Moira | VST: Část 5.

Další kapitola. Tahle je stejně pochmurná, jako to naše počasí za oknem (prší a je zataženo). Ale já měla déšť vždy ráda, při něm mě soustavně líbala múza a já najednou měla hodně nápadů na povídky. Škoda je jen to, že jsem si je nepsala, jelikož si minimálně polovinu už ani nepamatuju zato ta druhá leží někde v mé hlavě a stále čeká na veřejnění... :D Zbývá snad už jen přání, ať si tedy kapitolu užijete, hm? :)) m.

Liam

,,Není na nich nic moc zvláštního." odvětil Erik a přistoupil tím na mou hru. Jídla se ani nedotkl, místo toho tác odsunul a koukal na to, jak jím já. (Zrovna jsem si mazala druhý krajíc chleba, ten první už jsem snědla.)

,,Roman Císař je z nejstarší evropské Lovecké rodiny. Má 18. let, a jeho démon (Lovecká podoba na druhé a první úrovni) by teoreticky měl být lev. Otec je z Lvího rodu a jeho matka je dcera jednoho silného Medvědího rodu, druhého nejsilnějšího v Čechách. Vladislav Skála, pochází z Medvědího rodu, démon teoreticky medvěd. Jeho teta je matkou Romana, tudíž jsou bratranci." Erik se odmlčel. Pomyslela jsem si, že spíše Pavel a Roman vypadají na bratrance, ne Roman a Vláďa.

,,A pak Pavel Smýkal, pochází z Liščího rodu. S Romanem je spřízněný jejich předky, jejich praprapra... a tak dále dědečci byli bratři, kteří se rozešli ve zlém. Romanova větev odešla do Afriky a ta Pavlova zůstala v Evropě. Romanova větev se do Evropy vrátila minulolu generaci." odvětil Erik a já pomalu dojídala druhý chleba. Po Samaelu jsem měla vždy velký hlad. Ale zpátky k tématu. Erik toho věděl hodně a ne všechno mi teď řekl. Nechala jsem to plavat. Konec konců... je to jeho věc.

,,A ty?" zeptala jsem se. Erik zamrkal, jako by ho má slova probudila. Tajemně se pousmál. Zrovna jsem nakusovala třetí chleba.

,,Jmenuji se Erik Onetnyj, teoreticky bych měl mít démona ještěra (nevím proč, ale něco mi to připomíná... ještěr?), pocházím z Ruska, ale do Čech mě poslali ve třech letech, takže rusky téměř ani mluvit neumím." odvětil. ,,Matka zemřela při porodu, otec při misi, tudíž jsem sirotek. Rodinu neznám, rodiče s ní přerušili veškeré styky. Mým životem je Lov." odvětil. Něco mi nesedělo. Gabriela mi dala seznam všech Nováčků, se kterými se budu učit, a u Nováčků, kteří jsou na Základnách teprve krátce byla hvězdička. Jako třeba u mě. A u Erika. A taky... co mi to jeho jméno sakra připomínalo? Byla jsem si jistá, že už jsem ho slyšela... Propalovala jsem Erika pohledem, ale síla jeho vůle na mě byla moc velká a já po chvilce ucukla pohledem. Když mi nechce říct, že je Nováček jako já... vymlouvala jsem se na to, že mu nechci hrabat do soukromí. Nevěřila jsem tu průhlednou lež ani sama sobě. Ve skutečnosti měl v pohledu něco, co mě donutilo zrudnout a sklopit pohled.

,,Jmenuji se Marie Černá..." začala jsem, ale Erik mě přerušil. S pobaveným úsměvem.

,,Na pražskou Základnu jsem dorazil tento rok poprvé, doteď jsem vetšinou působil jen na Stanovištích. Bez rodičů se na Základnu jen tak nedostaneš." odvětil Erik a pohodlně se opřel do židle. Zamrklala jsem. Stanoviště byly něco jako Základny, ale v menším. Většinou měl každý stát jedno Stanoviště, ale všechna spadala pod velitelství své Základny. Vždy mě zajímalo, proč se taková Základna nepostavila třeba v Paříži nebo jiném velkém městě. Pokud se Erik dosta ze Stanoviště na Základnu, musí být mocný. To mi připomíná... jeho jméno jsem určitě slyšela AŽ v Americe, což znamená, že je něčím známí. Co to je?! Neuvěřitelně mě žralo, že si nemůžu vzpomenout.

