18. část

30. říjen 2009 | 09.22 |

Marcus

Jane mě dovedla ke tří trůnům a smýkla mnou o zem. Asi bych se hezky projela na kolenou po naleštěné podlaze, kdyby mě Jane pořád nedržela na loket.

,,Řekni, pomátla se má garda nebo jsi jim zatemnila mysl, to že se proměňuješ ve ptáka přece nemůže být pravda." uslyšela jsem krásný melodický hlas, ten samí, jaký jsem slyšela předtím. Unavený, ale krásný.

,,Jednou za čas se to stane..." broukla jsem si pro sebe. Koutkem oka jsem se podívala na toho upíra. Byl vysoký, majestátný a vznešený, ale jinak už mě nezaujal. Jen ten jeho hlas. Místo toho můj pohled upoutal další úpír sedící na trůně vedle toho, který mluvil. Byl tomu prvnímu dost podobný, ale byl hezčí. Cukl sebou a jako by se jeho mysl vrátila z velké dálky se rozhlédl. A jeho pohled padl na mě. Chvíli jsem zírala do těch jeho karmínových očí a pak jsem prudce uhla pohledem. Něco jsem ucítila. Nebylo to přátelstvý, jako u Robina. Ani touha jako u Edwarda. Cítila jsem... spřízněnou duši? Blbost, ale jinak se to slovy popsat nedalo.

Zarytě jsem koukala do podlahy a skoro jsem přeslechla další otázku:

,,Ty se tedy opravdu přeměňuješ? Víš co, pojď tady ke mě..." řekl. Ztuhla jsem. Ale bolestivé dloubnutí od Jane mě probralo a já se toporně postavila. Jsem zbabělec a moc dobře to vím, ale teď mi něco ťuklo. Tohle musí být Aro Volturry. Ten, který přečte každou myšlenku jen z jednoho dotyku. Ztuhla jsem v půli pohybu. Jestli opravdu každou, tak se dozvědí i o Melwoyových a taky o Cullenových...

Ztuhla jsem a panicky se rozhlédla.

,,P- p- proč to chcete?" zeptala jsem se a hrála blbou. Aro se na mě zářivě usmál.

,,Když se tě dotknu, tak zjístím každou myšlenku, kterou jsi kdy měla a ujistím se, že nás nechceš svrhnout..." řekl a já se otřásla. No, aspoň s tím nedělal cavyky a vpálil mi to do obličeje rovnou. Hezky všechno na rovinu!, heslo dne.

,,Bojím se..." ty slova mi splynula ze rtů automaticky, jako bych byla slabounký člověk a né největší predátor světa.. upír.

,,Neboj se... pojď ke mě.." řekl Aro laskavým tónem. Byla jsem si více než jistá, že ten tón, jakmile mi Aro myšlenky přečte, už neuslyším.

Zděšeně jsem se rozhlédla po východu. Byly tu dokonce hned dva, ale upíři, jakmile mě viděli vyděšenou, je zastoupily. Koukla jsem se nahoru, byla tam mříž a za ní světlo... Jen kdybych se teď v toho spropadeného ptáka proměnila!! Začala jsem se třást jako osyka, ale né proto, protože se měním, ale proto, protože jsem byla v pasti.

,,A když to neudělám?" zeptala jsem se tiše. Byla jsem si skoro jistá, že jakmile to vyslovím, tak mě skolí vlna plamenů: pokárání od Jane. Byla jsem si jistá, že jsem cítila, jak mi po zádech přejela vlna horka, ale dále nic.

,,To by byl problém... pro tebe. Má garda by tě zadržela a já bych se tě dotkl tak jako tak.." řekl Aro a zkoumavě se na mě podíval. Zhluboka jsem se nadechla.. a pak ještě jednou... a pak pro jistotu znova. Sice to nepotřebuji, ale tak nějak mi to dodalo odvahu. Vykročila jsem směrem k Arovy a přemýšlela o tom, jestli v mých vzpomínkách je něco, co bych chtěla utajit. Hmm... kromě Melwoyů a Cullenů nic... ale co když si z toho Aro vydedukuje to, že se chtějí spolčit a svrhnout ho! Ale to není pravda, oni vždy chtěli žít jen klidný život! Bez bojů, beze strachu. Už jsem byla u Ara, před jeho trůnem, když můj pohled zabloudil k protějšímu trůnu.

Seděl tam Arův bratr, Marcus myslím. Podivně se na mě zadíval a mě po zádech přeběhl mráz. Né proto, že by jsem se bála, ale protože jsem hluboko, tak hluboko, že to snad ani není možné, zahlédla Marcuse samotného: Naštvaného, zraněného a opuštěného. Má sice bratry, ale ti mu nenahradí to, po čem on a určitě i tisíce lidí touží. Co to je? To jedno, pro co lidé mnohdy hodněkrát bojovali. To, pro co lidé umíraly, než aby žily bez ní: Svoboda. Zarazila jsem se. Král upírů a nemá svobodu?

(tady je hudba)

Ještě jednou jsem se rozhlédla. Studenné kamené zdi vidím já. Co asi vidí Marcus? Stěny vězení? Určitě za ta století zná kažný kámen, každou škvíru. Mříží na stropě proniklo pár paprsků. Pár mi jich dopadlo na obličej a já se rozzářila. Pár jich dopadlo na Bratry. Na zemi ty paprsky vykreslily spolu se stíny zvláštní abstraktní obraz. Koutkem oka jsem zachytila pohyb. Aro vymrštil ruku a chystal se mě dotknout. Nehýbala jsem se. Byla jsem zvláštním způsobem smířená s tím, co se stane.

Že je to hloupé? Ano, je to více než hloupé, ale já teď chtěla jedno: Chtěla jsem být do konce věčnosti s Marcusem.Utěšovat ho a chránit.. vlastním životem. Čekala jsem, že se mě něco dotkne, nebo aspoň za rukáv zatáhne, ale nic se nestalo. Otevřela jsem oči, které jsem zavřela a uviděla to. Hrdě a vzpřímeně jsem stála před trůny a koukala se mříží na svobodu. Sluneční paprsky mi dopadaly na tvář a ze slzy, která mi po tváři stékala udělala ten nejkrásnější diamant, naprosto bez kazu. Mříží sem slétalo mnoho ptáků a ptáčků. Rychle se rozlétli ke mě a sedali mi na ramena, hlavu, zvednutou paži. Síň se asi po 2 tisíciletích znovu rozezněla ptačím zpěvem.

Zasmála jsem se. Bylo to asi hysterické a smích zněl falešně, ale já to potřebovala. Ptáci ode mě odletěly, zakroužili po místnosti a mříží zase vyletěli pryč. Chtěla jsem letět s nimi. Tak hodně, až to skoro bolelo.  To bylo to, co jsem si přála já. Svobodu. Stejně jako Marcus. Otočila jsem se na Ara a zkoumala, proč se mě ještě nedotkl. A překvapením jsem málem otevřela pusu. Marcus lehce položil ruku na Arovu a Aro se na něj soustředěně díval. Pak se překvapeně koukl na mě. Mám takový neodbitný pocit, že to, jak jsem brečela neviděl. A že nevnímal ani to, jak se sem slétli ptáci.

,,Máš neuvěřitelný štěstí, ženská, že si tě Marcus oblíbil." řekl Aro. Pak se Marcus majestátně postavil, nabídl mi rámě a (i se mnou do něj zavěšenou) vypochodoval ze síně.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 18. část mája 30. 10. 2009 - 11:07
RE: 18. část duchovecz 30. 10. 2009 - 14:37
RE: 18. část mája 30. 10. 2009 - 17:30