Moira | VST: Část 7.

Jelikož vím, že se začátkem školy nebudu vůbec stíhat přidávat na blog pravidelně, snažím se to dohnat teď... :D tady je další kapitola, je spíše oddechová, možná trochu kratší (promiňte!!), prostě takový výsledek mé snahy zařadit Marii do lovecké komunity (což nedopadne zrovna nejšťastněji... xD), tak ať se líbí... m.

Prsten

Dlouho jsem jen tak bezcílně bloudila chodbami Základny, až jsem narazila na nějakou slepou uličku, převázanou páskou s kartičkou:

REKONSTRUKCE, NEVSTUPOVAT!

Samozřejmě, že mě ta cedulka zaujala a zákaz jsem ignorovala. Podklouzla jsem pod páskou a opřela se o stěnu, schovaná za hromadou dlaždic, které zřejmě patřily na zpola vydlážděnou chodbu. Opřela jsem si hlavu o stěnu a zavřela oči, byla jsem tak unavená.

,,Úplně jsem se přestala ovládat, Liame." šeptla jsem. Nepočítala jsem, že mě Duch uslyší, ale stalo se.

,Zasloužil si to.' odvětil jednoduše Liam a já nevěděla, jestli to myslí vážně nebo si to u mě chce spravit.

,,Já... ty vzpomínky byly..." do očí se mi zase tlačily slzy, ale potlačila jsem je. Nemůžu se rozbulet pokaždé, když si připomenu něco strašného! Ale vidět to nejhorší v mém životě tak najednou... bezcitně vše vyzobrazovat... Nenáviděla jsem se za to, ale zase jsem se roztřásla a v očích mě ty zatracené slzy znova pálily. Bezmocně jsem si skousla spodní ret a vztekle bouchla rukou do nějaké dlaždice, která se rotříštila na kousky. Odřela jsem si tím ruku a pálivá bolest mě probrala ze sebelítosti.

,Myslím, že ten Roman si ani v nejmenším neuvědomoval, jak je to kouzlo mocné. Pracovalo na bázi síly objektu. A také to souviselo s tím, co si člověk prožil... Tohle je na Kárné řízení a vyloučení ze Základny... na měsíc minimálně.' odvětil Liam a já se hořce zasmála.

,,Zapomněla jsem, že jsi byl u nás doma špehem, tudíž jsi mě se svým závěrem překvapil. Ale žádné Kárné řízení nebude, na to vsadím klidně i svůj meč. I kdybych stížnost osobně dodala Radě přímo pod nos, tak to smetou ze stolu. Copak jsi vůbec neposlouchal, co říkal Erik?" nevšimla jsem si, jak mnou na chvilku proběhla vlna nevole, když Duch to jméno uslyšel.

,,Romanova rodina, jeho rod je jeden z nejstarších v Evropě. Vsadila bych se, že celá polovina Rady bude mít s jeho rodem nějaké pojítko. Bratranec z druhého kolena, pra pra pra babičky byly sestry, svadby mezi rody a tak dále. Roman je prostě nedotknutelný a já ten útok určitě nepěkně schytám..." začala jsem, ale pak jsem uslyšela něco, co mě zarazilo. Zmlkla jsem a obezřetně naslouchala. V duchu jsem si nadávala, že jsem s Liamem mluvila nahlas. Musela jsem vypadat nejen jako padlá na hlavu, ale určitě jako šílená. No řekněte... co by jste si pomysleli o člověku, jenž si mluví sám se sebou a toho "někoho" oslovuje Liam?

Chvíli nebylo slyšet nic, ale pak se ke mě donesla vzdálená ozvěna kroků. Nejdříve jsem si nebyla jistá, jestli míří ke mě nebo ode mě, pak jsem si ale uvědomila, že někdo šel ode mě a teď hraje, že míří ke mě. Pak si to ale ten někdo zase rozmyslel a šel pryč. Zmateně jsem tomu naslouchala. Zřejmě nejsem jediná, komu dneska "tak trochu" hráblo.

..........

