21. kapitola - KONEC

4. srpen 2010 | 11.01 |

Je tu konec! Napíšu pak ještě Epilog, kde popíšu, co se se Sorun dělo dále, ale v podstatě je tato kapitola poslední. Doufám, že se líbila... :)) Myslím, že tuto povídku věnuju dvou věrným čtenářkám: Daře a Šílenému. Ale poděkovat bych chtěla i Lenči, faire, sierre, miki a katalině813 za to, že alespoň utrousili nějaký ten komentář... moc děkuju... :)) m.

Temný hvozd 2/2

Útok přišel nečekaně. Ale přesto jsme s Gabrielem bleskově reagovali. Naše štíty se vznesly do vzduchu chvíli předtím, než do nich narazila velká ohnivá koule. Nevím co se dělo pak. Vše bylo moc rychlé a já jen stála a na vše se dívala. Hle, zde máte obávanou vražedkyni, Černou Suru! Stojí tu zkoprnělá děsem a nemůže se pohnout!! Když mi líce olízlo kouzlo, jen jsem ustoupila do boku a zpitoměle se zadívala na usměvavého mladíka, který na mě mrkl a pak vrhl kouzlo po Richardovi. To mě probralo.

,,Dost!" křikla jsem tak hlasitě, až mě bolely hlasivky. Čekala jsem každou reakci jen ne tu, která se stala. Ostatní se zarazili a podívali se na mě. Na prstech jim vysela smrtící kouzla, ale vyčkávavě se na mě dívali a čekali, co ze mě vypadne. Nekteří se na mě dívali shovívavě, jako na neposlušné, ale milované dítě. Jiní netrpělivě... chtěli bojovat, chtěli zabíjet. Mezi ně patřil i Richard. Gabriel se na mě díval smířeně. Tušil, že zemře a bral to s lhostejností červa, který požírá mrtvolu svého druha.

,,My... my odejdeme. Nechte nás, prosím!" vyhrkla jsem a pár čarodějů naklonila hlavu na bok. Zkoumavě se na mě dívali. Další čaroděj, vypadal jako trpaslík, zmateně zamrkal. Měl krásné, nafialovělé oči.

,,Gabrieli! Řekni, že odejdeme!" vykřikla jsem přísně, když jsem viděla, že se dotazovaný tváří nesouhlasně. ,,Řekni to!" vykřikla jsem spíše zoufale, než rozzlobeně. Viděla jsem totiž v Gabrielových očích smrt. Dívala jsem se jen na něj. Upírala jsem pohled na jeho rty, na rty, které mě tak něžně líbaly. Prosím! pomyslela jsem si zoufale a potlačovala slzy. Nedělej to, Gabrieli!!

Gabriel to udělal. Tiše hlesl: ,,Nemůžu." a vrhl kouzlo. Vykřikla jsem a zakryla si pusu rukou, z očí mi vyhrkly slzy. Padla jsem na kolena. První zemřel Richard, nepřátelské kouzlo mu narazilo do hrudi a druhou stranou uniklo ven. Zanechalo po sobě na pěst velkou díru, kterou bylo vidět skrz něj. Richard zachrapěl a z pusy mu vytryskla krev. Na to se mu pohled zamlžil a padl jako podťatý. A pak, ani ne za dobu úderu srdce, padl na kolena Gabriel. Vzchopila jsem se a byla u něj tak rychle, že poslední kouzlo smrti nemohlo udeřit. Narazilo do mého štítu. Nenávistně jsem se podívala na muže, jenž to kouzlo poslal a on poplašeně o krok ustoupil. Ale to já neviděla. Viděla jsem jen obrys mužské postavy, výsměšně se na mě dívající a strnule stojící. Protože... Gabriel asi umíral.

Položila jsem si Gabrielovu hlavu do klína a jemně mu odhrnula vlasy slepené krví.

Proč jsem tu nebyla dříve?! Proč jsem mu nekryla záda?! Proč jsem ho nedonutila odejít?!!!!

,,Cos to udělal?! Co jsi to probohyně udělal!!" křikla jsem a zlomil se mi hlas. Mrkala jsem, abych zahnala slzy, ale ty si stejně začaly hledat cestu mou tváří.

,,Moje paní, má tmavomodrá růže... neplač. Jsi doma. " chlácholil mě Gabriel a jeho zlatohnědé oči se na mě usmívaly. ,,Splnil jsem úkol. To zatracené proroctví. " hlesl Gabriel spíše pro sebe a pohled se mu rozostřil. Prudce jsem mu zaryla nehty do ruky a bolestí ho donutila k tomu, aby mě stále vnímal. Ale než jsem mu stačila něco říct, mou pozornost upoutal někdo jiný. Koutkem oka jsem postřehla pohyb a okamžitě jsem se napřímila a na postavu se ke mě nenápadně blížící jsem namířila dva prsty. Na prstech mi vyselo kouzlo, které jsem se naučila od Damona. Ještě předtím, než mě přizabil. Nikdy jsem neměla v úmyslu to použít na člověka, ale situace mě dohnala k zoufalým činům. 