Dojedla jsem poslední kousek svého jídla a lítostivě se podívala na svůj prázdný tác. Pak letmým pohledem mrkla na Erikovo nedotknuté jídlo. Váhala jsem zeptat se ho, jestli to bude jíst, ale nakonec jsem se neodvážila. Přece jen... zas tak velký hlad, abych požádala Erika o jídlo a možná se ztrapnila, nemám. Překvapil mě Erik sám. Se smíchem a se slovy: Kam to jídlo dáváš? mi svou večeři přisunul. Stydlivě jsem zrudla (opět nehraně) a poděkovala. Pak se do toho jídla nejistě pustila. Po Samaelu mám vždy opravdu velký hlad. Tiše jsem to proklínala, jelikož jsem musela vypadat jako nenasytná... co? Žroutka? Brrr... !

,,Mimochodem, dnešní vyučování Mystiky se odkládá." odvětil Erik jen jakoby náhodou. Vypálil to na mě tak klidně, že mi v první chvíli nedošlo, že se nebaví o počasí nebo něčem takovém, ale Mystictví. Překvapeně jsem se na něj podívala a málem se kouskem jídla zadusila. Pak jsem začala hledat Erikův prsten. Našla jsem ho na řetízku s PP. Nevěřícně jsem si sáhla na krk, ale svou Pomoc jsem nenašla. Jako uhranutá jsem hleděla na Erikovy prsteny. Prsten Bojovníka, prsten Mystika a... prsten Loki. Musela jsem se kousnout do jazyka, aby mi z ní nevyletělo něco, čeho bych pak litovala. Takže nejsem tak vyjímečná, jak jsem si myslela. Nejsem jediná, kdo má více než jeden, dokonce více než dva prsteny. Zvedla jsem pohled a setkala se s Erikovým pohledem. Erik nijak neskrýval, že má tři prsteny. Vlastně... vystavoval je a byl na to, pokud to lze z jeho pohledu vyčíst, hrdý.

Možná právě proto jsem si těch prstenů nevšimla. Protože se je nesnažil nijak skrývat. To ale nemění nic na to, že jsem si měla všimnout, že má tři prsteny už při našem prvním setkání. Že má prsten Loki. Co Erik je? Je vlkodlak? Čím vlastně Loka může být? Skřetem asi těžko, sirénou taktéž ne. Musí to být Temný, který dokáže nakazit člověka. Takoví byli dva. Upír a vlkodlak. Řekla bych, že Erik je spíše upír. Stejně jako... jako možná já.

Zahrála jsem klid a pousmála se. Obličej jsem měla pod kontrolou. Smysly v pohotovosti. Byla jsem připravená na boj.

,,Podáš mi ještě jednou tvou ruku s prstenem?" zeptala jsem se. ,,Zaujal mě." dodala jsem a zářivě se usmála. Erik zmateně zaváhal, ale vyhověl mi. Vzala jsem jeho ruku do své a ucítila teplo. A hned na to klidný, vyrovnaný tep Erikova srdce a vydechla. Ne. Erik není upír. Ulevilo se mi. Ba co ulevilo, spadl ze mě děs, který jsem cítila. Naoko jsem ještě zkoumala jeho prsten. Byl to starožitný prsten se zvláštními rytinami. Určitě cenný. Ale nezaujal mě natolik, abych ho více zkoumala.  Chvíli jsem ještě Erikovu ruku držela a nenápadně si jí prohlížela. Nebyla ani drsná jako ruce těch, kdo tvrdě trénují s mečem. Ale ani neměl kůži jemnou, jako mívají lékaři a vědci. Byla to ruka toho, jenž vede. Ruka velitele. Pustila jsem jí a na okamžik zavřela oči. Je mi tak podobný... napadlo mě. Erik je mi tak podobný, až to děsí... Ucítila jsem v hrudi podívný pocit a polkla podivný knedlík v krku. Otevřela jsem oči a podívala se do těch jeho uhrančivě modrých.

