Ztracený život

27. červenec 2010 | 14.29 |
› 

Tančil jsem na hraně ostří dýky. Věděl jsem to. Miloval jsem to. A také nenáviděl.

Jak moc musím zaplatit za kousek štěstí, které bych si tak přál? blesklo mi myslí a mrkáním zahnal nenáviděné slzy. Běžel jsem hlubokým lesem, daleko od používaných stezek, občas zakopával a unaveně se zvedal. Lovili mě, za svedení starostovy dcery, za nasazení nejedněch parohů, což se mužům moc nelíbilo. Utíkal jsem před dluhy, které se hromadily a už dávno nehrozily, že mě zaplaví. To se totiž už stalo. A utíkal před tím, co děsilo i mě samotného. Před tím, co jsem udělal. V dálce se ozval štěkot psů a já šokovaně vykřikl strachem a děsem.

Přehnal jsem to a moc dobře jsem to věděl. Ale já jinak nemohl! A ani jsem za to nemohl!! Tančil jsem na hranici snesitelného... až jsem udělal špatný krůček a tu hranici překročil. Teď mě za to chtějí popravit. Vlastně mají všechny důvody, proč to udělat. Ale já nechci zemřít!

____________

Alkohol byl mou láskou, drogy milenkou. Neměl jsem ani na jedno peníze a nejednou jsem se přiotrávil jedovatými bylinami a houbami. Když mi tehdy ta čarodějnice nabídla trochu černého prášku za noc s ní, myslel jsem, že se na mě prostě jen usmálo štěstí! Neusmálo.

Po dvou dnech jsem zjístil, že jsem si od čarodějnice neodnesl jen nějakou divnou nemoc - rýmu, ale také prokletí. Prokletí v podobě černého prášku. Ale nedokázal jsem přestat.

Projevovalo se to pomalu. Ze začátku jsem to ovládal. Ale, jakmile jsem zjístil, že čím více toho prášku prošňupám, tím více ho zbude, jsem se přestal ovládat. Utápěl jsem s v černém království, které mi už nepřinášelo radost a slast... ale nabízelo únikovou cestu z nepříjemné a kruté reality.

Ta čarodějnice, ta mrcha, děvka, zpropadená ženská to věděla. Ovládala mě, potažmo mé tělo, kdykoliv jsem se v černém království ztratil moc hluboko na to, abych si vůbec uvědomoval, že nějaké tělo mám. A to bylo nejednou. Až přišla ta chvíle...

V návalu vzteku, jelikož jsem si ten prokletý prášek nestihl vzít (nebo si ho naopak předtím vzal až moc), jsem zabil. Hostinský, který mnou opovrhoval a ponižoval mě skončil s podříznutým hrdlem a jeho žena, když jsem se probral, pode mnou ochrapěle křičela a ochable se zmítala odporem a ponížením. Jednoho jsem zabil, druhou jsem svázal a znásilnil. Doteď tomu nemůžu uvěřit.

___________

Štěkot byl už tak blízko. Do očí se mi znovu nahrnuly slzy a tentokrát jsem je nedokázal zastavit. Slzy mi stékaly po tvářích a zanechávaly o něco čistější cestičky. Já to opravdu nechtěl udělat. Já to v podstatě ani neudělal!

___________

Z šoku vraždy jsem se vzpamatovával dvojnásobnou dávkou černého prášku.

Má mysl ihned odplula do neznáma a já se šťastně ztratil v dálavách. Neměl jsem to dělat. Ale to jsem netušil.

Jakmile mé vědomí opustilo přítěž v podobě mého těla, udělala čarodějnice to, co zamýšlela hned v tu chvíli, kdy mi ten jed dala. Ovládla mé tělo (nemohu říct, že jsem se bránil) a vedla mě jemně a láskyplnně k starostově domu. Pamatuju si louč. Pamatuju ostrý pach alkoholu, který jsem ale nepil, ale poléval jím stavení starosty. Pamatuju, jak jsem omráčil starostovu domácnost a pevně je svázal, aby nemohli utéct. Pamatuju vřískající starostovu dcerku, kterou jsem si bral. Pamatuju svázanou starostovu ženu, kterou jsem před jeho očima znásilňoval. A pamatuju své prsty svírající čepel ostrého nože, kterým jsem starostu mučil...

