Moira | VST: Část 36.

Tato kapitola se mi líbí více, než všechny, které jsem v poslední době napsala. Seděla jsem nad ní tři hodiny takřka v kuse. Jsem z ní unavená, ale... celkem spokojená. Užijte si jí... m.

O život

Byl to on. Chris.

Strhaný...

..děsivý...

..uštvaný...

..Temný.

Dech se mi zadrhl v hrdle. Celá místnost jako by náhle ztemněla. Barvy ztratily sytost a vybledly. Krev zhnědla, zešedla a zaschla v malé rezavé vločky. Těla mrtvých se scvrkla a vysušila. Vzduch byl náhle nějaký těžký a musela jsem mělce lapat po dechu. Měla jsem pocit, že kdybych chtěla, mohla bych v něm plavat. A v tom vzduchu se těžce probíjely černé tečky. S náhlou ostrostí jsem viděla všech těch jednadvacet much, které se na mrtvá těla slétly. Všech jedna dvacet ale ve chvíli, kdy se Chris podíval jejich směrem, ustrnulo v pohybu a pak mrtvě popadalo na zem. Jednadvacet. Jen jedna se na zemi ještě škubala. Chris upřel pohled jen na ni a ona se zarazila, znehybněla a... změnila se v prach. Děsilo mě to. Strašně mě to děsilo. Co se to děje? Bez bzučení much tu bylo ticho. Tíživé, strašidelné, nebezpečné. Bála jsem se i nadechnout a proto jsem se nadechovala jen mělce. Za chvíli se mi z toho začala točit hlava.

,,Chrisi?" zasýpala jsem směšně tenkým hláskem. Nedokázala jsem v tom tichu jen tak stát. Avšak bála jsem se pohnout. Co to je za hru? Podívala jsem se na místo, kde ještě před chvíli leželo Chrisovo tělo. Byla tam rudá skvrna a malá hromádka oblečení. Chris však ne. Ani seschlé zbytky těla. Jen... ta hromádka šatů. Děsila mě. Snažila jsem se to nedávat na sobě znát, ale věděla jsem, že strach v mých očích nejde přehlédnout. A navíc... duch to stejně vždy uvidí. Postřehne vše. I to, co normální lidé nevidí. Tak nás to učili. Neučili nás ale, že duchové jsou lhostejní, protože i když to Chris postřehl, nijak na to nereagoval. Chris byl bledý, hodně bledý, měl propadlé tváře a nenávistné oči. Ta nenávist mě zarazila ze všeho nejvíce. Chris nikdy nikoho nenenáviděl. Neměl rád, to ano, ale...

,,Jak jsi mi to mohla udělat?" opakoval. Jeho hlas mi způsobil třas po celém těle. Vyděsil mě. Jak se mohl tak milovaný hlas změnit v něco tak... odporného? Byl to hlas, který býval obvykle mým startérem k útoku. Když na Lovce takový hlas promluví, Lovec reaguje dvěma způsoby. Útokem nebo útěkem. Já většinou útokem. Tak proč se stále ještě nehýbu? Proč alespoň neutíkám?!

Mělo to jednoduchý důvod. Protože to byl Chris.

Celou místností se rozlezl chlad a mě se sevřely vnitřnosti, po zádech mi přeběhl mráz. Chtěla jsem udělat krok vpřed a.. já nevím, Chrise třeba obejmout... ale nemohla jsem se pohnout.

,,Chrisi..." duch byl náhle přede mnou a chytil mě pod krkem. Šokovalo mě to. Ne ten chlad,a le samotný ten akt. Zasýpala jsem, ale stále nic neudělala. Je to Chris, ten by mi neublížil. Nikdy. Miluje mě...

,,Že jsi mi tajila, že proti nám (Nám? napadlo mě udiveně.) umíš bojovat, je jedna věc, ale nechat mě umřít? Jak jsi mohla... ?" znovu šeptl Chris tím záhrobním hlasem. Popadla mě hrůza. Právě v tu chvíli jsem si začala uvědomovat, že možná... toto... Chris není. Že je něco zatraceně špatně. Pro mě. Zvednou ruku a chtít jí položit na Chrisovu tvář bylo obtížné, ale já potřebovala cítit jeho kůži pod prsty. Je tak teplá, jako vždy, nebo úplně ledová? Stejně jako ruka, která mě rdousí? Celá tato situace byla směšná. Kdykoliv jindy, kdy bych nebyla v šoku, bych si za takové myšlenky nafackovala. Ruka, která mě rdousí... a já myslím na to, zda je Chrisova tvář teplá... no není to na zabití? A že k němu nemám daleko... jen s takovým malým detailem, že zabije dříve či později někdo mě. A jak to tak vypadá, tak spíše dříve... Nevím, proč jsem se chovala tak (bláznivě, nelogicky, šíleně) pošetile. Snad jsem ještě nevstřebala šok z Chrisovy smrti a takto jsem si nalhávala, že žije...

