Moira | VST: Část 34.

Někomu tu straší ve věži

Apaticky jsem se koukala do svého oběda. Ještě chvíli a budu moct za Chrisem. Tím jsem se utěšovala. Další myšlenkou už ne. Plánovala jsem, že toto bude jedno z posledních setkání. Takhle to šlo už měsíc... a nefungovalo to. Byla jsem čím dál vyčerpanější (nahrávácí splečnost s ohledem na mou situaci přesunula nahrávání na večer... i když to samozřejmě bylo nejriskantnější pro nás samotné...) a byla jsem z toho strašně unavená, stejně jako z tréninku Lovců, který byl čím dál náročnější. Blížila se totiž půlroční zkouška. A to byl další důvod, proč jsem se Chrise... vzdávala. Toto bylo důležité a musela jsem se na to soustředit. Avšak... nešlo to. V hlavě mi strašil Chris. A když jsem byla s Chrisem, tak mi v hlavě strašila Gabriela. A s myšlenkou na Gabrielu zase děsila půlroční zkouška. Byl to zatracený prokletý kruh.

Z vyčerpání jsem už ani nedokázala perfektně oddělovat Lovecký svět od toho obyčejného. Největší omyl jsem udělala, když jsem večer po nahrávání automatiky vyrazila po prchajícím stínu. Chris mě zarazil a ptal se, zda jsem se nezbláznila. Nebyla jsem si tím však jistá ani já sama. Přestože jsem Chrise milovala, toto mě ničilo. Ničilo mě to. A Gabriela... pomalu, ale jistě získávala to, co chtěla. Obracela mě proti životu, který jsem si přála. Největší kapka byla, když mě pozvala na kafe (v mém případě čaj, jelikož kávu piju jen v nejnutnějších případech) a tam byl i ředitel nahrávací společnosti, v níž jsme s kapelou nahrávali. Bavili se s Gabrielou jako staří přátelé.

Tudíž... rozhodla jsem se složit zbraně. Ne kapitulovat, jen zahájit dočasný mírový stav.  Musím naše pouto (já a Chris, Chris a já a .... podobně) jemně odříznout, postupně, aby to co nejméně a nenápadně bolelo. Tak jsem to alespoň plánovala Navíc... musím vidět Chrise ještě několikrát, jen jendou mi to stačit nebude. Budu nasávat jeho auru, vůni, dokud můžu, opiju se jím, a pak...

Jde to vůbec bezbolestně? Co je to za hovadinu? Teoreticky "to jde"... napadlo mě. Škoda jen, že v praxi je mi to na nic. V tomto případě doslova.

Zaslechla jsem kroky a dřív, než jsem si uvědomila, co dělám, tak jsem odkopla židli tak, aby si nově příchozí mohla sednou. Konečně se odvážila. Čekala jsem jí dříve, než za měsíc. Ale co. Možná je jen od přírody stydlivá. Erik ostře klepl nehty o stůl a donutil mě tak vzhlédnout. V jeho očích byl... ani nevím co.  Rozhodně to nebyla kladná emoce. Avšak na tváři nedal nic znát. Nebyl tam ani náznak, ani mráček podráždění, které cítit. Nevšimla bych si toho, nebýt toho, jak dobře jej znám. Měl to v lehkém napnutí kůže kolem očí (které ale samo o sobě nic neznamená, je to spíše náznak toho, že potlačuje emoce) , takřka nezlatelném. Také mírné napnutí prstu, jenž při důkladném pohledu dělají z ruky spíše pařát. (Ale obyčejně si toho stejně nikdo nevšimne, musel by se na to soustředit). Erik sledoval můj pohled a zaraženě ruku uvolnil. A nakonec to, co mi o Erikovi prozradilo nejvíce - jeho energie. V té jsem četla jako v knize.Nejspíše se cítit odstrčení, jelikož jsem se ho nezeptala na názor. A to přeci partneři dělají, no ne?

Uvažovala jsem, zda si neodsednu o stůl dál a Melanii nevezmu sebou. Pak se Erika nebudu muset ptát, zda si Melani bude moct sednout, zamávám na něj a přetrhnu i toto pouto partnerstí. Ano, přeseknu je všechna, ta pouta, na co mi vlastně jsou? Pouta poutají.

Jenže to by potřebovalo pohyb, a já se nechtěla hýbat. Šetřila jsem každou kapičku síly na setkání s Chrisem. Protože si to dnes užiju. Pořádně, zapomenu co jsem, kdo jsem, zapomenu na všechno kromě Chrise. Udělám všechno, co budu chtít, racionalita, logika, zodpovědnost, Temní i Lovci, všichni si mohou vzít roha, jelikož dnešní den bude jen můj a Chrisův. Navždy. Tento den bude dnem, kterým se zaprodám. Zaprodám duši "ďáblu". Stanu se Lokou. A pak budu zabíjet, budu zabíjet, abych pomstila zatracenou smrt otce, abych uspokojila zasrané Lovce, abych ochránila Chrise....

Budu zabíjet, abych ukojila bestii v sobě, která apaticky leží, uspokojím jí a ona se probudí. A pak to bude jízda.

Předtím, než se ze mě stala troska, mi stačilo málo k tomu, abych dosáhla svého cíle. Až probudím bestii, bude to to samé. Gabriela nemá neomezenou moc. Ne, i ona je jen skoro-všemocná a skoro- vševědoucí. A to skoro mi postačí k tomu, abych dosáhla svého. Jakkoliv. Protože já se nevzdám a nebudu troskou. Ne, to totiž nejsem já. Já chci být já. Chci být zase jako předtím. Nezlomná, cílevědomá. Bezcitná a smrtící. Jen trochu poučená o životě a tudíž zocelená, ne zlomená.

Napadlo mě, že Gabriela je jako kovářka. Jen dost špatná kovářka. Ohýbala křehké železo a popotahovala to tvrzené. Ale to jsem odbočila.

Ještě nevím, jak přesně to udělám. Myslím využití bestie. Je ve mě. Zrodila se při zradě. Ne zrodila, vždy ve mě byla, po té Gabrielině lsti se jen zformovala. Ale to přijde. Myslím tím, že příjdu na způsob, jak to celé zkloubit tak, abych já byla spokojená. Přijde to a bude následovat: A žili šťastně až do společné sebevraždy.

Hell, já jsem morbidní.

Protože i to příjde. Buď nás zardousí Temní, kteří ucítí samotného Lovce... nebo mě zardousí Lovci samotní a raději, než na vodítku, budu na druhé straně. Ať už to je cokoliv. Snad i tam budeme s Chrisem spolu.

Z mého uvažování, nesouvislého s nitěmi myšlenek tak spletenými, že to nerozuzlím ani já sama, tak chaotickými, že se v nich nedá vyznat a tak neuspořádanými, jako je teď i můj život a jak se cítím, mě vyrušila Melanie.

,,Jsem Melanie Ilúzia, přijela som ze Slovenska." odvětila Mel se silným slovenským přízvukem. Její čeština nebyla dokonalá. Avšak kdo v dnešní době chce dokonalost? Možná tak v zabíjení, domluvit se dokážeme vždy. Upřela jsem na Melanii pohled. Ještě jsem se nerozhodla, zda jsem podrážděná, že mě vytrhla ze spletence myšlenek, nebo zda jsem příliš zaujatá svým žalostným plánem. Ani jedno není moc dobré. První znamená ztrátu sebekontroly. Druhé nedostatek zdravého rozumu. Melanie sebou trhla a ruce bezděky sevřela v pěsti. Erik se pobaveně uchichtl a to přitáhlo mou pozornost,.

,,Přepila jsi se Samaelu nebo jen ztráíš sebeovládání? (Jak přišel na to, co se se mnou děje? napadlo mě.) Mám pocit, že za chvíli ti naroste ocas." broukl Erik. Zadíval se mi hluboko do očí a já si povzdechla. Znovu se mi promítlo vše, na co jsem myslela a já uvažovala, jak to udělám. Erik se znepokojeně zamračil a vstal.

,,Erik Onetnyj, Marie Černá. Rádi tě poznáváme, bohužel teď ale budu muset odejít..." odvětl spěšně Erik, jako by si na něco vzpomněl. Vrátila jsem se k apatickému pozorování oběda.