___________

Zarazil jsem se, opřel se o strom a zvracel. Ne poprvé při vzpomínce na ten den. Snad ani naposledy.

Rychle jsem se sebral a utíkal dále. Psi byly tak blízko...

..............

Dorazil jsem k propasti. Nevěřícně a vztekle jsem vydal něco velice podobného přidušenému vzlyku. Už jsem nemohl dále. Padl jsem na kolena a ohlédl jsem se. Bylo ticho. Žádní nahánějíci psi ani klení těch, kteří chtějí vidět mé mučení a popravu. Kde se asi zdrželi?

____________

Pomalu, s úsměvem né děsivým, ale pološíleným, jsem odcházel z vesnice, kde jsem se narodil. Rodiče mě neměli posílat do města, abych se zaučil. Město mě zkazilo. Zprznilo, zničilo vše naivní a dobré ve mě. A také tam jsem se stal závislím. Alkoholikem. Feťákem. Za zády mi plála obří pochodeň, hořící vesnice. Hořící vzpomínka na nádherné dětství. Zapálil jsem ji. Udělal jsem to. Nemůžu říct nic na svou obhajobu. V hlouby duše jsem to totiž toužil udělat. Nenáviděl jsem připomínku toho, že jsem žil lepším, krásnějším životem. Ale tak daleko bych nikdy nezašel!! To udělala čarodějnice...

___________

Zamrkla jsem, abych aspoň částečně rozehnal slzy a při poryvu větru se zapotácel. Stál jsem na samém kraji propasti. Špičky chodidel se přízračně přelévaly do černé prázdnoty propasti a já žalostně vykřikl. Nechtěl jsem to. Chtěl jsem žít. Psi znovu začali výt. Opět našli mou stopu, ale byly daleko. Jak se mohli dostat tak daleko na sever? Jak? Štěstí? Ne. Štěstí ne. Štěstí mě už dávno opustilo. To ta čarodějnice se mě drží jako nevyléčitelná choroba, dloube do zanícené rány a omývá ji solenou vodou...

,,Ne, chudáčku, to já je tam poslala." odval se hlas, kterým to vše začalo. Hlas, který mi zničil život. Prudce jsem se otočil a pak se zapotácel, když jsem viděl, jak blízko ta čarodějnice stojí. Už nebyla hezká. Vlastně nikdy nebyla hezká, to já jen byl natolik omámený, že jsem si to myslel. Hlava se mi zatočila nedostatkem černého prášku, ale ten jsem už dávno vyhodil, při útěku před sebou samým.

,,Chceš toto?" čarodějnice mi zahoupala váčkem s černým práškem před obličejem a já po něm chnapnul. Jak ví, na co myslím? Ale to je jedno. Proč jsem ho vlastně kdy vyhazoval? Jaká hovadina mě to jen napadla?! Chňapl jsem po tom malém pokladu, po všem, co jsem potřeboval. Čarodějnice uhla rukou a já se zapotácel a málem spadl do propasti, kdyby mě čarodějnice nechytila za halenu. Ale držela mě tak, že bych stále mohl spadnout, kdyby mě pustila.

,,Prosím... " zaškemral jsem. Poslední dávku... uklidňoval jsem se v mysli. Poslední a přestanu... dodal jsem si. Neveřil jsem si. Ale na tom nezáleželo. Záleželo jen na tom, že mi začínalo být špatně a já další šlehu potřeboval. POTŘEBOVAL!!

