17. část

3. říjen 2009 | 22.23 |

Nebojuj!

 S velkou dávkou úsilí jsem zaostřila na chlapíka, co na mě mluvil. Pobaveně se usmíval. Nespokojeně jsem zabručela a se silou vůle jsem přes sebe přetáhla všechny tři štíty. Málem mě to srazilo do kolen. Ale konečně se mi to začalo v palici vyjasňovat a já se soustředila na to, co ten upír říka.

,,Máme vás v hrsti, neutečete...."

,,Odejdeme kdy budeme chtít!" skočila jsem mu ostře do řeči a Alice za mnou si trochu hlasitě ( a hlavně úlevně) oddechla. Mluvčí dal najevo své překvapení jen tím, že mu trochu škublo levé oční víčko.

,,Neodejdete bez ztrát." řekl tvrdě... Já jsem se samolibě ušklíbla..

,,S tím počítáme." řekla jsem hlasem bez emocí a upír těkl pohlem za mě. Asi tam nenašel nic uspokojivého, protože s mi trochu rozzlobeně podíval do očí.

,,Jste jen nástroje? Nástroje zkorumpované upíří rodiny zahleděné do sebe?" zeptal se ostře a s trošilinkou podivu.

 ,,Ano, při misi jsme nemyslící a jen úkolvyplňující nástroje. Při úkolu necítíme, jen plníme. I za cenu vlastního života." řekla jsem a úplně tomu věřila. Upír se nám tvrdě podíval do očí. Všem. Neotočila jsem se, abych si prohlédla obličeje ostatních. Věděla jsem, co tam najdu. Oddanost. Oddanost veliteli a bezbřehou důvěru. A vyjednavač, jako by si uvědomil nebezpečí z nás sálající, se trochu vyděsil. Byla jsem mimo... mozek těla nepracoval, proto jsme asi nebudili ten správný dojem, ale teď jsem čilá a krvežíznivá.

,,Mám nápad, souboj. Ty proti třem upírům,které vyberu." řekl a podíval se mi do očí.

,,Jsem zbabělec, beru jen jednoho." řekla jsem klidně.

,,Dva!" řekl, né křikl mi do obličeje ten muž a pak se v křečích svalil do trávy. Usmála jsem se. Jak to tak vypadá, Jasper si zkouší nově nabyté možnosti. Úsměv mi trochu uvadnul, když se ten upír postavil a ani né trochu vyděšeně si mě měřil.

,,Pojďte sem..." řekl a přistoupili dva upíři. Hromotluk... toho jsem si nevšímala a druhý, dost podobný Jasperovy. Akorát, že měl vlasy černé a měl nebezpečnou schopnost. To on mě přivedl do spánku.

,,Když vyhrajete vy, tak vás necháme odejít a na žádné straně nebudou ztráty, když vyhrajeme my, tak si tě necháme.." ani nedořekl a Edward byl předemnou a zuřivě mi drtil ruce.

,,Né!" syčel na mě. Tvrdě jsem se mu podívala do očí a ledově řekla:

,,Ustupte podplukovníku, jednám s nepřátely.." řekla jsem a použila vojenskou hodnost. Věděla jsem, že toto na něj zapůsobí více, než nějaké z rozkazu Volterry, protože se Edward války zúčastnil. S bolestí v očích odstoupil. A ten vyjednávač se na mě teď už nedíval s odporem, ale i jistou úctou.

,,Jste plukovník, madam?" zeptal se zvědavě. Neodpověděla jsem. Jen jsem se mu chladně dívala do očí. Číšela z nich zrada. I kdybych vyhrála, nepustí nás a už vůbec nám toho kluka nevydají. Ale za pokus nic nedám.

,,Souhlasím s vaší dohodou, ale mám podmínku.

Pokud vyhraji, dáte mi toho kluka se schopností a ještě dokud boj neskončí, tak všichni upíři ustoupí za vás. Když vyhraju, chci mít cestu k sladkému domovu volnou..." řekla jsem . Upír jen mávl rukou a z lesa se vynořili tucty upírů, ale já přesto ještě v lese napočítala víc než 20 upírů. S jistým úšklebkem jsem začala používat hlas a všichni, kdo jím byli zasažení... 28 upírů přesně.. se malátně přesunula ke svému houfu.

Bez upozornění jsem skočila po hromotlukovi a zlomila mu vaz. Když se už nemohl bránit, vytrhla jsem mu srdce a odhodila ho do lesa. Bleskurychle jsem se postavila do obranné pozice a odhodila za sebe toho druhého upíra. Ale byl lepší, než jsem si myslela a stáhl mě kousek s sebou.. Rozzuřeně jsem zavrčela a snažila se dostat z té nevýhodné situace. Nakonec jsem se uchýlila ke lsti. Chytla jsem mu rozkrok a naznačila trhnutí, MUŽ by si nic takového nedal líbit a upír se nezachoval jinak. Když se snažil zachránit si mužství, tak jsem ho lehce přeprala a začala s omamováním. Chvíli jsem ještě hrála těžký boj a pak jsem ho hodila Jasperovi. S Edwardem se ho chopili.

,,Utíkejte!!" vřískla jsem a postřehla, že váhají. Nechtěla jsem to udělat, ale řekla jsem to:

,,To je rozkaz, vemte nohy na ramena a zdrhejte co nejdál od tud!!" řekla jsem a zadžela štítem první várku upírů, co se za nimi stačila vydat. Dala jsem hlasem snad nejsilnější rozkaz za život, poslouchej má přání. A ten rozkaz platil pro toho upíra. Doufala jsem, že ten rozkaz nevyprchá, dokud nedorazí do Volterry.

ofgkesgei

 Začala jsem bojovat a snažila se o to, aby mi nikdo nevyklouzl. Pár jich bylo, ale s těmi si kluci poradí. Schytala jsem utrhnutí ruky, ukousnutí ucha a pár dalších ,menších, zranění, než jsem podlehla. Po chvíli ke mě přišel vyjednavač. V rukou části mého těla.

,,Do kobky s ní!" křikl a já se odevzdaně nechala vézt...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře