ZSO: #7 Černý osud

12. březen 2011 | 17.09 |

Vzbudilo mě tiché vrčení. Rozespale jsem zamžourala. Bylo šero. Nejdříve jsem rozeznala Vulpixe, který mi stál na břiše a výhružně na někoho vrčel. Zmateně jsem uvažovala, kde to jsem, když...

Prudce jsem se posadila a strhla si Vulpixe do náruče. Tiše si odfrkl, ale nevím zda zlostně nebo zmateně. Otočila jsem se a mé obavy se naplnily. Muž byl vzhůru.

,,O-omlouvám se!" koktala jsem. Natáhla jsem se po pokéballech a hned na to mí pokémoni zmizeli. ,,Já vážně nechtěla... vážně věřte, že jsem nemyslela... úplně jsem zapomněla..."

,,To je v pořádku." odvětil muž kupodivu mírně a mě se neuvěřitelně ulevilo. Znala jsem zákazníky, kteří by mě nejenom vyhodili na ulici bez zaplacení, ale docela dost možně i bez pokémonů. Přesto jsem se na může dívala s obavou. Postřehl to a jemně se usmál. Usmál se hřejivým úsměvem na mě. Ne na přízrak matky. Bylo to podivné, ale celkem mě to uklidnilo, i když mě i znervózňovalo, že nevím, co si muž myslí. Včera v noci jsem mohla alespoň odhadnout jeho reakce a chování. Teď jsem si ale nebyl jistá ničím. Proto jsem začala uvažovat a udělala jedinou věc, při které jsem si stoprocentně jistá, že mi neurazí hlavu.

,,Jen se obleču a půjdu. Za včerejší noc jste mi dlužný 720PK." odvětila jsem naoko nezúčastněně a hrabala se (jak nejdůstojněji to šlo) z postele. V zádech jsem cítila upřený mužův pohled. Svíraly se mi z toho vnitřnosti, jelikož jsem nevěděla, co se bude dít dál. Nakonec mě muž překvapil jednoduchou otázkou:

,,Za celou noc jen tolik? Jak si ty své pokémony vůbec můžete dovolit?" zeptal se. Pobaveně. Vážně pobaveně!

,,No já..." zaraženě jsem se na něj otočila. ,,Účtovala jsem vám jen čtyři hodiny. Pak jsme oba spali. Vlastně jsem vám ještě dlužná za to, že jsem nemusela spát v útulku..."

,,Byla jste tu od osmi hodin večer do poledne dalšího dne. To dělá..." muž v duchu počítal a já s ním. To je tisíc, dva, dva a půl...

,,2 880PK." odvětil muž přívětivě a já zarazila ohromenou nadávku, která se mi drala na rty.

,,T-to nemůžu." vypadla ze mě první volovina, která mohla. Nejraději bych si za ní nafackovala - nelžeme si, ty peníze by se dost hodily - ale zároveň jsem byla ráda, že jsem to řekla. Tohle nebylo vůbec čestné. Ať už z mé nebo mužovy strany.

,,Děvče, ani nevíte, co jste pro mě udělala. Už léta jsem se tak dobře nevyspal. Kdyby jste nespala se mnou, kdybych vás necítil na dosah ode mne, měl bych své noční můry..."

,,Ale..." zarazila jsem se, umlčená mužovým ostrým pohledem.

,,Proč si nepořídíte pokémona?" napadlo mě po dlouhé chvíli ticha. Samota je zlá, ale s pokémonem se dá vydržet.

,,Viděla jste (Vyká mi.. ! uvědomila jsem si opožděně.) jak na mne reagoval váš Vulpix. Pokémoni mne nemají rádi. Možná je to kvůli tomu.." klepl si na ruku, na které mu chyběly konečky dvou prstů (zvláštní, všimla jsem si toho až teď, když na to upozornil), pak na srdce a nakonec na spánek. Trochu vystrašeně a možná malilinko panicky jsem jej pozorovala. Nemá to v hlavě v pořádku? napadlo mě. To by vysvětlovalo, proč mi dal takřka 3000PK místo jednoho...

,,Jako malého mě zneužívala matka." odvětil pomalu. A sakra, to ne, já to nechci slyšet.. ! chtělo se mi křičet. Mlčela jsem. Za tři tisíce PK si muž zasloužil alespoň chvilku vyzpovídání. Proč jen jsem měla pocit, že bych se spokojila s těmi sedmi sty a bez toho příběhu?

,,Jednou jsem to nevydržel a utekl do lesa. Tam mě napadl Beedril. Matka mě našla a snažila se mě zachránit. Zemřela. Já se snažil zachránit matku. Zabil jsem Beedrill. Kousek jeho bodce - ani nevím zda z končetiny nedo žihadla - mi zůstal v hlavě. Ulomil se nejspíše v zápalu boje. Mám na rukou krev pokémona. A ostatní to cítí a nemají mne rádi..." muž si ztěžka povzdechnul a já, strnulá šokem, nevěděla, co dělat. Proto tak Vulpix na toho muže reaguje... došlo mi. Zapotácela jsem se a sedla si na zem. Ne na postel. To by bylo moc blízko muže. A to já... teď prostě nedokážu.

,,Mám o tom dni noční můry. Někdy mě přízraky pronásledují i přes den. Proto mě opustila žena i s dětmi. Přátelé, jenž mi zbyli, buď zemřeli nebo cestují. Zde, v tom zmijím hnízdě, nikdo chytrý nezůstane. Zůstal jsem tu sám..."

Dost! křičela jsem v duchu. Už jsem nic nechtěla slyšet. Až když se na mě muž udivěně podíval, uvědomila jsem si, že se mi z očí koulejí slzy. Hnusu. Děsu. Smutku. Strachu. Zmijí hnízdo. Kaloeny. Ach, kam jste to až dotáhly! O kolik zvrácenější ještě můžete být? Matka rajcuje na synovi, synové zabíjejí pokémony... doprdele, mě je z toho všeho tak strašně zle... ! Zakryla jsem si dlaní obličej a setřela si slzy. Zavřela jsem oči a uklidňovala se.

Ale o tomto všem jsi přeci věděla vždy. Nejednou se ti doneslo, co zákazníci chtějí po děvčatech. Nejednou se ti doneslo, že při lovu byl těžce zraněn pokémon a zraněním podlehl. Proč je ale o tolik těžší znát někoho, kdo to prožil? Udělal?

Protože teď už je to realita. Nezvratná. S důkazy, které nejsou jen ilzemi. Už to není jen šeptanda. Je to pravda.

,,Ach, pardon, zřejmě jsem vás svým šílenstvím poděsil." smutně odvětil muž. Tiše. Strašně tiše a to byla další věc, která mě děsila. Co může udělat šílený muž ztracený ve zlých vzpomínkách ve špatném rozpoložení?

,,Ne, já jen..." Krucinál, nevěděla jsem, co říct.

,,Nevadí. Chápu to." Po těch slovech se rozhostilo tíživé ticho.

,,Mé pracovní jméno je Flarea. Ale pro vás jsem Zukya. Byla bych ráda, kdyby jste si to nechal pro sebe. Mé jméno i mé pokémony..." šeptla jsem nakonec, bojíc se přerušit to ticho. Přeskočil mi hlas a musela jsem si odkašlat.

,,Když vy uchováte mé tajemství..." odvětil muž nepřítomně. Teď už jsem byla vážně vyděšená. Rychle jsem se ztratila do koupelny. Pustila jsem si sprrchu, ale těsně před tím, než jsem si vlezla pod proud teplé vody, jsem se otočila opačným směrem a začala zvracet do záchodové mísy. Bylo toho na mě moc. Prostě moc.

**

Mužovy služebné mi stihly vyprat mé oblečení. Jak zvláštní, že po jejich péči vypadaly lépe, než když jsem je kupovala. Muž se se mnou nerozloučil. Když jsem se ale v limuzíně otočila k vzdalujícímu se domu, postřehla jsem postavu v okně, která mě (auto) pozorovala. Byla shrbená, zničená. Ztrápená.

,,Přijedete ještě?" zeptal se řidič a tajemník toho muže. Mám pocit, že byl i majordomus.

,,Proč?" zeptala jsem se obezřetně.

,,Pán se večer neopil a přesto nekřičel ze spánku..." po těch sovech se rozhostilo ticho, ale takové spíše zvědavé a jen mírně odměřené. Jiné, než to mezi mnou a tím mužem. Neměla jsem pocit, že musím ihned utéct. Jen takový nepříjemný pocit, že nejsem vítaná nebo nejsem dost dobrá, abych si vezla zadeck v takovém autíčku.

,,Nevím." hlesla jsem tiše, takřka bojácně asi po minutě.

,,Pán není zlý." pronesl majordomus. Mlčela jsem. Možná není zlý. Ne záměrně. souhlasila jsem v duchu.

,,Je osamnělý." pokračoval řidič i když jsem nereagovala.

,,Vím." šeptla jsem takřka neslyšeně. Poté už mezi námi nepadlo ani slovo.

**

Stála jsem před Goldeen a mnula si spánky.

,,720PK. Říkáš čtyři hodiny. Tvoje taxa je obvykle 200+. Co se stalo, žes z boháče nevytáhla více?" zeptala se Goldeen. I ona byla unavená. Ale jen fyzicky. Né psychicky úplně na dně, jako já. Potřebovala bych relax, masáš, lázně... a místo toho budu muset zase makat. Celý den. Sedm dní v týdnu s nárokem den odpočinku na dva měsíce. A stále dokola. Protože jinak si můžu sbalit svých pár švestek a jít bydlet pod most. O jídle nemluvě. Znovu jsem začala vážně uvažovat o tom, že si pořídím spolubydlící. Problém byl jen v tom, že jsem nikomu nevěřila, že mé pokémony uchová v tajemnství. Nebo, v tom horším případě, mi je neukradne.

,,Taxa 150PK plus vše neobvyklé: 30PK. Nechci o tom více mluvit." odvětila jsem tiše.

,,Mám pocit, že mě okrádáš, Flareo, ty, která jsi byla vždy čestná..." pronesla Goldeen výhružně.

,,Nepíchal mě. Ani se mě nedotknul, ani nenadával, ani mě nebil. Nebyl ani impotentní. Za takové nikdy nejdu nad stopadesát.." odsekla jsem.

,,Tak cos tam čtyři hodiny dělala?" možná to mělo znít podezřívavě, ale bylo to jednoduše unavené.

,,Nechci o tom sakra mluvit!" křikla jsem. Ujely mi nervy. Bylo toho na mě sakra moc.

,,Flaero..." zaraženě a měkce broukla Goldeen. Zoufale jsem si prohrábla rukou vlasy. Znovu se mi před očima vyrojili podobní zákazníci, jenž nechtějí sex, ale jednoduše se svěřit. Ale společnice nejsou vrby! My nemáme na takové věci žaludek! chtělo se mi křičet. Ani jednou z těch osmnácti případů jsem ani necekla. Vždy jsem si zachovala odstup. Až doteď.

Nezvyklal mě muž milující svou sestru. Nezvyklal mě muž, který znásilňoval svou podřízenou. Nezvyklal mě muž, který znásilňoval svou manželku (a vsaďte se, že to sakra jde a je to více ponižující, než znásilnění od cizího člověka). Nezvyklal mě ani jeden z těch bastardů, které jsem za svůj život byla nucena poslouchat a obšťastňovat je. Ale tenhle na mě byl prostě moc. Jsem jen člověk, sakra! Jsem vlastně jen zatracená puberťačka!! Já nechci... prostě něchci být svědkem všeho špatného. Chci jen slušný život, co je na tom tak zlého... ?!

Plakala jsem, já plakala! Zaúpěla jsem a snažila se sebrat. Tohle už jsem si probrala. Sama se sebou. Nemá cenu fňukat nad tím, že mám posraný život.

