20. kapitola

3. srpen 2010 | 17.31 |

Temný hvozd 1/2

Vrátila jsem se až nad ránem. Doufala jsem, že nevypadám tak, jak se cítím. U ohniště byli jen Gabriel a Richar. Po chvilce jsem si všimla, že nedaleko tábořiště byla i Jess. Vypadala nevyspale. Já bych ale asi také, být ní, neusla u někoho takového, jako Richar a Gabriel. Vlastně... nebyla jsem si jistá, jestli to teď dokážu i já.

,,Suro..." šeptla lítostivě Jess a krátce mě objala.

,,Nemůžeš za to, nevěděla jsi to." mírně se na mě usmála, pak mě políbila na tváře a tiše odešla. Jess nikdy neměla být zbojníkem. Nehodila se na to. Měla mít někde hezký domeček s políčkem, krávu, houf slepic, měla mít hodného manžela a kupu dětí. Místo toho spává s mečem a většinu času strádá jak na jídle, tak na oblečení a zanedbává svůj vzhled. Pokaždé, když se sejdeme někde v nějakém doupěti, snažím se všechny mé chráněnce dát dokupy, peněz na to mám dost, ale jednou stejně odejdou a jakmile je znovu potkám, vypadají stejně zbídačeně, jako když ke mě přišli poprvé. Stejně je ale pak opětovně dávám do pořádku a oni mi za to asi jsou vděční. Jinak by se nevraceli, ne?

Otočila jsem se na dva Lovce lidí. Začala jsem pociťovat palčivý vztek a také strašnou lítost.

,,Dojdu s vámi do Temného hvozdu, jak jsem přislíbila. Pak ale nemůžu slíbit, že s vámi zůstanu." odvětila jsem skřípavým hlasem, ochrapělým od pláče. Unaveně jsem zavřela oči a pak začala uklízet tábor.

,,Vypadáš strašně, Suro." poznamenal Richard.

,,Ach, ty sis toho všiml?" zeptala jsem se sarkasticky. ,,Máš úžasný pozorovací talent." dodala jsem jedovatě. Zbytek rána proběhl mlčky.

................

Zlom nastal až večer. Vůbec jsem nevnímala, kam jedeme, kde přespíme. Proto mě překvapil nadšený výskot dětí, které se mi najednou věšely na nohy.

,,Teto Suro! Teto Suro! Máš pro nás něco?" překřikovaly se děti a já se zpitoměle rozhlížela. Krátce za mnou přišel Gabriel a Richard a se zájmem si ten výjev (mě v obložení pěti malých dětí) prohlížely. Hned na to ale děti rozehnal rozkazovačný hlas a pak už jsem se topila v něčím obětí.

,,Zlatíčko, jak ty to vypadáš? Podívej se na sebe, ty kruhy pod očima a ..." hostinská se zarazila a já konečně pochopila, kam jsme to přišli. V tom zamyšlení jsem tady musela dojít automaticky a dva Lovci lidí mě následovali. Dostali jsme se tam, kde se, stejně jako já se starám o své chráněnce, stará hostinská Lucie o mě. Lucie právě postřehla dvojici Lovců za mnou a rty stiskla do jedné úzké linky. Prudce mě zastrčila za sebe a tasila velký nůž, který zřejmě měla na maso.

,,Zase vy dva?" zavrčela hostinská a pak se jí tvář zachmuřila.

,,Propusťte Suru, jinak vám slibuji, že se odtud se zdravou kůží nedostanete...." zavrčela Lucie a já si unaveně povzdechla. Muži sedící u okolních stolů vztávali a v rukou se jim leskly dýky a nože. Gabriel se na mě zadíval a v očích mu blesklo podezření.

Chvíli jsem na něj tupě koukala, než mi došlo, jak to pro něj musí  vypadat. Zatáhla jsem je do hostince, kde je teritorium vyvrhelů a splňuje to všechny podmínky pro situaci zvanou: Podraz. Asi si musí myslet, že jsem je tady zatáhla proto, aby je tady ostatní zamordovali. Zarazila jsem se. A proč to tak neudělat? Bude o dva zpropadené Lovce lidí na světě míň...

