3. část

16. červenec 2009 | 18.21 |

Zděšení

Bojácně jsem otevřela oči a překvapeně vydechla. Zahlédla jsem, jak se nade mnou sklání Robin a něco mi šeptá. Šeptá? Začala jsem se soustředit na sluchové vjemy.
"Jsi v pořádku? Melanie?" ptal se ustaraně. Neodolala jsem a protřela si oči.
"Proč vidím tak.. jako orel.. jsem člověk?" zeptala jsem se. Byla jsem zmatená. Zase jsem viděla jako pták. Co když se nebudu umět přeměnit zpátky!! pomyslela jsem si zděšeně.
"Jsi člověk... a Mel... strašně se ti omlouvám, neměl jsem to dělat." řekl kajícně Robin a já se na něj zvědavě podívala. Ladně jsem se zvedla, aniž bych si to uvědomila, a podivila se nad svou rychlostí. A pak mi něco došlo.
"Že mi z hlavy netrčí pírka a já jsem se nezasekla někde mezi člověkem a ptákem, že ne!" řekla jsem bojácně a sáhla si na hlavu.
Robin se zadusil smíchem a já po něm hodila ublíženým pohledem "však počkej , až se něco takového stane tobě" a rozhlédla se po místnosti. Zahlédla jsem Robinova otce (kterého jsem viděla poprvé v životě) a nevědomky si přejela palcem po bradě. Protože tam se Robinovu otci táhla dlouhá a srpkovitá jizva. Pak jsem zahlédla nádhernou Jenefer, která se svými zlatými vlasy prozářila místnost, a Petrika, velkého a dosti nebezpečně vypadajícího dvacetiletého kluka. Nechápala jsem to. Co se stalo jako poslední? Letěla jsem mraky dolů a pak přišla ta bolest.. Ale jak jsem se ocitla tady?
"Robine, co tady dělám?" zeptala jsem se. Zase zvážněl a řekl:
"Umírala jsi. Zasáhl tě blesk." Otřásla jsem se. Tak to byla ta bolest. "Po celém těle jsi měla popáleniny a ... já tě přeměnil v to, co jsem já, v upíra," řekl a já byla v mžiku u stěny a vrčela na něj. Robinův brácha, jako by to čekal, se postavil před rodinu a vrčel na mě zpátky. Proč tak prudká reakce? Rodina mě vždycky vychovávala v domnění, že elfové, skřítci a upíři, vlkodlaci... prostě že to vše existuje. Já tomu sice nevěřila, ale měla jsem k tomu vždy blízko... přece jen jsem už to měla zakořeněné někde v duši...
"Tsss, proč? Upír..." zašeptala jsem si pro sebe a svezla se podél stěny. A začala se mírně hystericky pochechtávat.
  "Takže to byla pravda, tetička Emily je v blázinci pro nic za nic... ona opravdu milovala upíra..." šeptala jsem si pro sebe. "A strýček Arnold taky asi není člověk, protože se vám až nápadně podobá! Proboha, kam jsem se to jen dostala? Že bych si zamluvila celu s tetičkou a pak si o upírech vyprávěly?"
Zvážněla jsem.
"Co jsem, co se to se mnou děje?" zeptala jsem se a poprvé se nadechla. A to se poprvé dostavila žízeň. Sykla jsem bolestí a chytla se za hrdlo. Zachrčela jsem a z koutků mi vyhrkly slzy. "Co to sakra je?" zeptala jsem se bolestně a dál si masírovala krk. A první slza padala na zem a upíři ji okouzleně pozorovali...

2. část | 4. část

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře