13. díl

29. říjen 2009 | 18.17 |

Ve vězení

Aro se tvářil neutrálně, ale já jsem intuitivně vicítila, jak se zlobí. Vrhla jsem se k zemi a snažila se s ní splynout.

,,P-p - pane... já..." odmlčela jsem se. Hlas se mi třásl tak, že jsem mu ani já pomalu nerozumněla a navíc jsem koktala.

,,Co jsi to udělala? Víš vůbec, co jsi způsobila?" Aro hrál starostlivý tón, ale já teď cítila, jak z něj zlost stoupá skoro po mracích. Omamovalo mě to.

,,Já... omlouvám se." šeptla jsem.

,,Omlouváš se?"veškerá snaha o milý tón vzala roha. Teď  Aro mluvil tónem ledově mrazivým- pohrdavým.

,,A- a... ano pa- pane!" koktala jsem ještě více. A i když jsem se snažila mluvit hrdě a hlasitě, ze rtů mi splynulo jen vyděšené šeptání. A i když jsem byla na smrt vyděšená, má upíří mysl Arovo chování zkoumala. Má práce psychologa, která netrvala ani rok, teď ale s podivnou lehkostí identifikkovala to, proč je Aro takový.

Má to hned několik faktorů. Žije moc dlouho.... to bude asi ten nejdůležitější. Nudí se... nemá co dělat. Když Izy tak účinně přesvědčuje nepřátele, tak nemá Aro s kým bojovat... a to je další faktor: Nemá nové území, nové knihy, svitky, starší upíry, se kterým by si popovídal o minulosti. To co má teď už ho nudí. A také by tam mohla být ještě jedna položka, díky nížš je Aro tak podrážděný, až doteď vše dusil v sobě, ale teď to potřebuje ven. A ten poslední faktor? Osamělost, smutek... možná i žal a stesk.

Trhla jsem sebou. Koutkem oka jsem Ara pozorovala a zahlédla jsem to. Pojmenovala jsem to. Chyběla mu Izy. Věděla jsem to až s odstrašující jistotou. Izy mi vysvětlila, že upíři získávají potenciál podle toho, v čem byly v lidském životě dobří. Já osobně si nemyslím, že bych byla dobrá psycholožka, ale vše na toto téma mě až nezdravě zajímalo.

,,Neumíš mluvit?!" vyštěkl rozzuřeně Aro. Ztuhla jsem. Nedotkl se mě, ale já bych vložila ruku do ohně za to, že jsem cítila, že mě něco přetáhlo po zádech. A pak jsem to ucítila. Jemné hřání, které pomalu, ale neúprosně získávalo na intenzitě. Ztuhla jsem. Jane mě mučí. Začínalo mi být horko. A to myslím metaforicky i doslova.

Uslyšela jsem tiché šeptání. Takže jsme měli společnost. A uslyšela jsem také Paola. Rychle jsem se ohlédla a když jsem zjístila, kde je, představila jsem si nápis: Nic nedělej! Nevím, jestli to zabralo, ale cítila jsem se lehčeji... doufám, že ho to odradí od všelijakých hloupostí.

,,Aro, prosím tě, nech mě to vysvětlit!" vzpomněla jsem si, že Aro je tady a pořád mě pozoruje. Našla jsem hlas v tu chvíly, kdy jsem se skácela k zemi. Chtěla jsem se postavit a jít k Arovy, ale Janiny plameny mi stravily nohy a já už je nemohla používat. Kdybych necítila bolest, myslela bych si, že je nemám. Nemohla jsem mít nohy, když mi bolest oznamovala, že hoří. Hořely tak dlouho, že z nich musely být jen oharky.

Aro na mé prosby nereagoval, šlehl pohledem po Jane a odešel. Já se schoulila do klubíčka a snažila jsem se zahnat bolest.

,,IZY!!!" vřískla jsem, když už to bylo nesnesitelné. Izy, zachraň mě!! chtěla jsem křičet, ale místo slov mi z hrdla vyšly výkřiky bolesti. Jen okrajově jsem vnímala, jak mě někdo popadl za lokty a někam mě nesly. A bolest neustupovala... ba naopak stoupala. Jane něco říkala a já si byla jistá, že to říkala mě. Zaslechla jsem jen své jméno, ostatní bylo vyřčeno moc tiše... nebo spíše já křičela moc hlasitě. Byla jsem si jistá, že se můj bolestí nasycený hlas rozléhá po celém hradě... né-li i za jeho hradby. Zvětšovala se (bolest myslím).

Vím, že jsem s sebou mlela. Snažila jsem se zranit, aby bolest způsobenou Jane trumfla ta druhá. Ale držely mě pevně. Pak bolest přestala a já uslyšela vzdalující se Janin hlas. S překvapením jsem si uvědomila, že se mi nesměje. Slyšela jsem (ať už od ostatních, nebo sama na vlastní uši), že Jane miluje mučení. Ale u mě jsem zaslechla něco jiného, než škodolibé poznámky. Jane při mém mučení říkala něco jiného:

,,Promiň mi to Izy." šeptala tiše...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře