Epilog

5. srpen 2010 | 13.38 |

Já sama sebe nemám ráda. Faire mi zasadila brouka do hlavy a celou noc jsem nad tím přemýšlela. Pak jsem začala psát Epilog a vzniklo z toho toto. Nejenom mě došlo, že je to skvělé téma, které se dá rozvíjet a byla by z toho další skvělá povídka. Skupina černých čarodějů... určitě o tom ještě popřemýšlím, faire, neboj se! A pokusím se z toho (možná) udělat novou povídku. Pokud mě to nakonec opravdu zláká, tak hledejte povídku s názvem: Královské poupě... :)) m.

......................

Probrala jsem se. Zamrkala jsem a snažila se zorientovat. Byla jsem v nějakém pokoji 4 x 6 metrů. V rohu u okna ležely mé věci. Mé věci se se mnou přenesly do světa mrtvých? pomyslela jsem si zmateně. Místnost měla jen jedno okno a naproti oknu dveře. Žádný nábitek. Za oknem jsem viděla les. V posmrtném životě je les? tentokrát jsem byla zmatená úplně. Dokulhala jsem se k věcem a zkontrolovala je. Nic nechybělo. Cítila jsem látku v rukou tak živě... srdce mi bylo.. dýchala jsem... Měla jsem na sobě mírně ohořelé noblečení a při nahmatání jsem cítila i své zbraně. Když jsem tasila meč, mírně narudle chvilku žhnul. Na dotek byl neobvykle teplý. Pomalu mi to docházelo.

Já nejsem mrtvá.

Vydala jsem se ke dveřím. Sáhla jsem po klice a trhla za ní. Čekala jsem, že bude zamčeno, ale dveře se s mírným zaskřípáním otevřely. Obezřetně jsem vyšla ven a rozhlédla se. Nikde nikdo. Vyšla jsem tedy ven a dveře za sebou tiše zavřela. Pak mou pozornost upoutal háček a na něm vysící klíč. Vzala jsem jěj a pak klíč strčila do zámku. Pasoval a zamkl dveře na dva západy. Automaticky jsem klíč schovala do kozačky. Co se tu děje?

Chodba vedla doleva i doprava. Mé dveře byly zhruba uprostřed. Na obou koncích chodeb byla odbočka. Kdybych se vydala doleva, odbočím doprava. Pokud naopak, odbočím doleva. Chodba zřejmě mířila do středu tohoto.... domu? Na chvíli jsem se vyděsila. Bála jsem se, že zabloudím a svůj pokoj (svůj pokoj?) už nenajdu. Po prohlídce ostatních dveří jsem si ale uvědomila, že ne, nemůžu zabloudit. 1) mé dveře byly jako první, vedle kterých nevisel klíček a 2) mé dveře byly první, které byly obyčejné. Nalevo od mého pokoje byly vyřezávané dveře, s hezkými propracovanými klikami a napravo byly dveře stejné, jaké mám i já.

Nejprve jsem se vydala napravo. Předpokládala jsem totiž, že když tam jsou opuštěné pokoje (jsou na háčcích klíčky, tak určitě jsou opuštěné, ne?), tak touto cestou ani nebudou lidé. Ale pak... má intuice mi napovídala, abych se vydala doleva. Zarazila jsem se. Proč? Proč mám najít Gabrielovi vrahy? Protože pokud půjdu doleva, dříve nebo později na ně narazit musím.

Nakonec jsem doleva šla. Své intuici jsem důvěřovala více, než svému zraku. Nejednou mě zachránila.

Minula jsem sedmery kvalitní dveře. Sedm lidí, které musím buď porazit, nebo popřípadě zneškodnit, pokud se budu chtít dostat pryč. Sedm kouzelníku. Sedm lidí, provozujících TO. Probudila se ve mě dávná vzpomínka. Na to, jak jsem odcházela z magické vesničky hledat provozovatele černé magie. Jak jsem byla plná nadšení a touhy, naivity a snů. Zahořkle jsem se nad tím pousmála. Ale... myšlenka, že bych mohla provozovat To mě tak úplně neopustila. Ještě po pěti letech bych stále... mohla začít... zkoumat tuto magii, ne?

Zahnala jsem podobné myšlenky. Toto nejsou mí budoucí učitelé. Ne. Toto jsou mé budoucí oběti. Zabili Gabriela. A tentokrát se nenechám Erikem zastavit. Zabiju i jeho, pokud mi bude bránit zabít toho hlapce, který skolil Gabriela. Skolil... to je tak odporné slovo. Ale říct zabil... to se nedonutím pomyslet ani v myšlenkách. Protože pak to mě a jeho sbližuje... jelikož já jsem také vražedkyně.

