Padlá 16

12. listopad 2010 | 18.08 |

Nerada popisuji cokoliv, co se týká sexu, jelikož mě to uvádí tak trochu do rozpaků. Tady je jeden z mála pokusů o to popsat to. Jelikož se tomuto tématu při psaní vyhýbám jak čert kříži, taky to podle toho vypadá. No, snad se to bude líbit. Pokud někoho vyděsím koncem, omlouvám se, ale Gab je Gab... m.

16. kapitola: Levá ruka Boha

,,Ga... Gabrieli?" vykoktala jsem. Jmenovaný se usmál a dále mě pozoroval s téměř vědeckým zaujetím. ,,Co tu děláš?" vyhrkla jsem a hrdlo se mi sevřelo emocí, za níž jsem se nenáviděla. Něco uvnitř mě, doteď rozedrané na cucky, se probudilo. Gabrielovi přelétl po tváři stín. Zjevně se mu do odpovědi nechtělo.

,,Přišel jsem za tebou.." Pak udělal Gabriel něco, v co bych nedoufala ani v nejdivočejších snech. Políbil mě. V tu chvíli mě vůbec nezajímalo, zda to udělal kvůli odvedení pozornosti. Ani to, co tu vůbec dělá. Dokonce ani to, co by se stalo, kdyby nás tu načapal Gab. Zavřela jsem oči a jen se oddávala tomu, o čem jsem snila, po čem jsem prahla a...

Gabrielův polibek byl váhavý, nejistý, jako by stále nevěděl, co to dělá, jako by se rozhodoval, zda dělá správnou věc a nemá se odtáhnout. Téměř panicky jsem ho objala a co nejpevněji se k němu přitiskla. Křečovitě sevřená víčka, za nímiž plavaly slzy, ruce zaťaté do Gabrielových ramenou a lačné rty. Gabriel tu byl. Zatím. Použila jsem veškeré své dovednosti, abych ho stáhla do polibku, aby tu se mnou zůstal. A on se oddaně nechal vést. Pomalu mě objal a mě srdce poskočilo radostí.

Uvnitř mě rozehříval hřejivý pocit z toho počinu. Byla jsem šťastná. Jednoduše šťastná proto, že jsem tu s Gabrielem a líbám ho. Ochutnávám jeho sladké, měkké rty. Teplé rty. A on mi odpovídal. Odpovídal čím dál jistěji a dravěji a pocit děsu, že se odtáhne a zmizí, mě opustil. Objala jsem jej tedy okolo hrudi a zabořila mu tvář do prsou. Teď, když jsem si byla jistá, že neodejde, jsem si dovolaila ho přestat líbat. Polibek mi totiž úplně vymetl v hlavě a já musela myslet. Chtěla jsem myslet na důležité věci, ale v mých myšlenkách byl jen on. Gabriel. Jeho vůně, pevné tělo v mém obětí, sladký polibek, jenž neskončil ani před minutou. Jeho ruce jemně mě objímající okolo pasu...

Chyběl mi.. sakra.. ten parchant mi tak strašně chyběl!!!

,,Moiro... Moiro..." šeptal Gabriel měkce a pomalu mě tlačil do podušek postele. Ta se nad námi zavírala a uvěznila nás v intimní bublině, kde jsme existovali jen my dva. Bylo mi jedno, co mi Gabriel říká, hlavně, že byl se mnou. Přesto jsem útržky jeho řeči zaregistrovala.

,,Panenství má moc nad duší, podle toho, jak to partneři myslí... Muž nad ženou... Jestli by si tě Gab vzal, mohl by tě ovládat i proti tvé vůli...." Napadlo mě, že Gab má nade mnou moc i tak, má přeci můj Prvotní oheň a už to chtěla říct, ale...

,,Chci ti pomoct..." odvětil Gabriel něžně a já pootevřenými rty ucítila chuiť jeho kůže. Prudce jsem se nadechla a svět se se mnou zatočil, tělo mi sevřela prudká touha. Srdce mi bušilo jako splašené a já vnímala jen jedno: Je tu Gabriel. Je tu se mnou. Je...

Gabriel byl od pasu nahoru nahý. Proto jsem cítila jeho jemnou kůži. Pevně jsem Gabriela sevřela, abych se ujistila, že tu je, že není iluze, že nikam neuteče, že mi ho nikdo nevezme. Točila se mi hlava zda štěstím či něčím jiným, ví bůh. Mám ho ráda... více než ráda... uvědomila jsem si. Už ho nejen toleruji, já ho i milu- STOP!!

,,A co z toho budeš mít ty?" šeptla jsem otázku a bála se odpovědi.

,,Nikdy bych tě nevyužil pro zábavu..." hlesl Gabriel tiše. To je hezké vědět, ale jen se vyhnul otázce! chtělo se mi křičet, ale nebyla jsem schopná se ani pohnout. Já ležela pod Gabrielem a on nade mnou klečel na čtyřech. Díval se mi z velmi malé blízkosti přímo do obličeje, na tváři jsem cítila jeho teplý dech. Zavřela jsem oči a ucítila, jak mi Gabrielova ruka přejela téměř bojácně po tváři a pak k mým svrškům. Ty pak šli dolů. Jen ať si Gabriel vezme to, po čem tak prahne Gab!!! pomyslela jsem si ani nevím zda vztekle, nebo vzrušeně a snažila se srovnat své zmatené myšlenky. Samozřejmě tu stále byla radost z toho, že tu Gabrile je, ale pronikaly do toho i pochybnosti. Je tu jen kvůli mě nebo kvůli mému panenství?!

Chtěla jsem zůstat ležet, nehybná a počkat, až to vše skončí, ale nemohla jsem. Vše na Gabrielovi mě najednou přitahovalo. A já...

Odpovídala jsem na žhavé polibky, toužebně vystavovala tělo Gabrielovým rukám, jazyku, lehkým kousnutím. A když si mi pak klekl mezi nohy, nijak jsem se ho nepokoušela zarazit... krátká bolest, která mě donutila vykřiknout jak nefalšovanou bolestí, tak zvrácenou rozkoší a chvilka, kdy jsem se v pudu sebezáchovy chtěla bránit, Gabriel mě však znehybnil a broukal tichá slovíčka útěchy. A když bolest odezněla... cítila jsem Gabrielovy ruce na bocích... měla jsem zvrácenou hlavu vášní, cítila Gabriela u sebe, na sobě, v sobě.... pevného, silného, milovaného...

Měla jsem jen málo možností vidět jeho krásné tělo, ale i z toho letmého pohledu mi došla jedna věc. Byl nádherný. Byl dokonalý. Měl pevné silné mužství, jenž mě naplnňovalo a svou velikostí mi i způsobovalo jemnou bolest. Přeci jen jsem stále byla ta panna. A věděla jsem ještě jednu věc, z které se mi bláznivě točila hlava. V této chvíli je Gabriel můj. Jenom můj.

..............

Nevím, kdy naše milování s Gabrielem skončilo, na konci jsem omdlela. Když jsem se však probrala, mé zpocené tělo leželo na posteli a zadýchaná jsem byla jen málo. A byla jsem v posteli sama. Gabriel už se oblékal. Byla mi bez něj zima. Bez Gabriela mi byla strašná zima. Opět. Ještě stále jsem na jazyku cítila jeho chuť, v nose jsem měla jeho vůni, jímž bylo načichlé i celé mé tělo, místa, která Gabriel rukama pečlivě zkoumal mi ještě stále hořela a svrběla...

Jenže to bylo před snad deseti minutama. Gabriel už odešel. Musel. A než odešel, snad nevědomky mě zranil tolik, jako nikdo předtím.

Znovu jsem nasála z polštáře vedle sebe jeho vůni. Užívala jsem si jí, chutnala jí na jazyku, naplňovala si jí hlavu, až se mi šíleně točila a... Prudce jsem se posadila. Došla mi jedna více než důležitá věc. Gabriel je tu cítit z každé věci, každé drobné maličkosti. Jen svou přítomností, ani se věcí nemusel dotýkat, si vše označkoval. Musím zničit důkazy o tom, že tu byl, jinak mě Gab zabije. Doslova. V tu chvíli jsem uslyšela vzdálenou ozvěnu kroků. Ten zvuk jsem si nemohla splést. Byla to Gabova chůze. Hrdlo mi sevřel strach. Jak mám zničit důkazy toho, co se tu dělo? Tělo jsem měla příjemně rozbolavělé z toho, co se tu stalo a vůbec jsem se nechtěla Gabrielovy vůně zbavovat. Chtěla jsem jí cítit do konce věčnosti. Chtěla jsem ho objímat a... Trhnutí v podbřišku mě probralo. A přibližující se kroky taky.

Asi bych se měla obléct, ne?! Kroky se na okamžik zarazily a já zaraženě poslouchala, co se stalo. Pak ale tiše a rychle vykročili ještě ostřejším tempem. Gab spěchal. Proč?Zaslechl někdo snad mé sténání?! Měla jsem strašnou chuť se zranit. Téměř nesnesitelnou. A pak jsem na tváři ucítila studené kapičky. Pláču? zděsila jsem se. Zase?!

...............

,Pláčeš? Proč spláčeš?' zeptal se Gabriel starostlivě a neohrabaně. Bylo na něm poznat, že raději by bojoval s Gabem, než utěšoval ubrečenou holku.

,Já nevím... Snad že to bylo krásné? Je mi líto, že odcházíš?' dostala jsem ze sebe a zadusila další vzlyk. Proč sakra pláču?! Gabriel ke mě, zpola oblečený, došel a pohladil mě po tváři. Jeho oči přetékali něhou, ale takového druhu, jakým se stará paní dívá na sirotka. A já v tu chvíli pochopila.

Byl to úkol. Úkol, jenž měl zabránit, aby nade mnou Gab získal moc. Nejprve jsem pocítila strašnou prázdnotu. Ale když jsem se dívala, jak Gabriel odchází, pocítila jsem bolest. Lehla jsem si zpět do postele a položila si hlavu na polštář, jenž voněl po něm. A pak se všechny popletené emoce změnily ve vztek.

Vyspal se se mnou jen kvůli rozkazu?!! Cítil vůbec něco, kromě pocitu vítězství, když svým mužstvím prorážel mou panenskou blánu?! A pocitu tělesného uspokojení, když do mě pak vyvrcholil?! v duchu jsem řvala, ale doopravdy nevydala ani hlásku. Plakala jsem. Náhle jsem cítila stud. Za vše, co jsem si myslela, v co jsem se domnívala, za vše, co jsem udělala...

...............

Teď také pláču. Ale z jiného důvodu, než je neopětovaná, zhrzená láska. Už jsem věděla, jak zahladit stopy. Rozevřela jsem dlaně a nepěkně se usmívala. Kroky byly tak blízko.

Ucítila jsem moc. Chaos přišel na mé zavolání a radoval se z toho, co chci udělat. Těšil se na výbuch a destrukci, k níž jsem jej povolala.

Slza a za ní další. Použiju svou slabost a změním jí v sílu. Vložila jsem emoce, jenž mě ničily, do moci. A ta se pomalu hromadila, emoce jí násobily, moc se stávala nezvladatelnou. Už jsem i cítila oheň v sobě. Emoce se čím dál rychleji začínaly vlvat do magie, která pomalu opouštěla mé tělo a shromaždovala se mi v rukou. Jako rozverný duch se plamen mezi mýma rukama zvětšoval, zahušťoval a začínal žít vlastním životem.

Ve chvíli, kdy se klika do pokoje pohnula, jsem už nedokázala déle ovládat tu nezměrnou sílu a ohnivá koule v mých rukou vybouchla. Celý můj pokoj zachvátily plameny a mě najednou nebyla zima. Nechala jsem ruce klesnout ke svým bokům a strnule stála v té spoušti. Oheň okolo mě kroužil v tak velké vzdálenosti, aby mi neublížil. Stála jsem v centru toho chaosu, s hlavou svěšenou a celá zničená. Stále jsem cítila jeho rty na svých a ten parchant je plnil úkol!! Co si asi o mě myslel?! Že jsem zamilovaná káča?

Ztuhla jsem. Já nejsem zamilovaná!! okřikla jsem se. Ode dveří se ozval smích a za chvíli mě z ohně vynesly dvě známé paže. A Gab se stále smál.

,,Tak holčička se rozhodla to tu podpálit, ano?" zeptal se vesele. Neodpovídala jsem. Gab mávl směrem k ohni rukou (pořádně jsem si pro příště ten pohyb zapamatovala), ale oheň nijak nereagoval. Téměř jsem viděla, jak Gab zlobně přivřel oči. Když Gab to gesto zopakoval, poručila jsem ohni, aby zhasl. Ten ale naopak ještě zesílil. Závěs u okna do nicoty, koberec i postel s nebesy byly v plamenech. Jen knihovna byla nedotčená. A oheň se šířil, pohlcoval i kámen

Zhasni! poručila jsem Chaosu, ale nebylo to vyděšeně.Spíše lhostejně. Stále jsem měla na duši ránu za Gabriela. Gab opět pomalu gesto zopakoval a oheň opět zesílil a začal požírat i dřevěné obležení pokoje. Sledovala jsem to s asi tak velkým zaujetím, jako pavouka v rohu chodby splétající svou síť.