Šla jsem ke svému pokoji, muselo být už příšerně pozdě. Bylo šero, na chodbách kromě nouzových světel bylo zhasnuto. Kousek přede dveřmi jsem si všimla, jak se něco zalesklo a šokovaně ztuhla. Snad ne další kouzlo... !!! Ale po bližším zkoumání jsem uviděla, že je to jen něco stříbrného. Sehla jsem se pro to a obezřetně a podezíravě to pozorovala. Pro jistotu jsem si nechala ruku obalit rudým plamenem, který by snad kouzlo mohol odrazit.

Ukázalo se, že jsem si dělala vrásky zbytečně. Byl to ten zlomený Erikův prsten. Zamyšleně jsem nechala plamen okolo mé ruky zhasnout a místo toho jí odemykala svůj pokoj. Když jsem si tak ten prstýnek prohlížela, něco na něm bylo napsané. Po krátkém luštění (světlo bylo opravdu příšerné a mě jaksi nenapadlo si v pokoji rozsvítit) jsem dokázala přečíst: Rejšar - ještěr? Byloto  napsáno v azbuce, navrch Ruským Temným jazykem. Potěšilo mě, že jsem to stihla rozluštit až zázračně rychle. Jen jsem se na to podívala a už se mi to v hlavě spojilo.

Položila jsem prstýnek na svůj stolek a pomalu se převlékla. Byla jsem strašně unavená...

..........

Další ráno po návratu do pokoje (byla jsem ve sprše) mě čekal šok. Ač jsem hledala, jak jsem chtěla, po Erikově prstenu se slehla zem. Jako by se na mě přilepila smůla a nechtěla mě pustit, jelikož jsem nejdříve nemohla celou noc usnout a usla jsem až krátce před ránem, načež jsem tvrdě zalehla a spala jako dřevo až téměř do osmi. Vzbudila jsem se celá rozlámaná, jelikož události předchozího dne mě sledovaly i do říše snů.  V první chvíli, kdy jsem tupě koukala do cizího stropu, jsem se zděsila, že jsem zaspala školu, dokud jsem si neuvědomila, že dneska je neděle. Navíc... Erik by mě zaspat nenechal. Snad.

Dorazila jsem do jídelny a úlevně si uvědomila, že jedna přepážka je ještě otevřená. V rozvrhu jsem měla na snídani vyhrazený jen čas od půl sedmé do sedmi padesáti pěti, přičemž bylo momentálně půl desáté. Naložila jsem si ještě teplé housky (proč je snídaně o skoro dvě hodiny později lepší, než je ta "čerstvá"?) a přibrala neslazený čínský čaj. Přemýšlela jsem jak šetrně říct Erikovi, že jsem měla jeho prsten ale ztratila ho. Navíc mi hlavou vrtalo i to, jak se mohl ztratit. Někdo mě však vyrušil.

,,Tak co, naše Mystičko, jak to uděláme?" ozval se hlas a já sebou trhla.

,,Cože?" zpitomněle jsem se podívala na skupinku lidí, která si přitahovala židle a tímto "nenásilným" způsobem obsadila můj a Erikův stůl.

,,Vlastně ty jsi včera večer chyběla. Letka nás rozdělil do tří skupin. My jsme tvoje skupina, a ještě pár dalších. Pamatuješ? Neděle, lov v ulicích... Tato neděle je Davidova (do jehož skupiny patří i Roman, Láďa a Pavel) a ty ostatní dvě mají volno." vysvětloval trpělivě kluk. ,,Mimochodem... já jsem Denis a jsem nejmenovaná hlava tohohle klubu zoufalců" dodal optimisticky a vesele na mě mrknul.

,,Neposlouchej ho!" ozvala se hnědovláska po mé levici. ,,Jsem Darina Járová a nejmenovaná hlava není nikdo. A pokud přeci jen, tak je to Daniela. Ale ta tady není, musela si něco zařídit." odvětila pohledná černovláska s výrazným oranžovým melírem. Nosila brýle a při úsměvu se blýskla rovnátky. Nemohla jsem si nevšimnout, že v ruce drží knížku, jenž měla prstem založenou na nějaké stránce. Podle přebalu to byla nějaká fantasy... a nebo ne, jelikož autorem byl Stephen King. A pokud nemám opravdu omezené znalosti literatury, ten píše něco na způsob detektivek. Nebo možná ty mé znalosti literatury jsou k pláči a on píše fantastiku... ?

