné rohy. Zmateně jsem zamrkala. Bez varování na nás bylo vystřeleno tucet šípů. Chvilku jsem to ohromeně pozorovala, ale pak jsem se sebrala a sykla jsem patřičné kouzlo pro obrany okolo nás.

,Co to sakra...‘ nedokončila jsem myšlenku a už se na nás s hrozivým řevem řítila modrá dračice. Zaútočila na nás shora, takže Ker se musela prudkým obratem vrhnout po zádech dolů.

,Rozbíječi vajec, vrahu, zrádce!‘ vrčela na nás modrá a já ztuhla ohromením. A popadla mě neuvěřitelná zlost.

,Nikdo mě nebo mou dračici nebude urážet!‘ pomyslela jsem si zuřivě a společně s mou dračicí jsme se vrhli do boje. Odpoutala jsem si od pasu svůj meč, Naději, Plamen, Blesk nebo Jiskru (název mého meče ve starověkém jazyce se v různých spisech neshoduje) a s vytasením jsem nechala Ker, ať modrou s jejím jezdcem vykoupe ve svém ohni. S úžasem jsem pozorovala plamen zbarvený do purpurova, jak prochází přes zuby mé dračice a pak se okolo modré dračice rozestupuje. Vztekle jsme s Ker najednou zavrčely (či zasyčely) a já se pustila do útoku na cizí jezdcovu mysl. Ale najednou mě napadlo více lidí.

"Někdo mu pomáhá!" křikla jsem na Ker, protože jsem přerušila spojení přes mysl i s ní. "Vyleť nahoru, tam jejich kouzla snad nedosáhnou!" instruovala jsem dále svou dračici, ale ta byla nějakým kouzlem stahována přesně opačným směrem. Vztekle jsme najednou zařvaly a já se pokoušela kouzlo odvrátit. Z části se mi to povedlo, ale setrvačnost nás poháněla přímo k zemi. Ker ještě v zoufalém pokusu roztáhla křídla a pád ztlumila, ale málo. S hrozivým rámusem jsme narazily do země a já trpitelsky zařvala. Cítila jsem, jak se Ker zlomila jedna noha a minimálně jedno žebro. Zvířil se okolo nás prach a já pořád zmučeně s mou dračicí řvala. Po chvíli jsem přestala, ale tekly mi slzy. Vytáhla jsem se za ostny ke Kerilininé hlavě a začala ji utěšovat. Cítila jsem, jak napíná svaly na krku, aby nespustila další bolestný řev. Obě jsme se třásly.

Roztřeseně jsem si sáhla do rezerv svých sil a použila kouzlo. Kouzlo na vyléčení vnitřních i povrchových zranění. Okamžitě mě opustila energie a já se rychle spojila s Kerilininými zásobami sil, abych neumřela. Chvíli jsme slyšela jen tiché křupání a pak Ker usnula. Ale já ne. Za to, co udělali mé dračici, zaplatí! byla jsem rozzuřená. Nic jsme jim neudělaly a přece nás málem zabili! Kdo si myslí, že jsou? Útočit na Dračího Jezdce! Začala jsem si měnit tělo tak, jak jsem si ho měnila k boji. Oči kobry, drápy pumy, mrštnost opice a síla tygřice. Zuřivě jsem vyskočila z důlku, který náš pád udělal a postavila se tváří v tvář sedmi kouzelníkům.

,,Jak jste se opovážili ublížit mé dračicí!" křikla jsem, když jsem překonala počáteční šok. Elfové! Elfové si dovolili zaútočit na draka?! Zuřivě jsem stiskla rukojeť Naděje a zaútočila na prvního. Po chvíli jsem ho omráčila a pokračovala tak dál, dokud jsem nevyřadila šest z nich a ten poslední mě neporazil. Když jsem si uvědomila, že dál bojovat je beznadějné, vrátila jsem se ke Kerilininé hlavě a opřela se o ní. Elf mě kupodivu nechal. Aspoň že tak. Kdyby mě nepustil k mé dračici, asi bych ho umlátila prvním kamenem, který jsem měla po ruce. Dračice zuřivě vrčela, když jsem bojovala (kdy se asi probrala?), ale zatím jen pozorovala. Když jsem se k ní vrátila, spokojeně okolo mě obtočila ocas.

,,Co se to tu děje?!" ozval se ženský hlas a já ztuhla. Obrátila jsem se a usmála se. Měla jsem radost, že vidím svou dávnou přítelkyni. Ale bolest, kterou Kerilie cítila, mě vrátila do reality.

,,Můžeš mi vysvětlit, proč na mě tví elfové zaútočili, sestřičko?!" zeptala jsem se a na konci už jsem neměla radost, že Aryu vidím. Měla jsme vztek za to, co udělali mé milované dračici.