1. kapitola

19. červenec 2009 | 15.52 |

Felicie

Spěchala jsem se rozloučit s Felicií. Došla jsem do jejich učebny, ale nebyla tam ani noha. Zmateně jsem tedy vyběhla ven a málem se srazila s Leem. Byl něco jako uklízeč, ale nebyla to jeho povinost. Dělal to rád a dělal to dobře.
,,Leo, právě jsem tě hledala!" řekla jsem vesele. Leo se kysele zašklebil.
,,Né, nehledala, co potřebuješ?" zeptal se předvídavě. Pevněji sevřel koště v předtuše nějaké lumpárny.
,,Já se opravdu chtěla rozloučit!" řekla jsem dětinsky trucujícím hlasem. Leo se opatrně pousmál, pohledem nenápadně zkoumal okolí a nechápavě odvětil:
,,Věřím ti, tak co jsi mi chtěla říct?" asi mu nedošlo, že význam slova rozloučit je předcházející před činem jménem odchod. Jak jinak by to mohl brát tak lehce? Hrdlo se mi sevřelo. Nebo mě možná ani neměl rád a je mu jedno, že odcházím... Co jiného mu mám říct?
,,Odcházím." řekla jsem a sledovala Leův obličej.
,,Další pochůzka?" zeptal se klidně Leo.
,,Né, odcházím a asi už se asi nevrátím." upřesnila jsem. To už Leo pochopil, jelikož se zarazil a překvapeně se na mě podíval. Ale pak popadl koště a pokračoval c uklízení.
,,Co ti tady chybí?" zeptal se a díval se na mě vyrovnaně. Asi něco takového čekal. Ohlédla jsem se za sebe (myslím do minulosti) a zahlédla občasné přespávání venku za deště. Někdy jsem nemohla jít do jídelny, protože jsem něco vyvedla a pak jsem se bála, že toho dotyčného na večeři potkám. Nebo zacházení se mnou jako s hadrem. Přivřela jsem oči a nasadila váhavý výraz.
,,Asi svoboda." odpověděla jsem a slovo svoboda znělo z mých úst dost podivně. Leo pokýval hlavou. Asi chtěl něco dodat, když jsem zahlédla svou kamarádku.
Rychle jsem toho starýho dědka, kterému jsem pořád něco vyváděla, objala a rozběhla se za Felícií, která zmizela za rohem. Lekot v mém spěchu ani nestihl nic říct, jen se za mnou díval. Měla jsem pocit, že jsem zaslechla něco, jako: Čekal jsem to... Pak ten stařík pokýval hlavou a pokračoval ve své práci.
,,Fel, počkej, Fel!" prudce jsem zahla za roh a srazila se s Felícií, která se asi vracela, když mě uslyšela řvát. Se zasténáním jsem se energicky zvedla a zamumlala něco na způsob omluvy.
,,Odcházím, odcházím někam do nicprdelkov se vyučovat Ohnivou magii." řekla jsem. A pomáhala Felicii vztát. Nejdříve si třela místo, kde se naše hlavy důvěrně poznaly, ale když jí došel význam mích slov (jsou dneska všichni zpomalení nebo se mi to jen zdá?) a překvapeně se na mě podívala. Cestou jsem přemýšlela a není to vlastně ani tak velká lež. Oheň a chaos si jsou velmi podobné.
Felicie chvilku mlčela a pusu měla pootevřenou.

Byla o rok starší než já, byla hezká a měla rodiče, kteří si Magickou vesničku mohli dovolit. Přesto mnou ale Felicie neopovrhovala a nebrala mě jako obdobu služky, jako někteří jiní. Po chvilce pusu zavřela, polkla a lehce odvětila:

