6. část

15. srpen 2009 | 19.01 |

Hra na piáno

Dva týdny už sedím doma, zavřená (pokud tedy s někým z rodiny nejdu na lov), a snažím se vybrousit si své sebeovládání. Ale kupodivu ne proto, abych neskosila prvních sto lidí, na které narazím, ale proto, že Petrik a Jenefer si zahrávají se svým zdravím. Každou chvilku mi "nenápadně" připomínají, že ví, co udělám další minutu nebo dokonce (v případě mého "milovaného" bratříčka) další hodinu nebo den. Jen Robin ví, co cítím (taky aby nevěděl, když čte emoce) a pro jistotu mě nechává na pokoji. Mnohdy uteču do pracovny za Leonidem a poprosím ho, ať přese mě přetáhne štít. Jako zrovna teď.

"Zase.. stáváš se na mě závislá. " řekl Leonid pobaveně a já se držela, abych se neutrhla i na něj. Ale chladivou přítomnost štítu na pokožce jsem cítila. Rozhlédla jsem se a sedla si do křesla v rohu. Pokud mi má Leonid štít nechat, nesmím se vzdálit, protože by to Leonida unavovalo a on by se soustředil na udržení štítu a pak by nedělal svou práci. A tím pádem bych byla já bez štítu vystavená sourozeneckým posměškům. Jak jsem teď u sebe chtěla mít mou lidskou sestřičku. Ta do mě sice hučela, ale dělala to jednou za čas. Ne minimálně osmnáct hodin denně. Přece jen věnovali nějaký ten čas i sobě. Jen a Pat (jak ze zlosti říkám Petrikovi, což k mé spokojenosti nesnáší)...

"Co tu chceš dělat?" zeptal se otec. Znovu jsem se rozhlédla a přejela  pohledem knihovnu (psanou ale v nějaké starolatině), psací stůl u kterého seděl Leonid a .. klavír?

"Budu hrát na klavír!" řekla jsem zbůhdarma.

Leonid se na přístroj znepokojeně podíval.

"Není náš... ale on už se asi nevrátí." řekl si potichu pro sebe a já , když mě tedy ke klavíru s úsměškem vyzval, si sedla na lavičku. Nechtěla jsem hrát "Kočka leze dírou, pes oknem", i když to bylo jediné, co umím. Ale poslouchat navíc posměšky Petera o tom, jak nádherně hraju písničku, kterou dokáže i čtyřletý, taky nemíním poslouchat.

Sedla jsem si ke klavíru a položila prsty na klávesy. A pak už to šlo samo. (Odkaz: tady)

Začala jsem jednou rukou a pak přidala druhou. Píseň dostávala pomalounku rytmus a já se stala písní. Hrála jsem, co poslední dobou cítím. Emoce, otázky, nejistota, zmatek... strach. Hrála jsem. I když jsem nikdy předtím nehrála. Mám pocit, že ten krásný pocit opojení netrval ani sekundu. Ale přesto, když jsem dohrála poslední tóny, cítila jsem se... smutná? Neúplná? Proč poslední tón?! křičela jsem v duchu, ale kdybych teď začal hrát, tak by to určitě znělo jako třískání dvouletého dítěte vztekle do kláves.

Chvíli jsem tak ještě seděla a pak jsem si protáhla prsty. Série krátkých tichých lupnutí se nesla domem jako výbuch. Teprve teď jsem si uvědomila, jaké je zde ticho. Poplašeně jsem se otočila a překvapilo mě, že Leonid nepracuje, že se na mě Jenefer a Peter dívají vážně a Robin zkoumavě.

"Co tu děláte?!" vypadlo hned ze mě a pak jsem se opravila: "Co tady, v téhle pracovně, děláte!"  Peter se zatvářil skoro pobaveně.

"Jen jsme si mysleli, že s vrátil.., ale nic! Šli jsme si poslechnout koncert!" řekl vesele. A já mu nevěřila. Na koho každý myslel? Koho tu přede mnou měli? A tajili?

"Já neumím hrá.." nedokončila jsem. Uvědomila jsem si, jakou chci říct koninu. Už jsem si představovala Pata: "A to před chvíli bylo co?" A sebe jak mu popravdě odpovídám: "Tak to nevím." A Pat s argumentem: "Tak to ty ruce hrály samy? Nebo to vůbec nebyli tvoje ruce?"

Ztuhla jsem. Bože, začínám dialogovat sama se sebou, jsem na dobré cestě k psychiatrovi...

"Asi jsem to někde slyšela." řekla jsem rychle, když jsem si uvědomila, že mě stále všichni sledují. Robin přistoupil k piánu. Zahrál docela dobře začátek písně, ale pak sklouzl o tóninu dolů. Už jsem ho chtěla na to upozornit, když jsem ale zahlédla jeho zabraný výraz, upustila jsem od toho. Hrál docela dobře, ale u některých částí moc spěchal, na některé byl moc pomalý a pořád hrál ve špatných tóninách. Žasla jsem a přemýšlela, jak jsem to věděla.

Když skončil, usmála jsem se na něj.

"Takhle bys to zahrála, kdybys to jen slyšela. I s upíří pamětí. Ty ses to musela někdy naučit." řekl. Chtěla jsem namítnout, že nehrál zas tak strašně, ale Pat mě předběhl.

"Zahráls to dobře, ale tady na našeho nového pianistu nemáš." řekl. Vyplázla jsem na něj jazyk a s povzdechem si sedla do mého křesla v rohu.

"A já si myslela, že aspoň tady od vás budu mít klid.. a vy si najdete záminku, aby jste mě otravovali, i tady!" brblala jsem si polohlasně pro sebe, ale tak, aby to slyšeli. Leonid, který si to taky myslel, je vyhodil a zase se zabral do práce. Ale nešlo mu to. Pořád pohledem sklouzával ke mně. Lezlo mi to na nervy snad víc než jemu.

Proč se jen neumím ovládat?! začínalo mi to tu lézt krkem.

5. část | 7. část

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře