Padlá 12

17. září 2010 | 19.05 |

Omlouvám se, vím, že je to krátké, ale více jsem napsat nestihla. m.

12. kapitola: Hell budiž s námi... II

,,Nic? Jenom ústní domluva?" zeptala jsem se podezřívavě a nechápavě. Hell otevřela pusu, na chvilku zaváhala a pak jí prudce zavřela. Při tom pohybu o sebe hlasitě cvakly její zuby hrůzu nahánějícím zvukem. Mále jsem vyletěla z kůže děsem. Šíleně jsem se lekla.

,Vidíš tu nepatrnou dírku?´ zeptala se Smrt pobaveně a já po ní loupla napůl podrážděným, napůl bázlivým pohledem.

,,Dírku? Kde?" zeptala jsem se a hledala na lebce Hell nějaký kaz.

,Na Kose.´ upřesnila Smrtka suše a já sytě zrudla. Ihned jsem obrátila zrak ke své nové zbrani a podívala se směrem, který Hell naznačila. Po chvilce jsem mezi čepelí a tyčí Kosy opravdu našla malý šrám. Vypadal mělce, ale po bližším prozkoumání jsem zjístila, že pravděpodobně zasahuje až někam hluboko do Kosy. ,Jedna slza a kapka krve a dohoda je stvrzena.´ odvětila Smrt a já se prudce nadechla. ,Kosa se ti pak podřídí a měla by jsi jí mít, teoreticky, do tvé druhé smrti. Samozřejmě se jí můžeš vzdátodvětila Smrt způsobem, který říkal, že o tomto zcela jistě pochybuje: ,Ale Kosa, i když jí od tebe převezmu, ti bude stále propujčená. V nejvetší nouzi ti ihned příjde na pomoc. Rozumíš, malá bohyně?´ zeptala se Hell a já nerozuměla. V hlavě jsem najednou měla úplně vymeteno a i myslet se zdálo tak obtížné. I tu nejjednodušší myšlenku jsem přebírala stále dokola. Pokud jsem si jí udržela, jelikož mi jedna narážela do druhé a dělaly mi v hlavě zmatek.

Musím vzít svou novou zbraň. Musím se říznout a darovat jí krev. Musím se také donutit ke slze... přemývala jsem to, na čem teď záleželo nejvíce. Zhluboka jsem se nadechla a napadlo mě, že čím dříve to udělám, tím rychleji to budu mít za sebou. A tím dříve budu pryč z děsivé přítomnosti Smrti.

Kousla jsem se do palce a ucítila bodavou bolest. Ale krev se neobjevila, na to jsem neměla dost ostré zuby. Odtáhla jsem prst od rtů a zmateně přemýšlela, jak jsem se chtěla kousnutím donutit krvácet. Jak mě něco tak hloupého mohlo napadnout? Vzala jsem Kosu do ruky a prst přiložila na čepel zbraně. Ani jsem se nemusela řezat, jen tím, že jsem na Kosu prst přitiskla se kůže prořízla. Čepel byla neuvěřitelně ostrá. Přiložila jsem tedy poraněný palec na místo, které Hell určila a čekala. Pozorovala jsem, jak má krev líně ulpívá na dřevě Kosy dokud...

Dírka, o které se Smrt zmiňovala mou krev doslova vcucla. Čepel Kosy se rozzářila a já zatajila dech. Nic zvláštního, až na tu zář, se ale nestalo.

,Ještě slzy, maličká.´podotkla suše Smrtka, přesto mě však zkoumavě pozorovala. Zarazila jsem se. Tak nějak podvědomně jsem doufala, že bolest ze říznutí vyvolá pár slziček, ale nestalo se tak. Uvažovala jsem o jiném způsobu, díky kterému bych se rozplakala, ale najednou mě nic nenapadalo.

V hlavě jsem měla úplně bílo. Naprosto prázdno, co se týče čehokoliv, co by mě donutilo k slzám. Začala jsem panikařit, jelikož Hell mě pozorovala čím dál dravěji. Roztřásla jsem se.

,Chybí ti slzy?´otázala se Hell a její slova řečená škodolibě zněla téměř soucitně. Měla jsem nutkání něco ostře odseknout, ale úcta k životu (či smrti, přeberte si to sami) mě donutila mlčet. Nakonec jsem usoudila, že nebude na škodu říct, že ty slzy mi vážně chybí. Jak mi to vlastně může uškodit? Vědomí, že jsem bezcitná mrcha není zas tak bolestné, jak jsem si myslela, a v Pekle mi to bude spíše k užitku, než naopak.

