19. část

1. listopad 2009 | 19.19 |

Já a Marcus jsme... co?

Omámenně jsem vypochodovala ze síně a ignorovala Janiny jedovaté pohledy. Nemohla jsem této situaci uvěřit. Marcus zastavil Ara... proč? Před chvílí vše vypadalo jednoduše. Takovým podivným způsobem miluju Marcuse a on zřejmě toto pouto cítí, ale teď, když jsme procházely rozlehlými chodbami Volturriovského hradu jsem se cítila... nejistě. Pořád jsem cítila skoro bolestnou touhu Marcuse ochraňovat a to i vlastním životem.

Došli jsme k honosně vyřezávaným dveřím a Marcus je otevřel. Poslušně jsem vešla za ním. Cítila jsem se... podivně. Co chce Marcus dělat? V jeho pokoji... Ještě, než jsem myšlenku dokončila, přišla mi na mysl jedna věc, která se ve dvou v zavřeném pokoji mezi mužem a ženou dělat mohla. Pocítila jsem nejistotu, ale nic jiného... kdyby to po mě Marcus chtěl, tak bych možná...

Rozhlédla jsem se po jeho pokoji. Byl velký, prostorný, vzdušný, barevný, ale nebyl živý. Nevím, jak jinak, než, že byl ospalí, to mám popsat.

Pokoji vévodila obrovská postel s nebesi. Jen jsem jí netečně přejela pohledem. Postel stála úplně vzadu v pokoji a bylo vidět, že je nepoužívána. Napravo od ní byl pracovní stůl. Ten byl na pohled opotřebovaný více... přesný opak postele. Nalevo od postele byla knihovna, za kterou by se ani některá menší města nemusela stydět. Naproti postele, na opačném konci pokoje byla obrovská skříň. Jinak byl pokoj, až na obyčejné nevírazné doplňky prázdný. Na stěnách vyseli obrazy v pozlacených (nebo zlatých?) rámech. Pak hlavy jelenů a jiné trofeje lovů. Kousek nalevo ode dveří byl ohromný krb a nad ním byly různé zbraně... kordy, meče, pušky a i modernější zbraně. Na zemi před postelí byla starší kožešina... pravděpodobmě medvědí.

,,Líbí se ti můj pokoj?" z prohlížení mě vytrhl nádherný hlas. Ještě krásnější, než ten Arův... stokrát krásnější. Ale taky plný smutku a samoty. Otočila jsem se k starému... nebo spíše prastarému?... upírovy a zahleděla jsem se do těch jeho smutných očí. Vydechla jsem překvapením, protože se mi zdálo, že se snad v té bolesti v jeho očích utopím. Už se vůbec nesnažil jí skrývat... né přede mnou. Toto zjištění mě zahřálo u mého mrtvého srdce.

Ale do myšlenek se mi vkradla jiná otázka: Proč je tento upír, co má vše, až na tu svobodu, tak smutný?

,,Je... prázdný." řekla jsem s mírným zaváháním. Marcus se pousmál a do jeho očí se vkradlo pobavení. Povytáhl jeden koutek do mírného úsměvu a pak se na svůj pokoj podíval.

,,Máš pravdu, na to, že žiji přes čtyři tisíce let je tu až moc málo věcí, na kterých by mi záleželo." řekl s povzdechem. Koukala jsem se na jeho dokonalý profil. Na maximálně 28 letého mladíka byla radost pohledět. Kdo, kdokoliv, by mu tipoval více? A přece zažil více lidských období, než si kdo umí představit. Já jsem si vedle něj připadala jako malá holčička.

,,Musím ti připadat jako starý mrzout, ale přece jsi tady a to z vlastní vůle.

Když jsem tě poprvé spatřil, otrhanou, zacuchanou špinavou, připadala jsi mi jako další tisíce jiných upírek- nomádek. Ale pak jsem to pocítil. Mám moc cítit vztahy mezi lidmi, upíry, vlkodlaky a já nevím, mezi čím ještě. Ucítil jsem, jak moc mě... miluješ? Né, to je špatné označení toho, co ke mě cítíš... ty jsi mnou... posedlá? Ne, kdyby jsi chtěla, tak by jsi na mne zapomněla. Jsi ke mě připoutaná. A já k tobě také nejsem lhostejný. Když ti Aro chtěl přečíst duši... cítil jsem, že když to nechceš, nechci to ani já. Cítil jsem, že musím tvá tajemství chránit. Tak, jako ty budeš chránit ty mé." znovu si povzdechl a vydal se k posteli.

,,Bohužel nemám žádná křesla, do kterých bychom se posadily, ale nabídnu ti svou postel. Netrávím ve svém pokoji moc času." řekl a posmutněl. Znovu. Chtěla jsem ho rozveselit, proto jsem udělala lehce krok dopředu, odrazila jsem se a skočila do postele. Jak jsem čekala, postel byla měkká a pružná. Dopadla jsem na ní a pak jsem se ještě odrazila, než jsem si klidně sedla doprostřed a zatvářila se jako nevinnost sama.

Jak jsem čekala, Marcus se pousmál a jeho úsměv se odrazil i v jeho očích.

,,Co budeme dělat?" zeptala jsem se zvědavě. Pak jsem se ďábelsky ušklíbla.

,,V první řadě ti ten tvůj pokoj zmodernizuji, pak ti nakoupím horu oblečení, sobě taky a nakonec si pořídíme zvěřinec.." řekla jsem a usmívala jsem se jako měsíček. Marcus pozdvihl obočí. Pak nad mím chováním zavrtěl hlavou a mírně se pousmál.

,,Nechám to na tobě. A teď bych tě ve Volterře měl obeznámit s pravidly a zvyky. Nedokážeš si představit, kolika formálnostmi jsme tu svázáni." a začal vysvětlovat. Opravdu toho bylo dost a dost. Ale nakonec, díky mé upíři paměti, jsem si to vtloukla do hlavy. Nakonec, asi za dvě hodiny, někdo zaklepal na dveře. Marcus zmlkl. Pohlédla jsem na něj a pak jsem neznámého vyzvala:

,,Dále!"

Dovnitř vešlo deset upírů. První nesl černý plášť, podobný tomu Marcusovu. Další pak nesly různé oblečení, knihy, svitky a jiné věci. Dva nesly velký bytný stůl. Ten položili do středu místnosti a věci položili na ně. Jeden přišel k nám.

,,Toto posílá  Pán Aro. Žádá vás, aby jste, jakmile se vážený host rozkouká, se dostavily do jeho komnat." uklonil se, otočil se na patě a spolu s ostatními upíry odešel. Překvapeně jsem se na to koukala. Připomínalo mi to a hlavně ten upír, průčelí z dávné doby. Jako by jsme nebyli v dvacátémprvním století, ale ve středověku.

,,Ty věci jsou pro tebe, nepodíváš se na ně?" zeptal se Marcus. Trhla jsem s sebou. Zřejmě jsem se zamyslela a byla chvíli mimo. Usmála jsem se a vydala se k probírání těch věcí. Tááákže, můj první dojem z Marcuse? Lepší, než jsem čekala!!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (8x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 19. část mája 02. 11. 2009 - 18:01