A mě zabije. ZABIJE! Teprve teď mi to došlo s plnou platností.

Chris mi ruku, kterou jsem se chtěla dotknout jeho tváře, smetl bokem a  stiskl mi hrdlo více. Napla jsem se a zalapala po dechu. V panice jsem se začala instinktivně bránit a škrábala jsem Chrise do rukou. Ani nemrkl. A jeho kůže nebyla jen ledová. Zdálo se mi, že teplo pojímala a měnila na absolutní mráz. Hrdlo, za které mě držel, mi jen následkem toho chladu odumíralo a pro mě bylo ještě obtížnější dostat do plic nějaký vzduch. Pomalu se mi začalo zatmívat před očima. Byla mi zima. Stašná zima. Ten chlad se šířil od krku do hlavy, kde mi způsoboval příšernou bolest, hlavně okolo oblasti očí a čela. Svaly se mi lehce zachvívaly v jemných stazích a z končetin mi odplouvala síla.Tělem mi projel zvláštní pocit, ne nepodobný křeči bolesti. Bolel totiž stejně, jen na jiné úrovni. Poznání.

Největší chyba každého Lovce je zaměnit Temného s člověkem.

První chybou je ho nechat se přiblížit, dát mu možnost mluvit.

Druhou je pojmenovat ho či ho oslovovat jménem.

Následující chybou pak je k němu cítit přátelské vztahy.

Čtvrtou chybu už obvykle neuděláte. Jste totiž mrtví.

Svět se mi zamlžoval a já ztrácela vědomí. Sáhla jsem, zcela reflexe, po noži z Loveckého stříbra, který jsem sebou vždy nosila, ale pak jsem ho nechala vypadnout z ruky. Chrisovi nedokážu ublížit. Ani kdyby mě chtěl zabít. Já... Plíce mě pálily nedostatkem vzduchu, v uších mi hučelo a já chtěla křičet, z úst mi ale nevyšlo ani zachrčení. Svět se začal točit a já přestávala cítit své tělo, slyšela jsem jen svůj zběsilý tep. Byl strašně hlučný.

Buch... buch... buch..  Svět se smrákal, odplouvala i bolest na hrudi z nedostatku vzduchu.

Buch... buch... buch... Mizel i mráz a i Chris. I jeho nenávistné oči. To čerň jeho očí bylo poslední, co jsem viděla. Ty oči byly blízko. Chris mě líbal. Dával mi polibek. Políbení smrti. Hell, ty jedna prodejná děvko, už mě k sobě voláš? napadlo mě malátně. Byla to má nejhorší urážka víry... a taky jediná. Na Hell jsem nadávala jedině v případě, že vše ostatní bylo v koncích. Nebo já byla na dně. Pak pro mě byla už jen prodejnou děvkou, stejně jako její příbuzná s líbezným jménem: Štěstěna. Jaká ironie, že poslední, na co myslím před smrtí, je bohyně smrti a štěstí. Kdo by to byl kdy řekl?Že si někdo na něco takového vzpomene?A kdo by to byl kdy řekl, že před smrtí toho stačím ještě tolik pomyslet? Možná Hell není tak krutá a nechává nám čas se rozloučit se světem.

Kdo by to byl kdy řekl?

Kdo by to byl kdy řekl?

Kdo by to byl kdy...

Buch buch buch... a svět potemněl.

..........

Erik:

Ta bolest mě zasáhla nečekaně, zničeho nic, přímo uprostřed hrudi. Takřka jsem nemohl dýchat.

Meye.

Ani nevím proč, ale myšlenka na ní mi naplnila celou hlavu. Nedokázal jsem myslet na nic jiného. Meye. Zvedl jsem se a vyběhl. Umírala. Cítil jsem to stejně jistě, jako jsem cítil kapky deště na kůži. Musím stihnout jí zachránit.