..........

Liam:

Něco se děje.

(Konečně!)

Ten výkyv emocí cítím i přes bariéru, která mě tu drží. Nalilo mi to sílu do žil. (Kdybych však nějaké měl.) Chvilku jsem si ten pocit užíval, ochutnával jí a...

Znovu jsem na bariéru zatlačil a napnul všechny své síly, které jsem si po kapičkách zde střádal. Vlil jsem do snažení i sílu zoufalství.  Nebylo to málo, představa, že bych teď prohrál, mi drásala nervy a poháněla mě k ještě většímu výkonu. A tak jsem tlačil, zarýval do té bariéry drápy (duchové z části mohou měnit svůj vzhled dle libosti), drápy na bariéru tlačil i svou mocí sformované do silového ostří... 

Trvalo to dlouho, svět se se mnou točil, temnota na mě útočila, kroužily okolo mne klamy a iluze (chlad a zima, stíny a duchové), avšak já se nevzdal. A ve chvíli, kdy jsem vyčerpával zásoby svých sil...

Bariéra jemně praskla.

Jemňoučce, ale přece. Vysíleně jsem se usmál. Byl jsem úplně vyčerpaný, má podoba se zachvívala a mlžila, jak jsem musel napínat síly k tomu, abych si udržel tvar. Protože bez formy mizel i lidský rozum. A začínal jsem mít hlad. Kdo ví, za jak dlouho začnu stravovat sám sebe, pokud nenajdu něco k jídlu. Opřel jsem se (teď už jen unaveně) o barieru a uvažoval. Pokud by přišel další takový výkyv emocí, který by mě posílil, znovu bych zatlačil a možná po pár takových pokusech rozbil bariéru. Možná....

Zavřel jsem oči a objal si ramena. Začala na mě útočit mrazivá zima nebití a svět se točil. Přestával jsem ovládat svou blízkou realitu a nejbližší dimenzi. Ale udržím ji. Jinak by mě roztrhala. To je nevýhoda toho být silný duch. Hell vás chce mít u sebe. Doslova.

Ale ani to nevadilo. Usmíval jsem se. Upíral jsem pohled na tu prasklinku. Ničila dokonalost bariéry, vypadala jako nit ve vzduchu. Bariera byla neviditelná, doteď mě doháněla k šílenství, avšak teď jsem měl důkaz toho, že nebyla nezničitelná. Usmíval jsem se, a měl jsem k tomu dobrý důvod. Toto totiž byla jen malá vlna emocí, příjdou silnější, tím jsem si byl jistý. Přijdou, posílí mě a já se osvobodím. O tom nepochybuju. (Kdybych pochyboval, nezdařilo by se to. To si ale nemohu dovolit. Mám jen jednu možnost.) Přesto tato myšlenka, jako strašák v mé hlavě byla - zastrčená, naoko neviditelná, avšak přítomná. Jen jí nedovolit mě pohtit.

Navzdory hladu, který mě začal ovládat, jsem se začal smát. Vítězně. Přijdou silnější a silnější výkyvy emocí, jenž tvoří jednu z nemnoha položek jídelníčku duchů, přijdou a já díky ní dokážu zničit bariéru. (Nepřipouštěl jsem si, že tato vlnka by byla jediná. Bylo by to moc na mou křehkou psychiku. Jeden z mnoha dopadu mého spojení s Meye. Opět jsem získával některé lidské vlastnosti.) A až se to stane, tak budu zase volný, volný a ve světě smrtelníků. První, co udělám, bude, že narvu ten zatracený prsten tomu modrookému bastardovi doprdele a budu ho trhat na kousky menší, než dokáže pozřít i nicota. Zničím ho. A pak zabiju Meye. Možná. Už bylo dost hrátek, TOTO už nikdy nechci zažít. Může (nejspíše se stane) se z ní stát duch a bude bloudit tímto mrazivým královstvím, možná se ztratí v temných stezkách, možná se dostane do spárů Hell... Ale co. Měl jsem jí... takřka rád, a to je na ducha hodně, ale ani pro ni toto už nikdy nechci postoupit.