,,Ano... chybí mi slzy..." hned, jak mi ta slova splynula ze rtů jsem věděla, že to není pravda, ale přijít na to, co by mě donutilo plakat, mi nešlo. Hell se na mě vážně a s trochou překvapení podívala.

,To ti nic není drahé?´ zeptala se Smrt a já na ní upřela napůl uštvaný, napůl unavený pohled. Doufala jsem že toto je dostatečně dobrá odpověď. ,A co věc, kterou jsi už ztratila. Musela jsi mít něco ráda. Ani ten nejnecitelnější parchant, jako je Pán Bludiště, není úplně bez citu. I on kdysi miloval...´ odvětila tiše Smrt. Kdybych nad slovy Smrtky tak neuvažovala a nezahoubala se nad jejich hlubším významem, uviděla bych bolest i v tváři Smrtky. Jak se jí zalesklo jedno její přenádherné oko a tiše po její nádherné tváři splynula slza. Ta se však vypařila dříve, než doputovala třebas k nosu. Tekla totiž, proti všem zákonům gravitace, na mrtvou půlku obličeje Hell, a tam se doslova vypařila.

,,Není nic, za co bych..." odvětila jsem po chvíli jistě, a zarazila se. Chtěla jsem říct, že nemám pro co plakat, ale pak jsem si uvědomila, že ano. Mám v sobě dost bolesti pro jednu osobu. Ale je toho smutku natolik, aby mi přinesl třebas jedinou slzu? Vybavila jsem si JEN jeho jméno... a v krku jsem najednou měla knedlík, v očích mě pálilo. Odpověď na mou otázku, zda mě ta osoba rozpláče, přišla záhy po tom, co jsem na tu osobu začala vzpomínat. Už jen při vzpomínce na jeho vřelý, nádherný úsměv se ve mě zbortily veškeré hráze, které jsem si na obranu postavila. Najednou jsem byla bezbranná, zajatá ve víru vzpomínek. Najednou jsem těch slz měla AŽ MOC.

Duchapřítomně jsem jich pár zachytila a pak je roztřesenou rukou přiložila opět k tomu otvoru mezi dřevem a čepelí. A dřevo mě začalo hřát do dlaně. Snažila jsem se toho muže, toho kdo mě rozbrečel, zapudit až do hlouby své mysli, kde o něj zas tak hnedka nezavadím. Gabrieli...

Dírka zazářila a zmizela. Chvilku jsem na to omámeně koukala, když... Pohltilo mě dvojí "světlo". To z čepele bylo temné a teplo a světlo jako by pohlcovalo. Samé pak hřálo svým temným žárem Chaosu. Jako vše, co pocházelo z Pekla. Energie ze dřeva zase mírně zářila. Ještě, než mě ty dva mocné proudy energií strhly, jsem si stačila pomyslet, jak se něco tak rozdílného dokázala spojit v tak jedinečném celku. Netrvalo dlouho a světlo z Kosy mě oslepilo. Začala jsem lapat po dechu, protože (přestože byla energie Nebe na první pohled hřejivá) se mi energie z dveva zahryzávala do těla jako ledový dráp. Energie z čepele mě naopak spalovala a tělo mi zachvacovala křeč. Ty dvě energie do mě proudily, ve mě se mísily, praly se a zároveň do sebe v nepochopitelné, ale harmonické rovnováze splývaly. Možná jsem křičela bolestí. A možná jsem se smála nevysvětlitelným pocitem štěstí.

,Jen pár bytostí dvojí podstaty dokáže Kosu zvládnout... a ty jsi pro ní ideální. Tebe měla vždy nejradši...´ slyšela ještě hlas Hell, než...

Zírala jsem do tváře Elen. Podívala jsem se na svou ruku, ale Kosa nikde. Ostatní se podivně ošili a zavětřili. Věděla jsem, co ve vzduchu cítí. Slzy. Na patě jsem se otočila a běžela ke dveřím. Najednou jsem měla pocit, že jestli tu zůstanu ještě vteřinu, zadusím se.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Padlá 12 isabella 18. 09. 2010 - 09:42
RE(2x): Padlá 12 moira 18. 09. 2010 - 12:39
RE: Padlá 12 isabella 18. 09. 2010 - 13:35
RE: Padlá 12 calen 18. 09. 2010 - 17:58
RE(2x): Padlá 12 moira 18. 09. 2010 - 20:05
RE: Padlá 12 thereskaaaaa 20. 09. 2010 - 16:17
RE(2x): Padlá 12 moira 22. 09. 2010 - 08:45
RE: Padlá 12 lajscha 26. 09. 2010 - 14:24
RE(2x): Padlá 12 moira 27. 09. 2010 - 17:47