Ale ono je to někdy tak těžké...

,,Goldeen, já už asi nemůžu. Já vážně..." zhluboka jsem se nadechla. Seber se holka! okřikla jsem se.

,,Dnes už nikoho nevezmu, já... nemůžu. Kdyby zase volal, nejsem tady." pronesla jsem. Goldeen mě zvědavě pozorovala. Ne zvědavě.. starostlivě.

,,Co když dá hodně velkou částku?" zeptala se. Nenáviděla jsem ji za tu otázku. Myslela jen na peníze. Ale bylo tam i trochu překvapení. Já totiž nikdy neodmítala žádné zákazníky. To já chodila tam, kam se ostatní děvčata bála.

,,To je tak hrozný?" zeptala se tiše, když jsem neodpovídala. Zamyslela jsem se. Z pohledu kuplířky nebyl hrozný, právě naopak. K děvčatům by se choval slušně a pochybuju, že kterékoliv z nich řekne to, co mě. Myslím, že litoval, že to řekl i mně. Tudíž by je ani neděsil. Jen by chtěl obejmout, zatímco bude spát.

,,Právě naopak, Goldeen." šeptla jsem. A pak dodala jednu větu, která mě právě napadla a mně až teď došlo, jak je pravdivá. ,,Řekneš mi zakázku od něj a je to naposledy, co vidíš můj plat." odvětila jsem. Goldeen mě pozorovala.,

,,Už chápu. Je to takový, co si chce jen povídat nebo obejmout, že?" zeptala se. Ne, nepochopila to. Myslela jsem to tak, že u ní přestanu pracovat, protože k němu už nechci.

,,Goldeen..." Roztrhá ti duši na cáry. Zničí ti i ty poslední iluze o tom, že něco na světě (alespoň této části) je dobré. Ne, nechce jen obejmout. Snad neúmyslně úplně deptá psychiku člověka. To bych měla říct, ať má Goldeen alespoň malou představu o tom, co si některá děvčata prožívají. Já to však neřekla.

Protože pak by toho muže úplně odepsala. A on přeci není zlý. Jen osamělý. A v tu chvíli mi došlo, že právě proto sice od Goldeen odejdu, ale zároveň tu zakázku přijmu. Ano, pokud mi Goldeen řekne, půjdu tam. Stejně, co vše mi ještě může udělat? Už tu jizvu za něj mám, tak proč si za ní nevybrat výhru?

,,Běž!" křikla na mě Goldeen. Nepohla jsem se. Otočila se k oknu a ignorovala mě. Měla na mě vztek, i když jsem nechápala proč. Po dvou minutách jsem to vzdala. Šla jsem.

Znovu jsem zvažovala, proč se tam vrátit. A našla pár důvodů, které by bohatě stačily i bez toho kříže, který už nesu. Proč bych se vracela na místo, kde mě tak psychicky zdeptalo? Budu mít střechu nad hlavou. Určitě i jídlo. A muž už ví o mých pokémonech. Časem se i ostrá hrana toho, co muže tíži, otupí a já budu moct vést alespoň z části normální život. Jednou za měsíc si dojdu k psychiatrovi, nechám si přdepsat silné prášky na spaní a... No nevyvažuje to to, co muže tíží? Co kvůli němu tíží i mě? Nezdá se vám to jako dobrá kompenzace? Mě ano. Protože více už nedostanu.

Jsem zoufalec. Ale kdo v Kaloenech není?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: ZSO: #7 Černý osud dara 13. 03. 2011 - 18:42
RE(2x): ZSO: #7 Černý osud moira 14. 03. 2011 - 08:53
RE: ZSO: #7 Černý osud faire 13. 03. 2011 - 19:55
RE(2x): ZSO: #7 Černý osud moira 14. 03. 2011 - 08:53
RE: ZSO: #7 Černý osud eipois 18. 03. 2011 - 20:13
RE(2x): ZSO: #7 Černý osud moira 19. 03. 2011 - 14:37