Padlá 13

24. září 2010 | 19.14 |

Do Pekla volající opovážlivost, jsem si toho vědoma, ale zase je kapitola tak krátká jako moje krátkozraká očka (neberte v potaz podivné narážky, mám nějaký divný den, přes nos mi musel přeletět potřeštěný múzák (ne že bych to potřebovala... x) ). Mám ale takový mlhavý pocit, že když někdo uspořádá podařený atentát na ministerstvo školství, tak bych toho sepsala více... :D Dobře, zadržme divoké představy a vrhněme se na to, kvůli čemu jsme přišli:

13. kapitola: Strážce

,,Kampak máš namířeno, beze mě?" ozval se podrážděně hlas, který jsem neznala. Ozval či zavrněl, napadlo mě při otáčení nesmyslně. Překvapeně jsem tedy hledala toho, kdo ta slova vyslovil. Přeletěla jsem pohledem všechny členy "našeho tajného spolku" a zjístila, že zírají někam do rohu místnosti. Také jsem tam zamířila pohledem a našla něco, co mi nesedělo. Byl tam ten hybrid kočky (teď momentálně vypadal jako kočka, šupinatý měl jen ocas, který byl až moc dlouhý a křídla vypadala spíše jako dva nechtěné výrustky na lopatkách než na křidélka - moc malé i k plachtění). Stále jsem hledala toho, kdo promluvil, když se najednou kočka líně protáhla a mrskla ocasem ze strany na stranu. Jen tak mimochodem taky odhalila, že mi ležela na tašce. Ta kočka si ustlala na mé brašně! Obvykle by mě přepadl záchvat zuřivosti, už jako člověk jsem neměla ráda chlupy, které po sobě ty koule chlupů nechávaly, ale teď jsem to kupodivu přešla jen s pobaveným úsměškem. Něco mě muselo silně přetáhnout po hlavě, protože TO jsem nebyla . Alespoň, co se koček a brlohů týče.

,,Děláte, jako by jste viděli prvního Strážce za celý svůj předlouhý život..." ušklíbla se, no nekecám!, ušklíbla se kočka. Tedy kocour, měl mužský hlas. Donutila jsem se zavřít pusu a zatřásla hlavou. Chvilku mi trvalo vyrovnat se se zjištěním, že právě mluvím (i když o tom by se mohlo polemizovat, já narozdíl od hybrida ještě nepromluvila... tedy alespoň přímo k němu ne) s kočkou. Hned nato mi došel význam slov, které kocour předtím řekl. Že ta prašivá koule (i když bez těch šupin je nesporně roztomilejší) chce jít se mnou?! Takovýho!! Stihla jsem se krátce podivit nad tím, že mi jákákoliv chlupatá koule začíná být sympatická, když mi došel i zbytek mých "geniálních" myšlenek.

,,Ehm.. co? Ne!" vykoktala jsem ze sebe a k upírovi (to tvrdí Elen, že ten roztomilý (možná jsem se něčím omylem sjela, žádné něco, co je pokryté kožichem, není milé... proto mě také Gabova kožnatá křídla tak fascinovala...) kocourek je krvežíznivý upír, ne ja!) došla. Právě jsem se ztratla v myšlenkách a asi pět vteřin mi trvalo, než jsem je zase rozmotala. Holt, zapalují se mi mozkové závity...  Nemám to ale až podezřele dobrou náladu...? Ne moc šetrně (za což mě kočka obdařila obzvlášť protivným zavřeštěním) jsem ho odsunula z mého majetku a brašnu si přehodila přes rameno. Už jsem odcházela, když kočka žalostně mňoukla. Zarazila jsem se a zkoumavě se na ní podívala. Kočka se na mě opět zašklebila (ta kočka se vážně šklebí!!) a prohnula hřbet. A najednou, příliš rychle na můj pomalý mozek... prostě přede mnou místo kočky stál muž. Než jsem stačila zareagovat, ten muž (mimochodem úplně nahý, což odhalilo pár maličkostí, jako například, že od pasu dolů má né zcela odčarované šupiny a měl tak černé vlasy, až šli do modra) ke mě mířil a napřahoval ruku k pozdravu. Zastavil se na krok ode mě a já se musela zaklonit, abych mu viděla do obličeje.