,,Víš co? Lhát mě nebaví. Ať se třeba Gabriela postaví na hlavu, je mi to jedno." odvětila jsem vesele. Zamrkala jsem a raději se podívala na své ruce, stále svírající napůl namazaný chleba. Ten od Erika. Pousmála jsem se a znova popadla nůž s máslem. Téměř jsem nadskakovala na židli a uculovala se na svého společníka. Měla jsem chuť se někomu svěřit. Už jsem nemohla hrát, že jsem někdo jiný. Nedokázala jsem to v sobě pořád dusit.

,,Jmenuji se Meye Dark, (,,Nesměj se!"), a pocházím ze dvou spojení mocných rodů. Otec byl z rodu Kočkovitých šelem, stále ještě přesně nevím jaké kočky, a matka pocházela ze staré rodiné linii dračích démonů z Asie." vychrlila jsem ze sebe. Erik se při zmínění matčina rodu na mě chvilku zvláštně díval a pak se tajemně usmál. Řekla jsem Erikovi o tom, že můj otec už je mrtví (při zjištění, že ho zabili upíři se Erik zašklebil, jako by ho bolely zuby a pak možná na chvilku strnul, avšak přešel to podivně prázdným úsměvem), jak jsem si znepřátelila matku a už se téměř dostávala k tomu boji, kdy jsem "zemřela", když jsem zaraženě zmlkla. Proč jsem to řekla? Sakra, já mu vážně málem vyklopila to jediné, co mi Gabriela zakázala (na mysli mám své krytí a to, co se stalo na tom posledním boji... i když to první jsem mu vážně řekla)?! Mlčela jsem a zamračeně se dívala na své ruce. Obvykle jsem takhle sdílná nebyla... vlastně to je poprvé v životě, co já kecám a druhý naslouchá... !! Čekala jsem, že se Erik začne ptát na něco ohledně mé minulosti, ale Erik mě překvapil úplně jinou otázkou.

,,Víš, jaká je tvá moc?" zeptal se. Zmateně jsem se na něj dívala. ,,Gabriela vidí budoucnost, David umí odrazit slabší dary, než má on. Já například umím vycítit cizí dary. Víš co umíš ty?" zeptal se. Zmateně jsem se na něj dívala a zavrtěla hlavou. Myslela jsem, že takové dary mají jen někteří Lovci!! Z hlavy se mi úplně vykouřilo to, o čem jsme před chvíli mluvili a já pozorně poslouchala to, co mi chce Erik říct.

,,Myslím, že to bude telekineze a levitace." odvětil a díval se na mě způsobem, který měla tak ráda Gabriela. Tudíž se díval buď do mě, nebo skrz mě. Narovnala jsem se na židli a pak se do ní opřela.

,,Opravdu?" zeptala jsem se mírně nedůvěřivě. Telekineze je, pokud dobře vím, hýbání s věcmi pouhou silou mysli a levitace je něco jako obdoba... létání?

,,Vyzkoušej to!" namítl vesele Erik. Možná se mi to zdálo, ale ze všech sil se snažil smazat to, co se stalo na začátku. To jak na mě podivně vyjel. Jak si mě s někým "spletl". Ale možná jsem také tak vyhecovaná z otcova tréninku, že vidím bubáka za každým stínem a Erik se snaží být jen milý. Povzdechla jsem se a mírně nešťastně se podívala kolem sebe. Už jsem měla na jazyku otázku jak to mám asi udělat, když mě Erik sám začal instruovat.

,,Představ si, jak se třeba příbor zvedá do vzduchu. Když si to budeš usilovně přát, mělo by se to stát." odvětil. Zamrkala jsem a povzdechla si. Létající příbor... Co to sakra dělám? Jen se ztrapním... napadlo mě. Ale vyzkoušela jsem to.

,,Naplň si mysl jen tím příborem, pokus se do něj vcítit, pokus se stát příborem a pak odhoď svou tíhu, nechej se unášet do vzduchu..."