Proč? zarazil jsem se, ale jen v mysli. Krok jsem naopak ještě prodloužil a teď jsem chodbami Základny sprintoval. Porazil jsem nějakou úřednici a pápíry vyletěly vzduchem. Zvláštní. Nikdy bych neřekl, že se to může stát i ve skutečnosti. Vždy jsem to bral jako repliku ve filmech. Hloupou repliku. Ale já se nezastavím a nepomůžu te šedé myšce posbírat papíry. Já se dokonce ani nezastavím. Ani nekřiknu přes rameno omluvu. Spěchám. pousmál jsem se (pobaveně) tomu slovíčku. Nedokázalo vyjádřit to, co se mi teď děje a přesto je to výraz, který by pro mou činnost použili ostatní. Běžím jako o život. Doslova. O ten Meyenin.

Přeskočil jsem vozík se zbraněmi, který před sebou nějaký Lovec tlačil a úsměšně dostkočil na zem, dále běžíc. Ani jsem neškobrtnul. Ladnou otočkou jsem se vyhnul skupině děvčat, která si usmyslela, že si udělají diskuzní kroužek přímo uprostřed jedné chodby. Jedné jsem omylem zavadil o šaty. Dýkou. V té rychlosti se natrhly.

,,Hej, ty parchante!" křikla. Já už však byl za rohem. A tam mě dostihla. Další vlna bolesti. Se zaúpěním jsem se opřel o zeď. Byla to nová bolest, druh bolesti, který jsem dosud neznal a nevěděl, jak se s ním vyrovnat. Ani fyzická, ani metální, ani magická. Měl jsem děsivé podezření, že to je bolest duševní. A duší myslím duši. Po chvili přešla a já se vysíleně o zeď dále opíral. Mohl bych běžet. Mohl. Ale...

Pěšky to nestihnu. došlo mi. Zvažoval jsem všechny možnosti. Kdo ví, kde Meye je? I když bych vsadil sto ku jedné, že je u Chrise v bytě. Jen jsem nechápal proč umírá. Snad se nezabila... ? napadlo mě znepokojeně. V tom překotném uvažování jsem zavrhl auto i motorku. Nedá se v nich vystopovat, kde Meye šla. A tak jsem se neochotně uchýlil k poslední možné rychlé variantě dopravy. Ke složitému kouzlení. Každý tomu říka jinak. Cestování prostorem, procházení portály, teleportace... Zhluboka jsem se nadechl a pro lepší soustředění jsem zavřel oči. Kdo chce kam, pomozme mu tam. problesklo mi myslí naprosto nesouvisle a já tu myšlenku rychle vyhnal z hlavy. Překážela.

Už jsem se připravoval na vstup mimo realitu, když mi hrudí jako nůž projela bolest, která mě srazila do kolen. Nejsem nijak slabý, už jsem si nejednou prožil mučení a jednou mě dostali až na samý práh smrti... a já přesto neudělal, co po mě chtěli. Ale toto... nevěděl jsem, jak s tou bolestí nakládat. Obvykle bolest zhustím do formy energie, kterou pak použiju proti tomu, kdo mi bolest působí - velice složitá přeměna energií, kterou v současné době umím užívat už jen já - ale tato bolest pro mě byla nepolapitelná. K přeměně bolesti na energii stačí málo. Stačí se odpoutat od vědomí, podívat se na to "shora" a s bolestí pak nakládat jako se vším jiným, ostatním. Jako se zvláštním druhem energie, jako třeba se zvukem. Nesmí ale zasahovat do myšlení, musí se (bolest) ignorovat . Nebo přijmout. Přijmout je lepší - a také nesrovnatelně obtížnější.

Bolest pomalu odezněla a já, ležíc na zemi, se pomalu sbíral. Myšlenky se kouzelně rychle vrátily k vystavění portálu a na bolest zapomněly.  Musím to udělat rychle. Ten přesun. Pokud mě další várka bolesti zastihne v nicotě a já se přestanu soustředit na cestu, můžu tam i zůstat. Nebo mě může realita roztrhat na kousky... Znovu jsem se zhluboka nadechl a po dlouhé době poslal krátkou, ale upřímnou modlidbu k Hell. Znovu mě napadlo, proč toto podstupuju. Riskuju život za co? Prašivou Lovkyni? Nemohl jsem si však pomoct. Nechápa jsem, kde se ta bolest vzala, o to větší ale na mě měla vliv. A teď jsem nebyl schopen myslet na nic jiného, než jak Meye zachránit (zarazit tu bolest).