,,Ty má chudinko..." šeptla ironicky čarodějnice a pak... hodila váček do propasti. Zděšeně jsem vykřikl a začal brečet. Naštěstí jsem měl dostatečně velký pud sebezáchovy, abych se nevrhl za ním. Zničeně jsem pozoroval, jak se ten malý váček řítí do hlubiny, jak se lákavě černý had svíjí za tím váčkem, po chvilce rozfoukán větrem. Chtělo se mi řvát. Bylo mi zle. Potřeboval jsem něco. Cokoliv!!

,,Sloužil jsi mi dobře, zlatíčko. Ale už tě nepotřebuju. Zatracen buď s Hell, navěky..." šeptla čarodějnice, málem láskyplně mě pohladila po tváři... a upustila mě.

Vykřikl jsem a zoufale po čarodějnici hrábl rukou. Jen jsem jí roztrhl náhrdelník ze zvířecích zubů, za což mě čarodějnice obdarovala nesouhlasným pohledem a padal jsem navzad, vstříc smrti. Nevím jak dlouho jsem klesal dolů, vítr ze mě strhával šaty. Vítr mě nemilosrdně bičoval do šokem a panikou ztuhlého těla. A pak se, snad zásahem osudu, snad zásahem štěstěny (i když na to nevěřím), obestřela se okolo mě tma. Hlavou jsem se praštil o jeden z mnoha skalnatých výčnělků a propadl se do temnoty.

..........................

Probral jsem se. Až po chvíli mi přišlo, že je to nemožné, ale ano, já se opravdu probral. Zasténal jsem, jelikož hned na to se mi celé tělo zkroutilo v neuvěřitelné bolesti. Vykřikl jsem a cítil, jak mi horké slzy smáčejí tvář. Zamlženým zrakem jsem viděl, jak se nade mnou sklání nějaký kluk.

,,Pomoc!" zachrapěl jsem. Kluk se na mě díval. Pomoz mi ty malý parchante! chtělo se mi zakřičet. Pohl jsem jednou nohou a do celého těla mi začaly vyšlehávat ukrutné bolesti a křeče. Opět jsem se propadl do bezvědomí.

........................

,,Je dobrý. Nevím proč je tak zbědovaný, ale tělo má silné. Zdá se ale, že je něčím nakažený... ne, ne, neboj se starosto, není to nakažlivé. Spíše to vypadá, že ho nakazila Zuba. Chudák kluk je cítit po její magii." odvětil soucitně ženský hlas.

,,Bude moct pracovat? Tvou péči si samozřejmě odpracuje." ozval se hrubý hlas, ze kterého jsem se otřásl. Hlas toho, kdo je zvyklý poroučet. Hlas starosty.

,,Ano. Kosti jsou na svém místě a hezky rostou. Stačí udělat očistný rituál, který ho zbaví Zubiny kledby a myslím, že do měsíce bude moct dělat lehčí práce." odvětil ženský hlas.

,,Měsíc polehávání a pak bude dělat jen babskou práci?" zavrčel nespokojeně starosta, ale zdálo se, že se s tím smířil. Pak se asi vydal k odchodu.

,,Starosto... " hlesla léčitelka a odcházející těžkopádné kroky se zastavily.

,,Ano, Lerie?" zeptal se starosta.

,,Zuba... vypadá to, že toho kluka zhodila z propasti. Nemusíš se bát, že na nás ten kluk přinese kledbu." řekla Lerie.

,,Ja se nebojím." odvětil starosta pobaveně.

,,Já vím. Ale ve městě se šeptá... mohl bys ty řeči zarazit? Už i tak to bude mít ten kluk těžké." odvětila léčitelka a starosta něco zabručel.

,,Dobře. Musíš s vyléčit, kluku. Takový pohledný mladík a tak dobitý. Ta Zuba je vážně jako mor..." mumlala si léčitelka z části pro sebe, z části mě.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Ztracený život noctuelle 22. 05. 2011 - 07:18
RE: Ztracený život veronixika* 16. 07. 2011 - 20:00