Kde to vůbec jsem? Došla jsem na konec chodby a vydala se doprava. Kam jinam, také, že? Jinam cesta nevede. Šla jsem pak stále rovně. Mohla jsem odbočit doprava, ale kdybych to udělala, jakou bych pak měla šanci najít cestu zpět? Nikde nikdo. A všude takové... mrtvé ticho. Tiše jsem našlapovala, abych to ticho nenarušila, jako vražedkyně jsem v tom byla mistr. Ale i tak se mi zdálo, jako by ticho bylo nepřátelské, jindy tak přítulné a věrné, teď jako by mě chtělo... nevím jak to popsat. Snad že ticho bylo nepřirozené? Naskočila mi husí kůže.

 ,,Jde tě slyšet až ven." odvětil pobavený hlas. Málem jsem vyletěla z kůže. Pomalu jsem se otočila a rukou sklouzla k jedné z mnoha skrýší pro mé dýky. Přede mnou stál asi dvacetiletý kluk, hnědé oči sršely pobavením, krátké hnědé vlasy vypadaly, že už dlouho nepotkaly hřeben. Byl asi o deset centimetrů větší než já a také byl o hodně mohutnější. V boji tělo na tělo nemám žádnou šanci. Možná jsem si ho prohlížela až moc okatě, jelikož on mi to oplatil stejným. Měla jsem problém nezačít se chvět. Kluk se široce usmál a odhalil silné, bělostné zuby. Tentokrát jsem se zachvěla a ustoupila. Viděla jsem, jak mu trhají ramena a nejdříve jsem to přiřazovala zlosti, dokud mi nedošlo, že zadržuje smích.

,,Kdo jsi?" zeptali jsme se najednou. Zamrkala jsem. Můj hlas zněl podezíravě, hlas kluka pobaveně a s podtónem opravdové zvědavosti. Tohoto jsem při tom... útoku... neviděla. Kluk to nevydržel a začal se chechtat. Začala jsem couvat, přitom toho skoro muže nespouštěla z očí. Vypadal... nebezpečně.

Najednou jsem do někoho vrazila a málem vyjekla. Uskočila jsem dopředu a otáčela se.

,,Promiňte!" vyhrkla jsem automaticky a pak se na toho někoho podívala. V první chvíli jsem si myslela, že jsem se vrátila do svých nočbích můr. Křečovitě jsem polkla a všechny staré rány jako by se otevřely. Damon. Stál tam Damon a chladně se na mě usmíval. Sebrala jsem se a hledala únikovou cestu. Do očí se mi tlačily nesmyslné slzy. Srdce mi málem vyskočilo z hrudního koše. Damon, on je tu?! Co budu dělat?! Tentokrát mě vážně zabije!! Těsně za Damonem stál v úplném klidu kluk asi v mém věku. Ohromeně na Damona zíral. Už jsem se chtělo otočit a vzít do zaječích, když... nově příchozí mávl rukou a Damon zmizel. Málem se pode mnou podlomila kolena.

,,A sakra..." šeptla jsem a rozechvěle se opřela o zeď. Málem jsem padla do kolen jak úlevou, tak zlostí. Nebyl opravdový. Damon byl jen iluze.

,,Jak jsi se dokázala zaplést s Damonem?" zeptal se iluzonista klidně. Mlčela jsem. Nikomu jsem se nedívala do očí, dívala jsem se jim na nohy a odhadovala, kdy se na mě vrhnou a budou mě chtít zabít. Když se ticho začalo až nepříjemně prodlužovat, lehce jsem se nadechla a položila vcelku jednoduchou otázku.

,,Co tu dělám?" můj hlas zněl nakřáple a nervózně. Překvapilo mě to, jelikož jsem si myslela, že svůj hlas už umím perfektně ovládat.

,,Musíme si navzájem pomáhat. A děvčatům co nejvíce jejich práci ulehčovat." odvětil vesele iluzionista. Možná i flirtoval. Zamrkala jsem. Cože? asi jsem se zatvářila hodně nechápavě, jelikož iluzionista začal dále vysvětlovat.

,,Jsi tu teprve druhá dívka, pokud nepočítám Mistrini. Mistrině většinou posílá holky pryč, jelikož jsou slabé, dostatečně nepropadly Temnotě nebo nedokáží držet určené učební tempo." odvětil lehce iluzionista a já se musela držet, abych na něj nezírala jako naprostá vesnická husa. Najednou... okolo kotníku se mi ovinul had. Černý had. Dokázala jsem potlačit výkřik, ale třas ne.