Zadívala jsem se na dva na sobě překřížené nože a soustředila se. Vůbec jsem nevěřila, že se může něco stát, proto mě překvapilo, když jsem něco ucítila. Narovnala jsem se na židli a zamračeně sledovala jak svou ruku, tak příbor a začala se představě létajícího příboru věnovat více. Každou chvilku jsem si sáhla ke krku a hledala svůj prsten Mystika. Měla jsem pocit že to dokážu, ale ne bez svého prstenu. Už jsem stahovala ruku a chtěla začít namítat, když mě Erik umlčel.

,,Prsten jen soustřeďuje a posiluje moc, netvoří ji." odvětil téměř znuděně. Jako by mi četl myšlenky!! Nebo jsem možná tak průhledná, že všechno, co si myslím Erik s perfektním odhadem uhodl... napadlo mě jak naštvaně, tak taky překvapeně. Dívala jsem se na dva nože a cítila mravenčení v konečcích prstech. Poslechla jsem nutkání a natáhla jsem ruku. Dala jsem ji nad příbor a cítila v žilách nejenom Samael, ale také Moc. Nože se zachvěly. Pocítila jsem prudkou radost, svět okolo mě získal barvy, které mu nepatřily, ale to mi nevadilo. Nože se opět zachvěly a já se radostně zajíkla. Představa létajících tančících nožů v mé mysli byla tak živá, že jsem si myslela, že jí téměř vidím. Srdce mi splašeně bušilo a cítila jsem, jak mi začíná být strašné horko. Ignorovala jsem to a soustředila se na ty dva kousky příboru.

Byly to ty obyčejné, jídelní nože, ale byly ostré. Nabroušené. Neměly sice hrot, ale i tak byly nebezpečné. Erik se najednou zeptal na něco, co mě zmátlo.

,,Ovládáš stíny?" zeptal se Erik a já nevěnovala jeho hlasu dostatečně velkou pozornost k tomu, baych rozeznala tón, kterým to řekl. Něco jsem zamítavě zamručela a soustředila se na nože. Jako by v této chvíli existovaly jen oni. A pak se pomalu zvedly. Nejdříve líně, ale pak jistěji. Zastavily se asi deset centimetrů nad deskou stolu a já pocítila radost. Příbor se chvěl ve stejném rytmu, jako má ruka. Byl to úžasný osvobozující pocit. Jako bych probudila něco zamčeného ve mě. Ale pak jsem začínala cítit něco jiného. Sice nepatrné, ale přítomné známky únavy. Vyčerpávalo mě to, ale nože stále neochvějně držely ve vzduchu.

Pak se stalo ale něco zvláštního. Příbor se naprosto uklidnil a pomalu se hrotem otáčel k Erikovi. Zmateně jsem se na to dívala a nechala ruku klesnout. Nastávající známky únavy se vytratily. Nože se držely ve vzduchu a mířily na Erika. Pak se zhouply dozadu a já poznala, k čemu se schyluje. Co to říkal Erik? Ovládáš stíny? Došlo mi to ve vteřině.

Až na někoho zaútočí, bude to na tvé triko. A pokud někomu ublíží, už tě nebudu krýt... řekla Gabriela.

...vpil se do mého stínu. Zamrklala jsem. Tady budu... v bezpečí. ozval se mi v mysli Duchův hlas...

Vrhla jsem pohled po stínu a viděla, jak se můj stín chopil nožů a podle postoje je chtěl vrhnout po Erikově stínu. Můj Duch... blesklo mi hlavou. Ten, kterému jsem věřila, že se udrží a nikomu neublíží... 

Ve chvíli, kdy se už nože téměř vrhly, jsem je popadla a snažila se je přitlačit ke stolu. Nože se ale stočily čepelí proti mým rukou a mě se zakousla do dlaní ostrá bolest. Ale nezaváhala jsem a dále nože držela. ,Duchu, Duchu, co to sakra děláš!!' křičela jsem na něj v mysli a vztekle se otočila na stín. Nic se nedělo, Dokonce jsem cítila, jak mi nože vykluzují. Bolest nepolevovala, sílila, jak se Duch vzpouzel. Po čepeli začala stékat má krev a kapat na stůl. Duch je vždy silnější, než člověk. tato lovecká poučka by mohla být i zákonen platnosti. Stejně jako když věci padají silou gravitace směrem ke středu země, tak obyčejný člověk nemůže silou překonat žádného Temného. Někdy ani se Samaelem.

