Padlá 20

19. únor 2011 | 15.12 |

Tak tu máte celou dvacátou kapitolu! Pohrála jsem si s ní a přidala i pár obrázku.. :)) iri

Hloupá, hloupá marioneta, jenž se snaží přetrhat vodící lanka

Viděli jste někdy rozzuřeného býka naprosto běsnícího z toreadora a rudé barvy? Nebo psa nakaženého vzteklinou, vyhecovaného tím, že ho chtějí chytít? Nebo prostě jen člověka, který byl naprosto nepříčetný (až duševně chorý) z něčeho, co ho na nejvyšší míru vytočilo? Nepřeju vám to. A teď si představte ještě něco stokrát horšího. Gab se překonával. Takřka jsem měla pocit, že překonává i samotné Peklo (bez urážky, "milovaná domovino").

Myslím, že jsem měla štěstí, že jsem milovala drásavou bolest rozechvívající mi nervy, že jsem měla ráda ten pocit, když vám jiný předmět proniká kůží. To byla totiž první část trestu. Nejsem si jistá, zda bych to bez své závislosti na bolesti přežila se zdravým rozumem. Naštěstí se Gab neuchýlil k ničemu jako trhání šlach nebo končetin. Na to měl mé tělo až moc rád.

Druhá část byla... nechápala jsem jí. Gab mě zavřel do temné místnosti a nechal mě tu strašně dlouho. Když mě tam vedl, viděla jsem v očích všech škodolibost, posměch... ale také určitou dávku paniky a strachu. Někdy i malilinkatý zlomeček soucitu. Jak jsem řekla, nechápala jsem proč. Zjístila jsem, že jsem v místnosti velké asi dva metry čtvereční. Byla z kamene. Ale né studená, jen příjemně chladící. A bylo tam šero. Z nudy jsem vyškrabávala nehtem do zdi psaní.

Když mě Gab vytáhl, zkoumavě si mě prohlédl. Měla jsem celé tělo rozbolavělé po první části trestu, ale jinak nic.

,,Je v pořádku, pane?" zeptal se hlas za Gabem. Zakoulela jsem očima.

,,Nevypadám tak?" broukla jsem opovržlivě.

,,Říkal jsem to. Je ještě stále nezasvědcená, takže to na ní nepůsobilo." na ty slova Gab pevně stisknul rty a trhaně přikývnul.

,,Tak dobrá. Dejme jí kachounům, ti si s ní rádi pohrají." štěkl pak. Ozval se škodolibý smích.

,,S radostí, pane." odvětil hlas, stejný jako předtím. Pak jsem toho muže uviděla. Byl to skrček, kterému zlomyslnost a lest číšela z očí. Pokud bych byla hodně krutá (nebo možná jen realistická), přirovnala bych jej ke Quasimodovi z Chrámu Matky Boží v Paříži. Došel ke mě a surově mě chytil za loket. Protivilo se mi, že se mě dotýká, ale nechtěla jsem ještě více Gaba rozzuřit.

Quasimodo (jak jsem stihla škodolibě skrčka pojmenovat), mě někam táhnul a já absolutně netušila, kam. Vedl mě chodbou sídla, kterou jsem doteď nikdy neviděla.

,,Nenávidím děvky jako ty, které pána rozptylují." zavrčel. ,,Jsem Pánův tajemník, Lord Metol. Teď dostaneš svou lekci." dodal škodolibě. ,,Kachouni umí, kachouni ví jak na to..." šeptal si pak pro sebe celou cestu škodolibá slovíčka. Není duševně zdraví... usoudila jsem. Avšak jeho slova na mě zapůsobila. Začala jsem být mírně nervózní.

...............

Quasimodo mě dovedl do stájí. Ano, stájí. A zde byli... já nevím, opravdu netuším, zda bytosti, které by koňmi měli být, tak mohu pojmenovat. Když jsem je poprvé uviděla, bylo to jen z dálky a letmo, to když jsme jeli kočárem do města, teď jsem však měla možnost si je prohlédnout. Vychrtlí vranící nevypadali, že unesou sami sebe, natož něco těžšího. Opak však byl pravdou. Byli až neuvěřitelně silní. Černá srst byla matná, na pohled mastná a místy úplně vydřené až na nazelenalou kůži. Žebra děsivě trčela z kůže a nohy byly jen kosti obalené kůží. Jediné, co vypadalo alespoň trochu živě, byly krvavě rudé oči. A ostré zuby. Zrovna se krmili. Kousky krvavého masa. Ani nechci vědět z čeho.

DA noční můra
deviantart.com

,,Pojedeme na nich." odvětil Quasimodo a pozorně sledoval můj výraz. Jsem si jistá, že jsem neovládla jen krev mi rychle prchající z tváře - to jsem prudce zbledla - a mírné vytřeštění očí.

Ne, na TO nesednu! Nikdy!

Jako by jedna noční můra mé myšlenky vycítila, podívala se na mě. Rudé oči žhnoucí, z mordy kapající krev. Kůň vycenil zuby a přimhouřil oči, potrhané cáry masa, mající být uši, stáhl dozadu a přitiskl si je k hlavě. Nejsem idiot. Vyhrožoval mi.

,Nenech se jimi zastrašit, dítě, jinak tě sežerou zaživa. Doslova.' promluvil mi v hlavě hlas a já se náhle uklidnila. Ruka mi nevědomky střelila ke krku a celá jsem se uklidnila.

,,Kššt!" zasyčela jsem a výhružně udělala krok vpřed. Automaticky jsem nakrčila ruce do pařátů, jako bych měla drápy, kterými bych chtěla zaútočit. Noční můra si odfrkla a vrátila se k žrádlu. Roztřeseně jsem se stáhla a opovržlivě jsem si Quasimoda prohlédla.