,,Ať to ze mě sleze!" sykla jsem a začala třepat chodidlem, abych se toho odporného plaza zbavila. Držel se jako přibitý.

,,Čí to je had?" zeptal se můj první společník zmateně. Zaúpěla jsem. Ať si ho sakra zavolá, kdo chce, jen když se mi nebude plazit po těle!! Iluzionista luskl hadem prsty před očima a něco tiše mumlal. Pak se zatvářil zmateně.

,,Nereaguje!" vyhrkl překvapeně.

,,Samozřejmě, že na tebe nereaguje, ty tupče. Je její!" odvětil dívčí hlas a já sebou škubla. Otočila jsem se a uviděla asi čtyřiadvacetiletou dívku, jak si to k nám sebejistě vykračuje. I s hadem, který se mi plazil stále výš po noze, jsem se postavila zády ke dveřím. Proč já hloupá neutekla, dokud tu byli jen ti dva kluci?! Teď těžko nenápadně uteču... proti třem zas tak velké šance nemám... pomyslela jsem si naštvaně a zlostně.

,,Prošla jsi zkouškou, děvče. Dokonce jsi udělala v jednom i zasvědcovací rituál. Patříš teď k nám. " odvětila jistě dívka a odpověděla tak na mou dřívější otázku.

,,Ne! Nepatřím k vám!! Zabili jste Gabriela!" vykřikla jsem vztekle a také zděšeně. Had se zarazil.

,,Měl zemřít. Bylo mu to uděleno." odvětila klidně dívka. Pak na mě vrhla pohled, kterým zarazila veškeré mé námitky a plně mě tím pohledem usadila. Nedokázala jsem sice odporovat, ale to neznamená, že mě nepopadl palčivý vztek. Měla jsem chuť jí narvat dýku do srdce, podříznout jí hrdlo a pak jí pečlivě vykuchat. Dívka najednou ustoupila a měřila si mě obezřetně. Vycítila mou krvežíznivost? Zarazila jsem se. Nejsem si vědoma toho, že bych dala jakoukoliv emoci najevo. Ale možná jsem jen vyšla ze zvyku a všichni si ve mě čtou jako v knize... pomyslela jsem si hořce.

,,Přesně, jako v knize." potvrdil mi iluzionista mé myšlenky a zářivě se na mě usmál. Zamrkala jsem a zmateně se na něj podívala. Jak?

,,Čteme myšlenky." odvětil můj první společník a zase se usmál tím zářivým a děsivým úsměvem. Už jsem si na něj začínala zvykat. Na ten úsměv, myslím. Přivřela jsem oči a pokrčila rameny. Tak ať si čtou! Mě je už všechno jedno... pomyslela jsem si otupěle. Chtělo se mi spát. Z toho mě ale vytrhl had, který se zničeho nic pohl a omotal se mi okolo pasu. Jsem si stoprocentně jistá, že jsem zbledla. Co to říkala ta holka? Že je můj?

,,Teď teda patřím k vám?" zeptala jsem se tiše. Veleopatrně jsem natáhla prsty a dotkla se hada, jenž tvořil vyboulinu pod mou halenkou. Jeho černé tělo nebylo slizké, ale kupodivu suché a teplé. Odvážila jsem se položiit celou dlaň na hadovo tělo a had se ani nepohnul. Můj? Jsi můj, maličký? zeptala jsem se v duchu. Najednou mě odpor a strach z hada opustil a nahradila ho zvědavost. Dívka spokojeně zakývala hlavou. Nevesele jsem se zasmála. Něco mi došlo. Konečně se mi splnilo mé největší přání!! pomyslela jsem si ze všeho nejvíce smutně. Všechno se najednou dělo moc rychle a mě se z toho točila hlava.

Nemám Gabriela, ale mám tu prokletou černou magii... měla bych být šťastná, ne?

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Epilog faire 09. 08. 2010 - 15:18
RE(2x): Epilog moira 09. 08. 2010 - 15:57
RE: Epilog faire 09. 08. 2010 - 16:14
RE(2x): Epilog moira 09. 08. 2010 - 16:31
RE: Epilog Šílenej 12. 08. 2010 - 16:05
RE: Epilog mio 15. 08. 2010 - 12:17
RE(2x): Epilog moira 15. 08. 2010 - 14:01