,,Urazila jsi mou hrdost!" ozval se hraně žalostným tónem Denis. Mrskla jsem po něm pohledem.

,,Však tobě to neuškodí..." odvětila nepřítomně Darina a znovu se začetla do knihy. Denis se mezitím otočil ke mě.

,,Takže, jak to další neděli uděláme? Jsi náš velitel, takže ty rozhodni o taktice. To se prostě všichni rozprchneme do všech světových stran a budem hledat tu Temnou chátru nebo máš nějakou strategii na takové Lovy?" zeptal se mě a já zamrkala. Zapřela jsem se do stolu a snažila se nedávat najevo, jak jsem ohromená a vyděšená. Zdálo se mi, že těch dvanáct lidí se na mě nahrnulo jako vosy na med a že mě v nejbližší době "umačkají". Ale byl to jen pocit, fyzicky si každý ode mě držel náležitý odstup. Schovala jsem si ruce nenápadně za záda a začala si mnout prsty... dávný zlozvyk.

,,Vůbec Prahu neznám..." dostala jsem ze sebe.

,,To nevadí, Darinka by někde po kapse měla mít mapu, ta sebou tahá snad celou kompletní výbavu Vyzvědače... a to ještě není ani zasvědcená." odfrkl si Denis a já viděla, jak po něm má Darina sto chutí hodit knížkou. Ale pak se na ní podívala a zřejmě usoudila, že kvůli takovému šaškovi si knihu ničit nebude, jelikož jí poklidně zavřela a k mému překvapení mapu vážně vytáhla.

,,Prostuduj si tu mapu a nauč se jí nazpamět." instruovala mě Darina. ,,Temní to tam znají do každé škvíry a umí se schovat tak, že bychom je pravděpodobně nenašli ani do skonání světa." pokračovala. ,,Proto je musíme chytit (nebo nalákat do pasti) dříve, než se rozutečou..." dodala. Přes stůl se podívala na Denise a začala se s ním na něčem dohadovat. Já si prohlížela mapu. Denis se několikrát natáhl a začal Darinu lechtat, ostatní se k lechtací válce taky přidali až jeden pár ruku zamířil i ke mě. Vražedně jsem se na majitele těch rukou podívala a on se vyplašeně stáhl. Za to jsem ho obařila sladkým úsměvěm a dále se věnovala mapě. Darina měla ke každému místu zajímavé poznámky a já jsem její úhledné písmo zkoumavě četla. Bohužel jsem byla moc roztržitá na to, abych se dokázala dostatečeně soustředit, protože mi skupinka lidí dráždila smysly.

,,Já... si musím odskočit!" vyhrkla jsem, když jsem si málem na mapu vylila čaj, jelikož mě překvapilo, když po sobě nějací dva kluci začali házet houskami a jedna málem trefila mě. Nečekala jsem na  svolení a téměř od svého stolu prchla. Rychle jsem zaplula do nějaké chodby a nelogicky odbočovala tam nebo jinam dokud jsem si nebyla jistá, že jsem se absolutně ztratila a nikdo mě nesleduje. Což nebyla tak úplně pravda, jelikož jsem zaslechla vzdálený hlas nadavát něco jako: Vyděsil jsi jí, ty pako!

,,Co tu děláš?" ozval se vedle mě překvapený hlas a já se prudce obrátila. Stál tam Erik a zkoumavě si mě měřil.

,,Schovávám se." odvětila jsem po pravdě a odfrkla si. ,,Ta má skupina mi připomíná piraně." dodala jsem s povzdechem. Erik se na mě tázavě podíval. Uvolněně se opíral o zeď a celým tělem dával najevo, že má všechno pod kontrolou. Nevím, proč mě napadlo zrovna toto. Ale cílevědomost a sebejistota, s jakou se Erik prezentoval, mě doháněla k šílenství a zároveň mě k sobě přitahovala jako můru ke světlu.