Gab mi bolestně sevřel loket a natáhl k ohni ruku. Jazyky plamene mu olizovaly špičky prstů, ale Gab jako by si toho ani nevšímal. Potom ruku pomalu začal svírat v pěst. Téměř jsem cítila Gabovu sílu v prostoru. Mravenčilo mi z toho v zádech. Konečně jsem se donutila reagovat na ohrožení, že celý Gabův palác vypálím, pokud nic neudělám. Nenápadně jsem se tedy do té síly ponořila a připojila i své vědomí k dušení plamenů. A ten - konečně - začal mřít.

Když oheň uhasl, najednou bylo v pokoji strašně šero a opět zima. Ta na mě zaútočila téměř dravě a mě naskočila husí kůže. Ve vzduchu byl cítit pach spáleniny. Přestože to byl horor a ani nebylo za co, poděkovala jsem Chaosu za skvělou službu. Jako obdoba pohlazení nebo polibku mi Chaos lehce přejel po tváři a rozcuchal mi vlasy, ale Gab si toho ani nevšiml.

,,Maličká, střechu nad hlavou mi zapalovat nebudeš." odvětil vesele, ale byl pod tém ocelový podtón vzteku. Mlčela jsem. Dívala jsem se na zčernalý pokoj a v duši cítila strašný smutek. Zdálo se jako sen, že ještě před hodinou to tu vypadalo velkolepě a já s Gabrielem... Otočila jsem se, abych pokoj nemusela sledovat a oživovat tím bolestné vzpomínky. Napadlo mě, že jsem právě spálila něco i v sobě, spálila jsem v sobě něco z Gabriela. Ale nemělo by to tím pádem méně bolet?Ta jeho zrada? Jaká zrada, sakra, vždyť on ti nic nesliboval! Sám řekl jen to, že by mě nevyužil pro zábavu, neřekl, že to dlá kvůli toho, že mě miluje! Tak proč fňukáš jako malé dítě! Zapomeň na něj! Stejně už se pravdpodobně nikdy neukáže... pokud zase nebude potřebovat plnit úkol. Napadlo mě hořce. 

V tu chvíli mě Gab surově přitlačil ke stěně a jednou rukou mi v klidu objímal hrdlo, jenž čím dál silněji tiskl. Zatím jsem nelapala po dechu. Duše nepotřebovaly dýchat, ale bylo to nepříjemné. Alespoň andělské duše nepotřebovali dýchat, jelikož se Gab zatvářil zmateně a já z toho vyvodila, že ohnivé duše se uškrtit dají.

,,Jsem tvůj pán. Ode dneška bez mého svolení nemůžeš udělat nic, co ti nepovolím nebo nenakážu." zavrčel a ve mně něco odumíralo. Chtěla jsem říct, ať si trhne nohou, ale byla jsem na to strašně unavená.

,,Dobře." odvětila jsem proto tak poslušným tónem, až to děsilo. Gab mě podezíravě sledoval, pak se však zatvářil spokojeně a hrubě mě políbil, drtil mé rty svými, jazykem mi neurvale vniknul do úst a já jen doufala, že tam neucítí Gabrilovu chuť. Gabriel chutnal sladce, jako to nejúžasnější, co může být. Gab chutnal po bolesti. Obvykle jsem bolest milovala, ale teď jsem nechtěla už ani špetku. Snažila jsem se proto Gabovi vytrhnout, ale jen potěšeně zavrčel. Nejdříve mě vytáhl výše a přitom mi o stěnu rozedíral záda, jak silně mě k ní tlačil, pak se ke mě celým tělem přitiskl a dával mi ochutnat toho, že on je mým pánem. Nakonec najednou ustoupil a já spadla na zem. Tím to však neskončilo. Chytil mě za vlasy a po zemi mě táhl ze spáleného pokoje pryč. Kam jdeme jsem věděla ještě dříve, než jsem uviděla dveře jeho ložnice.

Gabriel měl pravdu.. napadlo mě. Jen si nejsem jistá, v čem...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.4 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Padlá 16 nyx 12. 11. 2010 - 18:23
RE(2x): Padlá 16 moira 12. 11. 2010 - 18:58
RE(3x): Padlá 16 nyx 18. 11. 2010 - 16:49
RE(4x): Padlá 16 moira 19. 11. 2010 - 13:12
RE(5x): Padlá 16 nyx 19. 11. 2010 - 15:27
RE(6x): Padlá 16 moira 20. 11. 2010 - 17:46
RE: Padlá 16 isabella* 12. 11. 2010 - 21:34
RE(2x): Padlá 16 moira 17. 11. 2010 - 17:24
RE: Padlá 16 calen 14. 11. 2010 - 20:30
RE(2x): Padlá 16 moira 17. 11. 2010 - 17:29