Bylo to náročné, ale zvládl jsem se přenést na určené místo za dvě minuty. Obvykle jen příprava tvrvá pět minut, nemluvě o samotném rituálu, když se musím probíjet realitou. A jako třešnička na dortu... nevěděl jsem ani kam jít. Výstup jsem usadil tam, kde jsem Meye cítil. A to byl obrovský risk. Další troška do mlýna...

Nelžeme si, spolykalo to snad polovinu mé energie, nemluvě o zlém dopadu na můj fyzický i psychivký stav, ale byl jsem tu. Minimálně půl minuty jsem se jen dezorientovaně potácel na hraně reality a nicoty, v které mé vědomí ještě zčásti pobývalo, ale pak jsem se donutil soustředit na přítomnost. V tom mi pomohla i bolest, která mě opět zachvátila. Věděl jsem, že poklud příjde další, bude už poslední.

A náhle jsem s děsivou jistotou věděl, že i pro mě to bude mít zlý dopad. Meyina smrt. Možná to nebude má smrt, ale něco zlého určitě. Rozhlédl jsem se. Čtyři mrtvá seschlá těla a podivná dvojice se objímající u zdi. Objímající se? Tady? Vyskočil jsem (tak pomalu a neohrabaně, jako už století ne) a odtrhl toho Temného (ducha) od té, která tak šíleně propletka nitky pout do pevného copu tak, že je ani já nedokážu přečíst. Vždyť jsem doteď ani nedokázal uznat, že je to pouto nějak závazné! Meye se složila na zem, rty i pokožku namodralé. Ale žila. Cítil jsem, že v ní ještě nějaká enerie je a vře, snažíc se utáhnout celý ten složitý a křehký systém nazývající se život. Žila. Potácela se mezi životem a smrtí, ale zatím žije. Zimomřivě jsem si objal ramena. Tohle gesto pro mě bylo nezvyklé. Teď jsem mu ale nedokázal zabránit.

Postavil jsem se mezi ducha a Meye. Na Meye jsem se ani nepodíval. Žije a to je hlavní. Ostatní se vyřeší později. Plnou svou pozornost (asi devětadevadesát procent, zbylé procento dávalo pozor na okolí) jsem soustředil na ducha. Přišel mi známý a přitom mi jeho energie neseděla. Byl vyhladovělý a slabý a přitom tak silný a mocný. Ten duch měl Chrisovu podobu, ale nebyl to on. Když poznal, že jsem ho prokoukl, mávl rukou a maska se rozpustila. Ušklíbl jsem se. A byl tu Baron ve své celé, znavené kráse. Bylo na něm poznat, že dlouho hladověl a teď lačně pil. Nebyl ve své kůži. Ale to ostatně já také ne.

,,Co tu chceš?" zasyčel jsem. Byl jsem tak znavený, že jsem ztrácel sebekontrolu. Ta slova měla být lhostejná.

,,Je moje." odvětil Baron jednoduše.

,,Ne. Vybojoval jsem si jí. Už ti nepatří." spustil jsem ruce podél boků, abych vypadal majestátněji a dával duchovi poznat mou moc tím, že jsem místnost zaplnil svou energií. Bylo to hloupé gesto a zvyk Vznešených. Duch, ač mu to muselo být nepříjemné, svou energii nevypustil a nezačal utlačovat tu mou. Zbytečně by se vyčerpával.

,,Šidíš! Neví, co jsi!" vykřikl Baron.

,,Ale na tom snad nezáleží, ne?" arogantně jsem si ducha přeměřil.

,,Ty jeden bezpáteřní bastarde, nech jí na pokoji."

,,Netvrď, že chceš její blaho, když jsi se jí snažil zabít."

,,To má raději být chodící ledničkou?" zeptal se opovržlivě. Znovu  a znovu mě napadala ta otázka - Proč to sakra dělám?!

,,Zmiz. zmiz, než tě zničím. Jsi slabý. Neubráníš se mi." odvětil jsem pomalu, ale jistě. Baron se zašklebil, zuby vycenil v obdobě úsměvu.

,,Ani ty nejsi na vrcholu svých sil. Kdykoliv jindy, kdy by jsi vycítil, že krvácím, roztrhal bys mě, abys měl pokoj. Ale ty nechceš bojovat. Možná proto, že i TY jsi slabý?!" zeptal se škodolibě. Zamračil jsem se. Měl pravdu. To zaprvé. A za druhé... Čím déle jsme se dohadovali, tím více sílil. On nabranou energii vstřebával. Já nedostatkem krve slábl. Tudíž čím déle jsme meškali, tím větší měl Baron výhodu.

Rozhodl jsem se to ukončit.