Podívala jsem se Gabrielovi do očí a nemohla jsem to udělat. Už jsem se zavázala, že do toho Temného hvozdu dojdeme a... musím to splnit.

,,Lucie... oni mě nezajali. Mám s nimi dohodu." odvětila jsem tiše a Lucie se zarazila.

,,Dohodu?" Lucie vypadala zmateně. Muži, kteří se okolo nás začali stahovat při slově dohoda plynule přešli zpět k sedání ke stolům. Par se jich na mě zamračeně podívalo.

,,Ano, budu s nimi do té doby, než dorazíme k Temnému hvozdu a pak je opustím. Budu zase volná, jako pták." zamumlala jsem unaveně.

,,Nemáš pro nás tři postele?" dodala jsem s nadějí. Lucie se naštěstí na nic neptala a bez námitek mi poskytla vše, co jsem požadovala.

...................

Seděla jsem proti oknu a dívala se ven. Vlastně ne ven, já jen koukala do noci, sledovala stíny, ale ne moc dlouho. Potřebovala jsem vybít přebytečnou energii, protože jsem byla strašně unavená, ale usnout se mi nedařilo.

Uslyšela jsem klapnutí dveří a pak tiché kroky. Někdo se ke mě blížil. Věděla jsem, že v tomto hostinci by se mě nikdo nepokusil zabít, ale stejně jsem hmátla po dlouhém noži schovaném do rukávu.

,,Suro..." ozval se přízračný šepot a já najednou nedokázala popadnout dech. Ztuhla jsem. Cítila jsem, jak za mnou stojí Gabriel. Stál tak blízko, že jsem cítila teplo jeho těla. Pak jsem ucítila jeho ruce. Lehce mi přejely po rukou, ramenou, odhrnuly vlasy a jemně mi přejel konečky prstů po krku. Chtěla jsem se prudce zvednout, ale jakmile jsem se o to pokusila, svět se se mnou zatočil a kolena se pode mnou polomila. Spadla jsem zase na židli a tiše jsem vypískla. Gabriel se napůl potěšeně, napůl pobaveně  zasmál a vtáhl si mě do náruče. Jeho vlasy se přeze mě přelily a jako zlatá opona nás oddělily od okolního světa.

Najednou jsem vnímala jen teplo a tělo, ke kterému jsem se instinktivně tiskla a krásnou vůni, která mě téměř omračovala. Gabrielovi ruce mi líně, ale jistě přejížděly po těle a nenuceně mě laskaly. V klíně jsem ucítila horké bodnutí žádosti a dech se mi zrychlil tak, až jsem tiše lapala po dechu. Srdce mi splašeně bilo a bláznivě naráželo do mého hrudního koše. Gabriel ke mě sklonil tvář a lehce mě políbil. Svět se mi zamlžil úplně a unikl mi krátký sten. Zarazil mě, ale nemohla jsem si pomoct, a když jsem ucítila, jak mi Gabriel lehce okusuje ušní lalůček, unikl mi další.

,,Moje tmavomodrá růže." šeptal hlas a já se celá rozechvěla. Pak jsem ucítila Gabrielův jazyk na krku a naskočila mi husí kůže. Byla jsem naprosto malátná, schopná udělat vše jen proto, aby Gabriel nepřestal. Objala jsem Gabriela okolo krku a celým tělem se k němu přitiskla.

,,To, co se stalo dnes, se už nesmí opakovat." šeptl Gabriel a já ztuhla. V hlavě se mi vyjasnilo a já se prudce zvedla. Smetla jsem ze sebe Gabrielovy ruce a postavila se zády ke stěně. Nepřátelsky jsem Gabriela pozorovala. A stále se třásla touhou a vzrušením.

,,Vypadni!" sykla jsem. Gabriel se pohl... ale směrem ke mě. Křečovitě jsem polkla a uskočila před ním. Dříve, než jsem ale stačila (a zřejmě ani nechtěla) utéct ke dveřím, už se ke mě Gabriel celým tělem přitiskl a šeptal mi do ucha slovíčka, která mě donutila lapat po dechu a tvář politou horkem sklonit k zemi. Ale nebyl to hypnotizmus. Gabriel prostě využíval toho, že se mi líbí.

,,Suro... miluji tě, moje paní, nesmíte mě zabít dříve, než splním úkol..." šeptl mi Gabriel a jemně mě políbil. Stála jsem úplně zpitoměla a nechala se laskat. Miluji tě? On vážně řekl: Miluji tě? Jak moc jsem si přála, aby to nebyly jen plané řeči, jen slovíčka, kterými si zachrání krk nebo mě dostane do postele. Přála jsem si to tak toužebně, až jsem tomu prostě uvěřila. Musela to být pravda!!

,,Jaký úkol?" dokázala jsem ze sebe vydolovat.

,,Dovést tě domů, královské poupě..." šeptl Gabriel a vzal mě do náruče.

,,Domů?" šeptla jsem tiše. Gabriel přitakal lehce mě políbil a nesl mě k posteli. Přitiskla jsem se blíže k němu. Ale Gabrieli, domov jsem právě našla tam, kde jsi ty! pomyslela jsem si a po chvíli si uvědomila, že je to pravda. Gabrieli... ty jsi můj domov!!

...........

Ten večer se nic nestalo. Gabriel mi prostě dával vše, co jsem chtěla, ale nemiloval se se mnou. Zdálo se, jako by se toho bál. Stulená mu na hrudi jsem usla, spokojená, s úsměvem na rtech a... v tu chvíli šťastná. Věděla jsem, že Gabriel je vrah a Lovec lidí. Věděla jsem to. Ale zahodila bych veškerou důvěru mých chráněnců, třeba i prodala Jess za to, aby mě Gabriel neopustil a znovu zopakoval ta krásná slovíčka: Miluji tě. Udělala bych cokoliv. Protože už jsem nechtěla být sama. Už ne.

Našla jsem domov. A budu se ho držet zuby nehty. Nenávidím samotu a opuštěnoct. Nechci být sama. A ani nebudu. Ne! Ne, dokud mě Gabriel od sebe sám neodežene. A vroucně doufám, že to se nikdy nestane.

.............

Ráno nás tak našla Lucie. Tiše otevřela dveře a při pohledu na nás se nejdříve zarazila, pak ale potajmu usmála. Tiše zase zavřela a stála před těmi dveřmi, které vždy byly dveřmi do pokoje dívky, která ji byla dcerou.

,,Tak už jsi ho našla, moje milá? K čertu, že je to Lovec, hlavně, že jsi šťastná..." potichu si šeptla hostinská a vydala se do kuchyně. Musí své chráněnce nachystat zásoby, protože jak věděla, brzy odejde. Usmívala se. Nelíbil se jí sice výběr patrnera Sury, ale... aspoň, že si konečně někoho vybrala. A není sama. Moc dobře totiž věděla, jak to tu její holku tíží. Nesnášela tu bolest, kterou občas zahlédla v Surině pohledu, když se dívala na zamilované páry.

Ale nikdy nikomu nezáviděla ani kvůli tomu nebyla zbytečně zlá. To na Suře bylo to nejlepší... a také to byla její slabost. Protože její nepřátelé toho hojně využívali, posílali jí na oči zamilované jen, aby ji úblížili a snažili se tak dostat jí z rovnováhy. Jednou se jim to dokonce podařilo.

Hostinská vařila dobrou hustou polévku. Ale teď už její holčička není sama...a to je to hlavní.

........

Cestování bylo o hodně krásnější, dokonce ještě předtím, než nás navštívili mí chráněnci. Byla jsem... zamilovaná. Věděla jsem to. A nedokázala jsem to skrývat, takže i takový necita jako Richard to poznal. A když viděl, že mi Gabriel tu náklonost opatrně oplácí, nejdříve se nám smál a pak... prostě jen tomu nemohl uvěřit a proto se stal jedovatým stejně, jako ty smrtelně jedovaté houby, které jsem při včerejším táboření viděla kousek od ohniště. Ignorovala jsem to, stejně jako Gabriel.

A pak se na obzoru objevil Temný hvozd. Nějakou tichou dohodou jsme se vyhnuli Magické vesnici, takže jsme mířili přímo k němu. Kdybych věděla, že vjezdem do toho zpropadeného lesa učiním rozhodnutí, díky kterému navřdy ztratím Gabriela, možná bych to vše udělala jinak. Nebo možná ne. To se už nedozvím.

................

,,Co vlastně v Temném hvozdu chcete dělat?" zeptala jsem se, když jsem procházela hranicí toho lesa. Jako vždy mě při pocítění temné aury tohoto místa zalilo vzrušení a rozechvění. Zdálo se mi... jako bych byla zase doma.

,,Najít skupinu temných čarodějů, kteří se zde schovávají." odvětil lehce Gabriel a já po něm mrskla pohledem.

,,Cože? Skupinu temných čarodějů? Jste na ně jen dva, kolik jich bude?" zeptala jsem se obezřetně. Na mysl mi opět vyplynul obrázek Erika a Lukáše, tentokrát ale toho, jak jsem je viděla poprvé. Dva Temní čarodějové se svými černými hady, kteří si přisedli k mému ohni.

,,To je pravda, kolik těch čarodějů bud?" zeptal se Richard. Temná aura hvozdu se mu nelíbila. Nebo možná jen vycítil, co se stane. Gabriel vyrovnaným krokem pokračoval do středu lesa.

,,Za prvé jsem doufal, že nám pomůžeš, Suro a také... určitě jich nebude moc. Asi čtyři, nanejvýše pět." odvětil Gabriel a nejen Richar zůstal šokovaně stát.

,,Děláš si srandu, Gabrieli? Pět čarodějů proti jednomu mocnému, jednomu pískleti a jednomu bez magického nadání?" zeptal se Richard, jako by se Gabriel zbláznil. A vlastně se to tak i dalo brát.

,,Když tak ale nad tím přemýšlím... mohla by to být zábava. "dodal Richard a v očích se mu podivně zablesklo. Počítala jsem, že Gabrielovio tu šílenost vymluvím a budu mít spojence v Richardovi, ale ono se mu to najednou líbí!! Nevěřícně jsem se na něj otočila. Pak jsem si ale jen povzdechla a nechala to plavat. V tu chvíli jsem to přikládala vražedné touze po nebezpečí, jakou pociťuje každý Lovec lidí a né hypnotizmu, který okolo Richarda nenápadně kroužil. Nevšimla jsem si ho, Gabriel byl opravdu brilantní kouzelník.

Šli jsme tedy hlouběji do hvozdu. Čím dále jsme byli od kraje hvozdu, tím tíživější pocit na hrudi jsem cítila. Asi po dalších deseti metrech jsem to nevydržela. Zarazila jsem se, ale pak jsem se rozběhla a padla zezadu Gabrielovi okolo pasu.

,,Prosím, vraťme se." šeptala jsem mu do zad. Téměř jsem kňourala jako malá holka. Tušení, že se stane něco hrozného bylo tak silné, až se mi tlačily slzy do očí. Gabriel se zarazil a nejistě se na mě podíval. Pohladil mě jemně a láskyplně po tváři a já v jeho obličeji postřehla něco, co mě vyděsilo.

,,Každý máme své proroctví, má pání." šeptl tiše. Proč mi říká paní?! A o čem to ,mluví?! A co to má společného s tím, co se děje teď?! Naštvaně jsem se zamračila a v Gabrielově obličeji se objevila nová neobvyklá emoce. Váhavost.

Pak se ale nejistota vytratila a nahradil ho smutek.

,,Musím." šept Gabriel a těmi slovy spečetil svůj, Richardův i můj osud. Rozevřel mé ruce a vtiskl letmý polibek do obou dlaní. Pak mě pustil a šel dále. Následovala jsem ho. Šla bych za ním až do samotné říše Hell. Ale... touha ho zarazit byla tak silná, až jsem měla chuť řvát. Neudělala jsem nic. A tím pod Gabrielovo spečetění našeh osudu přidala i svůj podpis.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 20. kapitola Šílenej 12. 08. 2010 - 15:33