Byl... ne vytáhlý, ale vysoký dost. Měl plazí obličej, ale takovým tím kobřím způsobem nádherný. (A kobří znamená hypnotizující pohledem.) Musela jsem se přemoct, abych na něj nezírala (po setkání s Hell to ale bylo lehčí, než jsem si myslela) a ruku nakonec přijala. Při setkání našich rukou mě zaplavil klid a podivá směsice zimi a horka najednou. Samotná ruka byla... vlastně jako by nebyla. Přítomná a zároveň... jako bych se snažila polapit dým. Bylo to skoro děsivé, když mi něco, co jsem téměř nevnímala, způsobovalo mráz procházející podél páteře.

Ale muž (hybrid, strážce, upír a čert ví co ještě) jí nepřijal a nezatřásl si se mnou rukou, jak jsem si myslela. Lehce mi chytil prsty a ruku políbil. Co udělal pak jsem odhadla podle toho, jaké to mělo následky. Jelikož jsem zaregistrovala mou černou rukavici v upírových zuběch, musel mi jí zuby strhnout. Pak se s lišáckým úsměvem znovu k mé ruce sklonil, a když se dotkl rty mé holé kůže (měl sametové, ale takové... nijaké rty. Ani horké, ani ledové. Jako by mi ruku líbal vzduch) byl zas pryč. Rozbolela mě hlava. Bylo toho na mě prostě moc. Dokonce natolik, že jsem se musela přemáhat, abych se po upírovy poohlédla.

Kam se zase ten hybrid poděl jsem nemusela hledat zas tak dlouho. Něco podivného, hřejivého a napůl šupinatého jsem totiž měla na ruce. První má reakce byla zvědavost. Druhá znechucení. A třetí emoce bylo zděšení, jelikož mě napadlo, co se stane, když s tímto na ruce zůstanu do konce života. Začala jsem pištět a křičet a snažila se ostatní donutit, ať mě toho zbaví. Co bylo nejkomičtější... ostatní zřejmě doteď nepovažovali Strážce za nebezpečného, ale když jsem začala tak jančit, rapidně změnily názor a popleteně a vyděšeně se ode mě odtahovali. Už mi komplet hráblo, nebo se mi ta rukavice zasmála?

,,Ty jeden zmetku šupinatá, slez mi z ruky než z tebe udělám tkaničky do mých příšerných bot!" vřískla jsem. Nic, jako bych mluvila se svou rukou a čekala, že mi tu z prstu vytřese Epos o Gilgamešovi. ,,Do psí matky a tvého děvkařského otce, nebo jaký jiný kurevník tě..." přestávala jsem se ovládat a to se zřetelně projevilo na mém "velice slušném" slovníku. Kde jsem na takové nadávky přišla, to ví Hell...

S narůstající délkou pobytu toho něčeho na mé ruce jsem byla čím dál vzteklejší a hrubější. Jen díky zbytkům pudu sebezáchovy (a možná trošky rozumu, ale to není tak jisté) jsem nezačala svou rukou bít o zem (au!). Přesto jsem k tomu ale neměla zas až tak daleko. Dostávala jsem se do ráže a procítěně klela jednou opravdu zvrácenou nadávkou. O téhle jsem si byla jistá, že jsem jí nikdy neslyšela. A ta nejveselejší věc na celé tehle frašce... už jsem nebyla vyděšená, jen řádně vytočená. Jen jsem si nebyla jistá, zda je to dobře, nebo špatně. Že se nebojím bylo pozitivně dobře. Že jsem naštvaná ale bylo pozitivně špatné, jelikož když jsem rozzuřená,, není to zas tak daleko k tomu, abych se přestala ovládat a kdo ví, co bych na sebe přivolala teď.

Je ještě někdo horší, než Smrt? Mám takový pocit, že Igor se zmiňoval o nějakám Bludišti či snad Pánu Labirintu nebo podobného... Nebyla bych zas tak ohromená, kdyby to na mě teď přišlo. Napadlo mě také, že to možná bylo ono, to co mě napadlo, když jsem zkoumala velikost své moci. Tehdy u Protoke, jak jsem byla úplně zchromlá děsem, na pokraji zhroucení... ta děsivá síla... Jo to by sedělo. Zlé a děsivé na to, aby to vyvolalo úctu i v Igorovi, to bylo dost a dost...

Z mého bezmyšlenkového klení mě přerušil něčí hlas. Vlastně Igorův hlas.

,,Paolin, uklidni se!" křikl a já si uvědomila, že ten magor se červená. Překvapeně jsem zamrkala a zklapla. Škoda, takovou kledbu jsem v životě (ani smrti) neslyšela, byla jsem si jistá, že by byla první svého druhu a já bych si mohla připsat zásluhy za její objevení... No fuj, asi mám v hlavě o kolečko navíc, kdo by o něco takového stál? S chvilkovým opožděním mi došlo, co jsem řekla a ztuhla. Pak se zhluboka nadechla a uklidnila se. Vážně uklidnila, dokonce natolik, abych se napůl úst upírovy omluvila. Že to bere na vědomí potvrdil tím, že povolil škrtící sevření okolo mé ruky a já si s úžasem uvědomila, že se mi do prstů s mravenčením vrací krev. Toho škrcení jsem si doteď nevšimla.

,,Máš dětské oči... vždy je budeš mít... jsou tak nevinné, i když jejich nositel takový není..." odvětil se zvláštním filozofickým podtónem Jerdan. ,,Proto se všichni jako ty vždy ze všeho dostanout..." dodal tak trochu trpce. Přestala jsem si ho překvapeně přeměřovat. Otevřela jsem pusu, abych něco odsekla, ale uvědomila jsem si, že na to nemám slova. Ticho se pomalu prodlužovalo, když...

Dveře se prudce otevřely a dovnitř pevným krokem vešel nějaký strašně vysoký (proti němu jsem si připadala ještě měnší, než obvykle) muž. Podle překvapené a trošku uctivé reakce to byl někdo důležitý. I Igor a Elen ho uctivě pozdravili. Usmála jsem se jak nejlépe jsem mohla a nervózně si hrála s prstýnkem. Kuličky o sebe zvonily a (za to může Smrtka, jinak by mě to určitě nenapadlo!) mě to znělo jako nářek duší. Potlačila jsem, jen o fous, otřásnutí.

Měla jsem takový nepříjemný pocit, že ten muž je tu kvůli mě. A to se také potvrdilo, když muž promluvil. Měl chraplavý, pronikavý hlas a já podvědomně vytušila, že tomule chlápkovy není radno říkat ne. Vzdorovitě jsem se na něj dívala, zatímco pronášel svou nepříliš dobrou, ale určitě cvičenou řeč.

,,Tak ty jsi ta maličká, o které se Pán zmiňuje? Maličká opravdu jsi, ne že ne." nepěkně se uchechtnul muž. Znělo to jako skřípání kovu o kov. ,,Sbal si všechny ty své nepotřebné cetky, usmrkánku, budu tě učit bojovat." nedokázala jsem se ovládnout a naprázdno polkla. Tahle hora svalů že bude bojobat se mnou? Docela dobře jsem si uměla představit, jak mě věší za kotníky a dělá si ze mě boxovací pytel. Rozměry jsem na to měla ideální...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Padlá 13 calen 25. 09. 2010 - 21:43
RE(2x): Padlá 13 moira 27. 09. 2010 - 17:47
RE: Padlá 13 lajscha 26. 09. 2010 - 14:55
RE(2x): Padlá 13 moira 27. 09. 2010 - 17:48
RE: Padlá 13 lela 07. 10. 2010 - 14:30
RE(2x): Padlá 13 moira 01. 12. 2010 - 22:42