Postava chlácholivě zvedla ruce a ustoupila. Moje ruka klesla a když se dotkla země, od mé ruky dopředu vystřelilo kouzlo. V rovné přímce začala tráva už i tak dost slabá doslova mřít. Seschlé stonky trávy zešedivěli a pak se změnili v prach. Stejně tak i strom daleko od nás, který postihlo mé kouzlo. Nejprve se zlomil napůl a pak vítr začal pomaloučku odnášet šedozeléný popel, v této chvíli vesele poletující vzduchem. Slunce pronikalo skrz uvolněné místo, kterou koruna zničeného stromu uvolnila a do očí mi udeřily sluneční paprsky. Stočila jsem pohled na Gabriela. Klidně se na mě díval.

,,Královské poupě jsi a vždy budeš, paní mého srdce..." šeptal Gabriel a já musela přitisknout ucho k jeho rtům. Cože? Pak se mi Gabriel v náručí uvolnil a celý ochabl. Vydala jsem ze sebe zoufalý výkřik.

,,Gabrieli, prosím, ne!" šeptala jsem a popadla ho za ramena. Slzy tekly nepřetržitě z mých očí a stékaly mi po tvářích. Vztekle jsem je otřela a pak jemně zachytila Gabrielovu tvář. Vlasy uvolněné z kouska kůže, které je svazoval, se mi rozlily po rukou a já viděla jen krev, která je špinila. Něco ve mě se zlomilo. Umřelo. Zmizelo. Nadechla jsem se. Jednou. Pak podruhé. Co nejjemněji jsem dokázala, jsem Gabrielovi zavřela oči. Pak ho něžně pohladila po tváři a nakonec jsem se postavila, pohled stále upřený na jeho krásnou tvář. Dělala jsem to strnule, jako bych to nedělala já, ale jen nějaká loutka. Gabriel byl ještě teplý. Bude škoda, že tak nádhernou bytost nakonec zřejmě sežerou vlci. Stejně jako mě.

Na prstech mi vysela kouzla. A tvořila se další. Mé hrdlo bylo připravené zpívat písně smrti. Začala jsem z Temného hvozdu ve velkém čerpat energii, připravená zabíjet, pomstít Gabrielovu smrt, potvrdit si vlastní rozsudek smrti. Připravená co nejdříve svého milovaného následovat. Jak jsem řekla... následovala bych Gabriela až do samotné říše Hell, bohyně smrti.

Zvedla jsem pohled a pomalu zvedala ruku ve velice líném a provokativním gestu. Byla jsem připravená. Byla jsem Temná růže. Vražedkyně. Zabíjení je můj denní chleba. Smrt je mi společníkem. Tak lehce se nevzdám. Musím sebou stáhnout aspoň dva další! Začala jsem se snivě usmívat a nastavovat tvář slunci. Těšila jsem se na tanec kouzle. Těšila jsem se na něj tak, až mi téměř začal z úst unikat šťastný smích.

A pak se můj zrak setkal s pohledem, který jsem doprdele znala. Pár černých očí se mi propaloval až do duše a mě uniklo přidušené zavzlykání.

,,Eriku?!" vyjekla jsem a zapotácela se. Když jsem ho uviděla, jako bych dostala ránu do břicha. Kolena se mi podlomily a já padla na zem. Pak jsem se nevěřícně a taky histericky zasmála. Ruku, kterou jsem chtěla zabíjet, jsem si položila na hruď.

,,Zastavte ji!" ozval se rozkaz, ale už bylo pozdě. Vypustila jsem všechna kouzla a ty se mi hladově zahryzla do těla. Zabíjela jsem sebe sama. Nedokázala jsem totiž ublížit Erikovi. Nevím proč, ale jen představa toho, že mu ubližuju, mě donutila strnout na místě. A také... znala jsem ho. Měla jsem ho ráda. V mých vzpomínkách byla tajemná, ale milá postava, byl součást mě samé jako každý můj chráněnec.

Z podobných myšlenek mě vytrhla bolest rozedírající mé tělo. Kouzla už účinkují. Nebudu umírat dlouho. Aspoň že tak. Musela jsem se tomu usmát. Zabila jsem se sama. Tak jsem to skončila? Jako troska? Zbabělec, raději sebevrah než bojující proti páru černých očí, které téměř ani nezná?

Před obličejem se mi objevila Erikova tvář, jeho melancholické černé oči hledaly v mém obličeji náznak čehokoliv. Snad nesouhlasu. Pak udělal něco něčekáného. Sklonil se k mému hrdlu a kousl mě. Moc jsem si to neuvědomovala, jelikož jsem byla už napůl mrtvá. Těsně předtím, než jsem se propadla do Temnoty jsem ucítila, jak mi pusu naplňije tekutina chutnající jako čokoláda, která mi pomalu stékala do hrdla.

Gabrieli... možná budeme za chvíli spolu. pomyslela jsem si rozpustile a musela se znaveně pousmát.

Za okamžik... spolu...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 21. kapitola - KONEC faire 04. 08. 2010 - 15:03
RE(2x): 21. kapitola - KONEC moira 04. 08. 2010 - 17:27
RE: 21. kapitola - KONEC dara 04. 08. 2010 - 18:11
RE: 21. kapitola - KONEC Šílenej 12. 08. 2010 - 15:50
RE(2x): 21. kapitola - KONEC moira 13. 08. 2010 - 10:25