,,Pokud mě chceš posadit na TOTO, připrav se k tomu, že tě nechám svázat a budu tě za sebou na laně vláčet." pohrdavě jsem odfrkla a odcházela.

,,Ty.. ty.. !" pyštěl Quasimodo. Blahosklonně jsem jej ignorovala.

...............

Co to jsou Kachouni? Ve zkratce:

Malý odporní skřítci živící se strachem. Dokážou se vám dostat do hlavy, kde vám "kradou" myšlenky, lapají sny, ničí naděje a pohřbívají iluze. Jsou to nejspolehlivější hlídači - když jsem procházela vězením Mučírny, došel mi jeden fakt. Nikde nebyly ani mříže ani zámky. Jen židle. Tisíce židlí nedaleko od sebe, dopředu i dozadu, v řadách a zástupech táhnoucích se až... Hell, až takřka k obzoru, pokud něco takového v Pekle je... Byl to depresivní (děsivý) pohled, depresivnější (děsivější) o nepřítomné pohledy lidí na nich.

DA židle
obr. z: deviantart.com

Odsouzenci na židlích, obyčejných dřevěných, seděli apaticky, mělce dýchaly, pomalu mřeli, pod židlí všelijaké tělní tekutiny nebo, když se tělo dostlo do tohoto stavu - začalo požírat samo sebe až zbyla jen živá kostra. A na ramenech jim seděli Kachouni, kteří se ospale kolébali ze strany sna stranu, slastně jakoby naslouchající hudbě, kterou slyší jen oni. Byli slepí - oči měli děsivě mléčně šedé - zato měli bystrý sluch a citlivý čich. Tvrdí se, že natolik citlivý, že emoce cítí. Kachouni vám vezmou každou myšlenku, až z vás nezůstane nic než prázdná skořápka strachu, kterou pak ti malý skřeti vysávají.

goblin DA
deviantart.com

Nemůžete utéct, protože nemyslíte a nemůžete myslet, jelikož nedokážete zachytit jinou myšlneku než děs. A ani si neuvědomjete, že pomalu mřete. To je systém Kachounů. To je systém "dobrovolné" smrti.

Bála jsem se. Nebudu lhát, byla jsem děsem bez sebe a to se Kachounům líbilo. Pohled na ty kreatury mě mrazil do morku kostí, představa, že tak skončím a ani o tom nebudu vědět ale byla stokrát horší. Pevně jsem sevřela ruce v pěsti a zhluboka se nadechla. Ruce se mi třásly, i když jsem si pevně sevřela zápěstí.

,,P-p-prosím..." splynulo mi ze rtů slovíčko, aniž bych si to uvědomila. Hlas jsem měla koktavý, roztřesený a takřka bezslyšný.

,,Cože?" škodolibě zatáhl Quasimodo. Zavřela jsem oči a zatla zuby. Veškerá má hrdost šla stranou i před tímto skrčkem.

,,Vyřiď pánovi, že se omlouvám a je mi to líto." dostala jsem ze sebe relativně klidně. V puse jsem měla úplně sucho. Quasimodo se škodolibě zašklebil.

,,Pán říkal, že budeš škemrat, on to říkal, věděl, že jsi jenom namyšlená sketa, on to věděl..." brblal si pro sebe. ,,Ne ne, nic pánovi neřeknu, nene, ty tady shniješ, shniješ v Pekle Pekla tak, jak si to suky jako ty zaslouží, shniješ tu, shniješ tu, shniješ tu..." broukla si falešně Quasimodo. V tu chvíli strach zvítězil nad racionalitou.

,,Ty zasranej bastarde, okamžitě mě odtud odveď, jinak přísahám, že ti rozšlápnu mozek a ten pak předhodím nočním můrám!" zaječela jsem a popadla ho za šosy.

Ticho. Bylo potom ticho. Utichlo i bzučivé mručení Kachounů, kteří zde dlouhá tisíciletí vegetovala na křehké lidské mysli. Zalekla jsem se toho ticha natolik, že jsem Quasimoda pustila a ustoupila.

,,Kchmmmm..." začalo náhle bzučet ze všech stran a já věděla, že se blíží. Oni se blíží. Blíží se, aby mě zbavili vůle.

,,Ne." donutila jsem se uklidnit a uvažovat. Rozhlédla jsem se, ale východ ani únikovou cestu jsem nenašla. Místo toho jsem viděla malé temné postavy, jak se ke mě blíží. Zalapala jsem po dechu.

,,Kchmmmm...." byli už blízko, tak blízko. A mě to v tu chvíli došlo. Není úniku. Není jiného úniku, než smrti.

Ale já nechci umřít! uvědomila jsem si. Vše, jen ne smrt. Ale toto je také smrt! Tak...

Myslela jsem moc dlouho. Kachouni už byli u mě. Nejprve jsem cítila, jak mě pohlcuje chlad. Pak bylo přemýšlení obtížné, jako by se převalovaly těžké balvany.

A pak...

Prázdnota.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.17 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Padlá 20 nyx 12. 02. 2011 - 21:15
RE: Padlá 20 mixx 13. 02. 2011 - 20:11
RE(2x): Padlá 20 moira 05. 03. 2011 - 18:15
RE: Padlá 20 nyx 21. 02. 2011 - 15:54
RE(2x): Padlá 20 moira 05. 03. 2011 - 18:16
RE: Padlá 20 isabella 23. 02. 2011 - 09:01
RE(2x): Padlá 20 moira 05. 03. 2011 - 18:17