,,Opravdo do nicprdelkov?? To je pravděpodobně jiný výraz pro hodně daleko, že?? To je skvělý, vypadá to, že tě zase přehodili přes palubu z dalšího oboru! Ale nevypadáš, že se to odehrálo tak drasticky jako u lukostřelkyně." řekla posměšně ,ale já zaslechla ten smutný podtón. Ale kvůli Felininé zmíňce jsem se zase zaposlouchala do minulosti...
Jo, tak drasticky jako u lukostřelkyně mě už nikdo vyhodit nemůže. Běžela jsem a snažila se vyhnout šípům ,které mířily přímo na mé srdce. A to vše kvůli jednomu blbému luku. No jo, já vím, že pro lukostřelce je luk vším, jejich životem, srdcem a duší. Ale za to ,že jsem na něj šlápla a úplně ho zničila přece nemůžu!
Kdo mohl předpokládat, že na větvi, na které sedím, je pověšný luk, který omylem shodím a pak na něj nešťastnou náhodou při dopadu skočím?? Jsem opravdu tak velký smolař, nebo mi ti tam nahoře přejí pěkně hnusný život?
,,Sorun, posloucháš mě??" rychle jsem se vrátila do reality, protože Fel mi mávala rukou před obličejem. Vypadala nějak... zoufale. Nervózně si kousala spodní ret a podivně si mě prohlížela.
,,Cos říkala?" zeptala jsem se zmateně a po chvíli dodala: ,,Já jsem jen vzpomínala na mou ,šťastnou, minulost." zamumlala jsem a nohou rozpačitě kopla do kamínku na zemi. Fel se chápavě pousmála.
,,Jen jestli se rozloučíš jen se mnou nebo zajdeš i za Alecem." řekla posměvačně a spiklenecky na mě mrkla. Já jsem určitě zrudla až k uším.
,,Jo ,je to přece syn starosty města." řekla jsem vyhýbavě. Ano, Alec se mi velice líbil. Kamarádka si všimla mých rozpaků a vysvobodila mě. Se smíchem mě lehce objala okolo ramen a podotkla něco na způsob toho, že se spolu naposledy projdeme. Hlas se jí chvěl.
,,A kde jsi přišla na oheň?? Myslela jsem ,že aférka s elelmentálkou tě nadobro od živlů odpudila." zeptala se a snažila se maskovat to, jak se mírně třese tím, že zamumlala něco o zpropadené zimě.
,,No vlastně mě na to navedla léčitelka. Tentokrát budu mít lidského učitele s obyčejnými učebními metodami." odvětila jsem zamyšleně a doufala, že to Fel nebude dále rozebírat. Myslím že lhářka jsem ucházející, ale ne natolik dobrá, abych přesvědčivě zalhala své dobré kamarádce.
,,Aha, tak to ti přeji. Potřebuješ magii, máš na ní šestý smysl, ale neumíš jí moc ovládat a navíc ti chybí to nejdůležitější..."
,,PENÍZE!!" řekli jsme společně se skřípavým smíchem na míle odlišným od toho našeho obvyklého veselého.
,,Bohyně všech ďasů, budeš mi strašně chybět." řekla najednou Felicie a už nehrála, že je jí to lhostejné. Zuřivě mě objala a pak se postavila, záda rovné jako pravítko. Oči se jí leskly a brada třásla. ˇOd doby, co jsem semnastoupila jsme se stali kamarádkami a nikdy jsme dlouho nebyli jedna bez druhé. Nejdéle dva měsíce a oboum nám to připadalo jako věčnost. Jak se smířím s tím, že už Felicii neuvidím... nikdy? A jak to bude brát Fel? Vzpomene si na mě vůbec někdy?
,,Ty mě taky budeš chybět, byla jsi má jediná, no to kecám, ale nejlepší kamaradka." řekla jsem a slzy mi tekly po tvářích. Po chvíli mě Felicie znovu pevně obejmula a rychle odešla. Toužebně a smutně jsem na ní hleděla, dokud její hnědá hlava nezmizela z dohledu.
,,Naschle Fel, nebo spíš sbohem.....nevím co mě potká a nechci tě vystavit nebezpečí." řekla jsem do vzduchu a chtěla odejít. Napadlo mě, že jsem dost sentimentální. Bohužel se mi roztočila hlava a zatmělo se mi před očima. Že by znamení, že nemám dále pokračovat?? Pak jsem už nemyslela.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (11x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 1. kapitola katalina813 31. 07. 2009 - 01:00
RE: 1. kapitola moira 31. 07. 2009 - 18:01
RE: 1. kapitola Šílenej 09. 02. 2010 - 17:22