Nevšimla jsem si, jak Erik podivně napnutě a křečovitě sleduje mou krev kapající na desku stolu.

,Nech toho!' zavrčela jsem v mysli na Ducha. Nože se vzpíraly, zarývaly se mi hlouběji do dlaní a já si s hrůzou (a bolestí) uvědomovala, že mi opravdu vykluzují. Když se tak málem stalo, vykřikla jsem příkaz. ,Dost!'

Nože hlasitě zaduněly na stole, jak jsem je na něj silně přitlačila a Duch mi v mysli něco nesrozumitelného zavrčel. Šokovaně jsem zírala na mou krev na stole, mou krví zbarvené oba jídelní nože a na můj stín. Bolest v rukou mě probrala. A pak se Duch začal zhmotňovat. V okamžiku mi hlavou problesklo vše o ochranách Základny proti duchům a já chtěla svého mrtvného přítele varovat. ,Ne!!'

Pozdě. Magická ochrana Základny popadla mého Ducha a začala ho hnát za hranice tak rychle, že ani se Samaelem to nemohl nikdo postřehnout. Vše se najednou seběhlo tak rychle, že mi to hlava srozumitelně nebrala. Vše, co jsem udělala, byly mé vytříbeně vybroušené instinkty. Roztřeseně jsem se dívala na své ruce. Byly od krve, jelikož Duch ve snaze mě zastavit nastavil ostři proti mým dlaním. Hluboké řezné rány se na mě šklebily v obdobě výsměchu. Bolely čím dál více a k bolesti se přidávalo ostré pálení a tepání v místech, kde se ruce setkaly se solí, která se po stole rozsypala, když jsem v zápasu s noži solničku převrhla. Už předtím jsem samozřejmě věděla, že Duch, můj Duch mě v podstatě napadl, ale až teď mi to plně došlo. On mi vážně ublížil!! Mozku konečně v plném znění došlo, co se stalo.

,,K čertu s ním!!" zavrčela jsem, popadla pár dalších ubrousků (jen při večeři jsem jich měla velkou spotřebu, napadlo mě chmurně), jenž jsem si přitiskla na rány v dlaních a vyběhla z jídelny. Musela jsem se dostat za hranice ochran a najít Ducha dříve, než jiní Lovci. Jinak ho zabijí. Jinak ho ztratím. Musím ho zachránit... i když mě napadl. Minimálně proto, abych ho zabila sama.

..........

Díky Samaelu se rány zatahovaly a po pár minutách z nich zbyly jen růžové čárky. Nezůstane mi ani jizva. Možná malinkatá a to tam, kam se mi dostala sůl. Hledat jsem Ducha musela dlouho. S Duchem už jsme sice komunikovali přes mysl a on mě aspoň zhruba navedl, kam jít, ale i tak byla oblast dost velká. Navíc jsem se musela schovávat kamerám Základny a jiným Lovcům, kteří ho na poplach (který se logicky spustil) hledali a strážným (kteří by v podstatě jen plnili svou práci, kdyby mě chytili), aby mě tu nenačapali. Neměla jsem povolený přístup mimo Základnu bez dobrovodu a Gabrielu sebou tahat nemíním. Ta by to vše ještě zhoršila.

Ducha jsem nakonec našla po třech hodinách, naštvaná, mrzutá a rozzuřená. A poraněná a zmrzlá. To první, třetí a čtvrté způsobil sám Duch a já v sobě neměla dost Samaelu nebo Melu, aby se mi ruce uzdravily (a ani dostatek dobré vůle, abych se uklidnila a odpustila mu) a to druhé a poslední způsobila zima, jelikož už nějaké dvě hodiny nesvítilo slunce. A já "chytře" ven vyběhla jen v lehké letní halence (tady byl sychravý podzim) a sukni a legínách.