,,No skupina, jenž jsem Mystičkou. Jsou tak milí, až to nahání hrůzu." odvětila jsem a Erik se neočekávaně rozesmál. Naštvaně jsem si ho přeměřila, ale pak jsem se na něj vykašlala a šla bloudit dále. Jaké bylo mé překvapení, když jsem uviděla tu slepou chodbu se zákazem vstupu, kde jsem se včera zašila. Erik se za mnou pobaveně díval, když jsem se po něm ohlédla, ale nevydal se za mnou. Už jsem téměř zabočila za roh, když jsem si na něco vzpomněla. Zaúpěla jsem, ale udělat jsem to musela.

Otočila jsem se na patě a chtěla jít zpět k Erikovy, když mě překvapilo, že stál za mnou. Zavrávorala jsem z toho, jak blízko jsem mu byla (cítila jsem teplo jeho těla... a jak je vůbec možné, že jsem si neuvědomila, že je někdo za mnou?!) a při ustupování zakopla o nějakou kachlici. Erik mě duchapřítomně zachytil a s pokřiveným úsměvem mě postavil do vertikální polohy. Ustoupila jsem o dva kroky a rozpačitě se na něj podívala. To, co jsem z něj včera cítila, ta divokost, byla pryč, přesto se mi z něj točila hlava. Měla jsem chuť ho buď napadnout, nebo rychle vzít nohy na ramena. Nebo ho políbit, ale to je vedlejší a na takové pitomosti bych myslet neměla.

,,Ehm, Eriku, já..." Jak jsem to měla říct? Ale co, nebudu to komplikovat. ,,Včera jsem před svým pokojem jsem našla ten tvůj nalomený prsten, ale..." začala jsem.

,,Před tvým pokojem?" zeptal se Erik zmateně a postavil se rovně. Věnoval mi svou plnou pozornost a já si uvědomila, jak nepříjemné to je. Podobně jako u Věštkyně. V reakci na to jsem se zamračila a ošila se.

,,Jo, asi jsi ho tam ztratil, když jsi šel okolo... víš... vzala jsem ho k sobě a přes noc ho měla, když... ono je to tak, že jsem ho ztratila." dodala jsem (překvapilo mě, jak koktavě jsem tak jednoduchou řeč ze sebe dostala a měla chuť si vrazit facku) a čekala cokoliv, jen ne to, co se stalo. Erik se zase zasmál a byla jsem si stoprocentně jistá, že to nehrál. Smích mu zasáhl i oči. Vykolejeně jsem ho pozorovala. Jeho smích byl... nádherný. Celý Erikův obličej se náhle projasnil a jeho vnitřní krása mi téměř vzala dech.

Uhla jsem pohledem a prudce potřásla hlavou, abych na něj dál nezírala jako magor. A když jsem si byla jistá, že se ovládám, zmateně jsem se na něj podívala. To něco bral, že má tak dobrou náladu, nebo co?

,,Ani se nedivím, od doby, co se ten prsten zlomil se chová jak utržený z řetězu." odvětil po chvilce a já začínala pochybovat o jeho duševním zdraví. Vážně o prstenu mluvil jako o živé (či neživé, každopádné myslící) věci? Erik to však dále nijak nerozebíral, brouknul něco o tom, že ztráta toho prstenu není moje chyba a odešel si svou cestou. Tupě jsem ho pozorovala. Buď jsem dneska já nějak moc zpomalená a mozek nic nepobírá... nebo se na mě všichni a všechno hrne nějak moc rychle, přímo to na mě padá a zavaluje mě to. Řekla jsem si, že u toho druhého je větší pravděpodobnost pravdy. Protože myslet si o sobě, že jsem zpomalená není nic hezkého.

..........

To "nejlepší" mě však čekalo před mým pokojem. Stál tam ušklíbající se Roman (bez svých dvou slaboduchých kamarádíčků, což mě překvapilo a taky trochu znepokojilo) a já už se připravila na další konfrontaci.

,,Nejež se, kočičko, mám za úkol tě jen dovést k Radě. Máš průser." odvětil škodolibě Roman a se spokojeným smíchem mě vyzval, ať ho následuju... Zmateně jsem šla. Co jiného jsem mohla dělat?