Zabiju Meye a pak se dostanu ven. Ona se dostane zase tady. Nebude mocná.... nemá pro to předpoklady. I když v sobě má trochu magické krve, ne tolik, aby se mohla procházet po Království duchů. Já sám byl kdysy... velice dávno.... temný elf kouzelník. Proto jsem i teď tak mocný.

Dostanu se ven. Zabiju Modrého démona, zabiju Meye, pak udělal obrovskou destruktivní katastrofu, v níž pomasakruji tucty lidí a... a pak si budu žít. Budu mocný, mocný o těch minimálně sto smrtí. Samozřejmě, že je to zakázané, ale až se to stane, bude pozdě k tomu mě zadržet. Stejně Sněm duchů potřebuje pořádně protřídit a nabrat mladého ducha. Předtím však bohužel...

Musím. Musím bariéru zničit. (Ach ano, strašák se pohnul a začal strašit.) Stačí jen, když mi Meye pošle další takovou vlnku emocí. Stačí jen rozšířit prasklinu. Stačí jen.... málo. A přitom tolik.

Znaveně jsem zavřel oči a stiskl třesoucí se ruce mezi kolena. Zima a hlad. Zase tu jsou a koušou. Ničí. Mučí. Přesto jsem se stále jemně usmával.

Už dlouho nebudou.

..........

Erik:

Není to dobré. Vůbec to není dobré. Meye začíná šílet. Chce se sama postavit celému světu. Chce sama porazit... Koho? Gabrielu? Radu? Základnu? Nebo rovnou řád a pravdila? Já na tyto věci také neberu ohled, ale nestavím se jim čelem. Vím, že je to předem prohraný zápas.

Jenže Meye už jeden zápas prohrála. Ten v její mysli. Zápas racionality a šílenství. Hádejte v čí prospěch?

Takže jsem se rozhodl k jednoduchému závěru. Zbavím se toho, co nás tak nepěkně všechny tíží. A bude to! Stejně bych k tomu závěru dříve či později došel. Ten idiot (Chris) mi lezl na nervy. Nejen, že mi křížil plány s Meye, ale navíc.... prostě mi vadil. Jen pomyšlení na něj mi zvedalo tlak. Že se toto přibližuje žárlivosti, to jsem si nepřipouštěl.

Zaklepal jsem na ošumtělé dveře a zevnitř se ozval smích.

,,Seď Kat, jdu tam!" křikl příjemný mužský hlas. Protáhl jsem si krk a prokřupal klouby. Cestou sem nahoru jsem si pohrál. Musí to přeci vypadat jako útok zdivočeného Temného, ne? Tudíž...

Mám za sebou dvě opravdu krvavá patra. Jednadvacet mrtvých, z toho pět dětí. Není nic lepšího, než dětská nezkažená krev. Rychlým kmitem jsem si olízl rty. Byla to nevědomá reakce. Jako když si dítě olizuje z prstů čokoládu. Pousmál jsem se. Byl to zkažený úsměv.

Dveře se otevřely a zadíval se na mě sympatický mladík. Aspoň tak. Kdyby na mě Meye kašlala pro nějakého holoubka a bezpáteřníka, asi bych zuřil více. Z bytu na mě vyvanul zvláštní pach. Vadil mi a přesto... byla tam i Meyina osobitá vůně a proto mi to nevadilo natolik, abych se hned přestal ovládat. Jen se mi naply svaly a zostřily smysly.

,,Co si přeje- ... to je krev?!" zeptal se muž náhle zděšeně. Ano, bude to ten Mariin miláček. Má vcelku pěkný hlas. Více než pěkný. A vidím v jeho očích něco, co i mě přitahovalo. Byla to jakási nevinnost. Tento mladíček by byl na temném Nočním dvoře doslova všemi-žádoucí! Upírky by se o něj, jakožto živou ledničku, doslova praly. Mlsně jsem si olízl rty. Znovu. Už tam nebyla ani slaná chuť krve.

,,Zatančíme si mladíku?" zasyčel jsem. Pak popustil vodítko mé bestii.