,,Co sis sakra myslel, že děláš?!" vyjekla jsem na Ducha hned z úvodu, jakmile jsem zahlédla jeho mihotavou postavu. Nedokázal mě uklidnt ani jeho nádherný úsměv a mámivý hlas.

,Nevíš, kdo to je.' namítl Duch a snažil se mě obejmout. Ohnala jsem se po něm a tím mu dala na srozumněnou, že žádné objímání nebude. To bych radši na místě skočila do ledové, vody, stejně to vyjde nastejno. Obě varianty by mě okradly o poslední kousky tepla.

,,Je to jediný člověk, který si nemyslí, že jsem padlá na hlavu a nesnaží se mě zabít!!" křikla jsem. Duch zamrkla a ustoupil. Pak se zamračil. Já však ještě neskončila. ,,A kdes byl, když jsem tě volala?!" přidala jsem a mluvila čím dál potišeji a klidněji. To ale neznamenalo, že vztek se vytratil, právě naopak, zesílil.

,Byl jsem ve své dimenzi a hledal...' Duch se odmlčel a nepokračoval. Díval se na mě rozpačitě a smutně.

,,Co?!" zavrčela jsem výhružně. Jestli bude mít nějakou hloupou výmluvu, tak...

,Nemůžu ti to říct!' zatvářil se Duch ztrápeně. Ale já věděla o jeho hereckém umění (na jehož vybroušení měl snad sto, možná dvěstě či více let) a tak zcela mu nevěřila.

,,Něco mi nabídnout musíš, jinak tě nechám tady, mimo můj stín, a ať si tě pozře třeba tvá dimenze, je mi to jedno!" zasyčela jsem a výhružně si ho přeměřovala. Dojem kazilo jen to, že jsem se třásla zimou.

,,Chápeš ty vůbec, že já ti věřila?!" vykřikla jsem na něj dříve, než mohl něco říct. ,,Já věřila, že se udržíš a nikoho napadat nebudeš! Pohádala jsem se kvůli tomu s Gabrielou (za tuhle malou lež jsem se vůbec nestyděla) a byla si stoprocentně jistá, že TY mě nezklameš. Zřejmě jsem se spletla." dodala jsem hořce a otočila se k Duchovi zády. Chtěla jsem odejít, zima začínala být nesnesitelná. Pokud už nejsem, tak každou chvíli budu podchlazená, pokud ještě chvíli budu jen tak stát v tom studeném větru. Ve vzduchu byl cítít déšť. Milovala jsem déšť. Škoda jen, že jsem tak mizerně oblečená a nemůžu si ho užít.

,Dobře. Řeknu ti mou přezdívku.' odvětil Duch jistě, jako by si myslel, že mi nabízí kdoví co. Doufala jsem si, že jsem si tu nepostřehnutelnou bolest v jeho hlase nevymyslela, jelikož mě potěšilo, že má řeč měla alespoň nějaký účinek. Navíc... já mu OPRAVDU věřila a tohle mě strašně zklamalo.

,,A to mi má stačit?!" šeptla jsem tiše. ,,Ty jsi mě zranil nožem, snažil se napadnout jedinou osobu, která mě přijala jako takovou, vyhnal mě tady do té třesknuté (no dobrá, to jsem možná trochu přehnala) zimy a já ti mám za tvou přezdívku odpustit? Víš co? Nejraději bych vzala první nůž co bych měla po ruce a namířila ho pěkně na tvé třetí oko, možná by se ti pak konečně rozsvítilo..." zavrčela jsem velice tiše. Napadlo mě, že Duch vůbec neposlouchal můj hlas, ale četl mé myšlenky. V myšlenkách to možná nezní tak dramaticky.

,Ano. To by ti mělo stačit. Někdo se totiž blíží.' odvětil Duch naprosto klidně a já už bolest nezaznamenala vůbec. Všiml si ten můj Duch vůbec toho, jak moc mě teď zklamal? napadlo mě. A znamená to pro něj vůbec něco? pomyslela jsem si ze všeho nejvíce unaveně, už ani ne tak naštvaně. Než se Duch vsál do mého stínu úplně, ozval se mi v mysli jeho nádherný hlas. ,Nazývej mě Liam.'