2. část

16. červenec 2009 | 18.20 |

Toto je jen taková úvodovka... neděje se tu nic jiného, než že popisuji přeměnu. Další díleček bude zajímavější.. moira

Probuzení
 

Cítila jsem v celém těle obrovský spalující žár, ale ten rychle přešel. Zatlačila jsem bolest až někam do koutku mysli a přemýšlela nad svým životem. Já byla volná! Já letěla! A byla jsem pták! Takže Olga asi nebyla takový blázen, za jakého jsem jiměla... Znovu jsem si promítala ten pocit vzduchu v křídlech nebo jenom té radosti z letu. Kdybych mohla... nikdy bych už na zem zpět nesedla. Takhle bych přemítala dál, kdyby ta dotěrná bolest nezačala sílit. Zaťala jsem zuby, ale i tak mi jimi prošel bolestný sten. Cítila jsem půlku těla jako v ohni. Ale zatím to nebylo horší, než ten blesk, který mě zasáhl...
Rapidně jsem po půl hodině změnila názor. Bylo to horší. Stokrát, ne, tisíckrát. Křičela jsem, ať do mě přestanou bodat tech tisíc žhavých jehliček. Z očí se mi řinuly slzy bolesti, ale jakmile bolest došla až tam, tak přestala. Bylo to jako křeč, ale milionkrát horší. Cítila jsem, jak jsem se kroutila v nemilosrdných křečích a jak jsem padala. Ale někdo mě ustavičně zvedal a broukal mi slova uklidnění. Asi bych ten hlas poznala, nebýt té ukrutné bolesti, která mi snad spalovala každičkou buňku v těle.
Po nějaké době jsem začala ležet klidně a jen tu a tam se v křeči prohnula. Ale že jsem ležela klidně, to ještě neznamenalo, že jsem byla potichu. Křičela jsem, aby mě už přestali mučit, proklínala se za všechny své hříchy. A pak se oheň dostal k srdci. Cítila jsem, jak jsem se stočila do klubíčka a snažila se své srdce chránit. Cítila jsem, že hrdlo vydává ochraptělé výkřiky a pak... když mé srdce začalo rychle být a pak zpomalovalo.... jsem cítila, že je konec.
Srdce naposled tlouklo a já se těšila na tmu, která mě po smrti obklopí. Nezasloužím si snad smrt, po té obludné bolesti? Nebyla jsem právě teď v očistci? Ale proč tedy ještě pořád myslím. Posmrtný život přece neexistuje!
"Je v pořádku, Leonide?" zeptal se můj osobní anděl. Že bych se dostala do nebe? Ale ani na něj jsem nevěřila. A už vůbec jsem nevěřila tomu, že můj anděl je v pekle. V pekle, do kterého určitě patřím hlavně já!
"Měla by se už probrat.. nevím, proč ještě neotevřela oči." řekl zmateně další nádherný hlas. Počkat! To mluví o mně? zeptala jsem se sebe sama a zkusila pohnout víčky. Nepatrně se zachvěly. Slyšela jsem, jak si Robin (můj osobní anděl) úlevně oddychl. Otevřela jsem oči a ... jsem u něj doma? Zmateně jsem se rozhlédla a ujistila se, že jsem u něj doma. Ne někde v nebi, nebo v pekle, ale u něj doma. Ve světě živých!
Chytla jsem se za hlavu a zkusila najít rozumné řešení. Jestli jsem živá, proč mi srdce netluče?

1. část | 3. část

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře