15. část

30. září 2009 | 16.44 |

Rozkaz!!

Edward vedle ní ztuhl a já se Alici také vkradla do mysli..

...ležím na zemi a nade mnou se sklání Edward. Jasper něco křikne na Edwarda, ten mě veme do náručí a utíkáme pryč. Jasper se drží za ruku s Alicí a Edward se na mě starostlivě dívá. A pak padneme do pasti. Alice ztuhne a má vidění a pak se ke mě vrhne a začne se nou třást. Ale já... spím?! Pak se pohnu a.. vydění končí. Jasper se vyčkávavě dívá na Alici a ona se s Edwardem zase dívá na mě.

,,Nejedeme tam." prohlásí Edward, ale já zakroutím odmítavě hlavou.

,,Ať jste viděli cokoliv, jedeme. Máme úkol a splníme ho!" řekla jsem přísně.

,,Neviděla jsi, co tam bylo. Zabijí nás." řekl až moc klidným hlasem Edward.

,,Nebylo tam, že nás zabijí, jen obklíčí..." řekla jsem a pak si nadávala do husy. Oba se na mě překvapeně podívali.

,,Viděla jsem to, protože jsem Alici vlezla do hlavy.. promiň, tohle bylo podruhé... ale letíme splnit misi. Riziko smrti k tomu všemu patří a navíc tu nechci trčet dalších 10 let navíc.." řekla jsem.

Aro totiž za každou odmítnutou misi dává dalších 10 let navíc. Teď už nám zbývá jen 67 let.

,,Nerozkazuj nám.." řekl Edward hrozícím hlasem. Jasper na něj zavrčel. Klid, nevšímej si ho.. poslala jsem Jasperovi myšlenku. Ten se na mě starostlivě podíval a pak přešel do letadla.

,,Alice, splníš se mnou a Jasperem misi?" zeptala jsem se a kladla důraz na Jasperovo jméno... Vím... vím... jsem mrcha.

,,Ano pane!" řekla a div mi tady nezasalutovala. Edward se bolestně podíval na Alici a pak nenávistně na mě.

,,To si vypiješ. Jestli zemřeš, tak tě oplakávat nikdo nebude.." řekl zlostně a nastoupil do letadla.

,,Já bych tě oplakávala.." zašeptala jsem a nastoupila do letadla.

Letěli jsme do Ameriky a nějak přeletěli bouři bez potíží. A už jsme přistávali v Americe. Nechala jsem přistání na Jasperovi a šla se podívat dozadu. V našem malém letadle seděla Alice Edwardovi na klíně. Píchlo mě u srdce, ale nehnula jsem brvou.

,,Za chvíli přistáváme, máte bojový plán?" zeptala jsem se. Alice přikývla. Přátelsky jsem se na ní usmála a hodila do sebe sklenici chlazené krve. Zašklebila jsem se. Byla moc dlouho v teple a je sražená.

,,Kolik jich bude?" zeptala jsem se. Chovala jsem se, jako bych tu roztržku před misí ani nepamatovala a Edward mě propaloval pohledem.

Díky bohu za můj štít.

,,Nemělo by jich být více než dvacet, ale spustí se poplach a přijde jim na pomoc taková čtyřicítka. Vycvičení průměrně a jen slabé dary. Jeden tam je, ale toho se zbavý Edward. Jasper by je měl trochu ochromit strachem a pak by to měla být brnkačka. Ale bojím se. Nevím, co nás dohnalo k útěku..." řekla roztřeseným hlasem Alice.

,,Dar. Někdo bude umět uspat nějakého upíra. Použije to na mě a vy se vyděsíte, protože ta moc pronikla mím štítem. Edward mě hned po tom, co odpadnu popadne a zdrháme, ale na jinou stranu, než tam, kde je ta léčka..." řekla jsem neutrálním tóńem. Něco jsem konstantovala a něco jsem dávala jako součást plánu... tak jsem to poslední dobou dělala dost často..

,,Splníte?" zeptala jsem se.

,,Jen, co když se něco posere?" zeptal se Edward a já se podivila výběru slov.

,,Tak všichni pochcípáme. Nejprve já, pak ... ty Edwarde, pak Alice a Jasper má možnost zdrhnout a podat hlášení. Jenže to neudělá a bude se bít do konce... tohle se stane. Než ale pochcípáme, tak jich pobijeme co nejvíce budeme moc. Alice, hned jak tě zbavíme protivníků, začneš je pálit, ano?" zeptala jsem se. Přikývla.

,,Nějaké další varianty?"

,,Co když všechno ze začátku vyjde podle plánu, ale my pak zůstaneme v obklíčení a nebudeme moct pálit? To budem trhat, dokud nás do jednoho nepozabíjejí?" zeptal se za mnou Jasper a objal mě okolo pasu. Alice nebyla tak dobrá herečka jako já, ale zamaskovala to jako pálení v krku. Hodila jsem jí láhev sražené krve. Čichla si k tomu a zašklebila se na mě.

,,Dík!" broukla sarkasticky.

,,Nemáš zač, bude to jako před rokem v Číně. Budem se snažit přežít. Budeme muset vytrvat. Každý si bude hlídat vlasní zadek a o ostatní se stará jen na 1%. Přežijem, protože my jsme jak šváby.

My musíme přežít.

My žijeme jen pro to, abychom zabíjeli.

My jsme smrt... jsme nástroj Volterry.

My nemyslíme, nebojíme se.

My prostě v misi necítime." řekla jsem tvrdě. Ostatní se mi nechtěli podívat do očí. Věděli to. Mám pravdu.

,,Zemřeme kvůli rozmaru Volterry, kvůli jejímu strachu.." šeptla Alice. Tahle záhrobní atmosféra se mi nelíbila.

,,Volterra by nás sem neposlala, nevěřila by, že to nezvládneme." řekla jsem tvrdě.

,,Věřte mi. Protože já z vás tří mám největší touhu žít. A ta touha nás vytáhne i ze samotného dna. My to přežijeme, možná ne všichni, ale přežijem...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře