1. část

16. červenec 2009 | 18.19 |

 Let

Seděla jsem na parapetu svého pokoje. Pode mnou bylo jen devět pater vzduchu. Ale přesto jsem se zamilovaně koukala na západ slunce a vzpomínala na něj...
Trošilinku jsem se zamračila, když slunce zakryly bouřkové mraky. Podívala jsem se na jednu vlaštovku a fascinovaně jí pozorovala. Jak padala, když nenarazila na ten správný vzdušný proud, nebo naopak, když stoupala a roztáhla křídla do šíře. Jedna mi dokonce proletěla okolo nosu. Už se zvykly na to, že tady sedívám...
"Večeře, Melani..." oznámila mi moje "milovaná" sestřička. To ona pořád otce oblbuje a říká mu, že jsem to já. Olga totiž věří, že jsme čarodějnice. Ale to neexistuje...
Po večeři jsem si zase sedla na parapet a zakmitala nožkama ve vzduchu. Měla jsem už osmnáct, ale byla jsem tak drobná... jako dítě. Do klína mi přistál kamínek. Trochu nelogicky jsem se podívala nahoru, i když jsme bydleli v posledním patře, ale tam kroužili jen ptáci. Tak jsem se naklonila a podívala se dolů. Stál tam. Usmála jsem se. Ještě jsem sice nepochopila, jak se mohl kamínek dostat až do desátého patra, ale bylo mi to jedno. Můj osobní anděl se zlatýma očima mě zase navštívil. Naklonila jsem se ještě víc a on na mě křikl, ať nespadnu.
"Neboj!" houkla jsem jako sova. Helga věřila, že jsme ptačí čarodějnice, taková kravina.
"Můžeš ven?" zeptal se. A já smutně zavrtěla hlavou a věděla, že to uvidí. Měl zrak jako jestřáb... Ale pak mě něco napadlo. Nevím, jestli to bylo tím, že jsem moc snila, nebo jen touhou po svobodě, ale postavila jsem se na parapet a uslyšela, jak zapraštěl. I z tohoto místa jsem zahlédla vyděšený pohled svého anděla.
"Můžu, můžu pryč!" křikla jsem. Uslyšela jsem, jak se dveře odemykají. Otočila jsem se a zahlédla Helzin vyděšený pohled.
"Uvidíme, jestli jsem ta ptačí čarodějka..." broukla jsem k ní a skočila.
"Jestli mě miluješ, tak poletím!" křikla jsem na svého drahého a v tu chvíli neochvějně věřila, že opravdu poletím. Že jsem čarodějka...
Hned jak jsem pod nohama necítila studený parapet, tak jsem pochopila, jaká to byla kravina. Zazmatkovala jsem a začala se šíleně točit. Pak jsem se ale dostala do pozice čelem k zemi. Ale pozdě litovat nad rozlitým mlékem. Já totiž letěla! Roztáhla jsem ruce a představila si, jak se mi nabírá vzduch do mých křídel. Zkoumala jsem různé vzdušné proudy a hledala ty pro mě nejvýhodnější. V dálce zaburácel hrom. A já otevřela oči. Uslyšela jsem Helzin napůl hysterický a na půl překvapený výkřik. Ohlédla jsem se přes své opeřené rameno a podívala se na ni. Stála v okně a teď už se hystericky smála. Podívala jsem se dolů a uviděla jeho užaslý pohled. A pak jsem se podívala na svá křídla. Byla jsem orel. Cítila jsem, jak mi kapky deště buší do křídel. Jak mi vítr čechrá pírka...
Radostně jsem zařvala a prudce vzlétla do nebe. Ale to byla ta osudová chyba. Proletěla jsem mrakem a na křídlech se mi zaleskly kapky deště. A když jsem se spustila mrakem dolů, zasáhlo mě to. A po chvíli zazněl hrom. Padala jsem ve své lidské podobě dolů a tam mě jemně chytila má láska. Otevřela jsem bolestně oči. Díval se na mě vyděšeně.
"Miluji tě..." řekla jsem, než mě obklopila tma. A v té tmě se mé ruky zmocnila bolest, která káravě postupovala dál...

2. část

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (3x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře