7. kapitola

9. únor 2010 | 18.01 |

Noční společníci

Oheň si dále vesele praskal a tmavá osoba se postavila blíže k němu. Tak stála docela dlouho.

"Nesednete si?" Nevím, proč jsem mu vykala, ale připadalo mi to tak správné. To, že stál a já seděla, mi bylo nepříjemné.

"Ano, samozřejmě." Odvětila osoba po chvíli. Posadila se a pak zase nic. Nehýbala se stejně jako jeho had. Rozhodla jsem se to ignorovat. Nebudu ze sebe dělat tupce. A navíc, když nás je více, vlci si na nás, snad, netroufnou. Jen jsem přemýšlela, jestli si budou mít na co troufnout. Jsem si jistá, že jsem blízko Temného hvozdu a každý čaroděj z této oblasti asi nebude patřit k Řádu života.

"Pokud v mé příjemné společnosti chcete strávit velmi veselou a do jistých mezích i příjemnou a SUCHOU noc, musíte si posílit kouzlem ten děravý přístřešek, co jsem udělala, donést si nějaké dřevo a to vysušit. Myslím, že pak si nebudeme vůbec překážet." Odvětila jsem tiše. Byla jsem nervózní, ale snad jsem to dobře skrývala. Z této osoby moc čišela a já nevěděla, jestli mě za takovou řeč rovnou nezatluče do země. Ale něco snad udělat musí, když chce být u mého, těžce vykřesaného ohně a strávit u něj noc, no ne?

"Já neumím kouzlit..." odvětila osoba pod pláštěm taktéž tiše. Uvědomila jsem si, jak má krásný a melodický hlas. Pak mi to došlo, hypnóza. Mírně jsem se obrnila proti nátlaku, tak aby to nepoznal a hrála jsem, že se mu to daří. Vnitřně jsem zuřila a to mi v obraně mysli pomáhalo. Doufala jsem, že jsem svou moc dost dobře skryla tak, aby nepřišel na to, že se ho snažím podfouknout. Proč si vlastně on neskryl svou moc? Takto na něj může zaútočit něco, co se mocí živí...

"Aha..." hlesla jsem a nahrála mírně překvapený tón. Pak jsem si uvědomila, že to na mě hrál on. ,,Ale vždyť jste říkal, že jste kouzelník, čaroděj či co jste! A co ten had?!" dodala jsem rychle. Tváře mi hořely a já doufala, že si toho nevšiml. Nechala jsem se na takovou lehkou past nalákat, já kráva! Teď si musí myslet, že jsem... co že jsem? Asi, že jsem buď velmi, ale opravdu hodně hloupá a mentálně nedospělá, nebo nebezpečná a vypočítavá mrcha... ale, co když jsem vypočítavá mrcha? Proč jsem vůbec začala hrát to zhypnotizování?

"No, ano." Odvětil čaroděj a já z tónu jeho hlasu vycítila úsměv. Vyrušil mě z mých myšlenek. Vyděšeně jsem vyjekla, když se mi okolo nohy něco obmotalo, ale ztlumila jsem výkřik pěstí, kterou jsem si narvala do pusy. Pak jsem, reflexně švihla rukou a hada odhodila do lesa. Zrychleně jsem dýchala a snažila se uklidnit. Měla jsem sto chutí toho magořícího čaroděje od ohně vyhodit, ale kdo ví, jak by se mi pak pomstil. Zaryla jsem prsty do země, na které jsem seděla, a nevědomky čerpala sílu.

Když jsem si uvědomila, co jsem dělala, s povzdechem jsem přestala. Někoho jsem ucítila za sebou a prudce jsem se otočila. Byla to další osoba, tentokrát ve velmi tmavě modrém plášti. Nebo možná modrém, ale tmou a promoknutím přeměněným do téměř černé barvy.

"Jestli si chcete přisednout k ohni, bylo by slušností se nejdříve zeptat..." vydechla jsem do omamujícího, nádherného obličeje. Jen díky své vůli jsem nepodlehla.

"Ano, jistě. Mohl bych vám, nádherná dámo, dělat v noci společníka a ochránce? Kdo ví, co se o takové temné noci může stát..." odvětil dvorně muž a já měla pocit, že to nemyslí tak, jako já. Ucítila jsem závan magie, tak slabý, že by to obyčejný kouzelník nepostřehl. Skvělý. Jaký magor si o pravděpodobně půlnoci u Temného hvozdu přizve k ohni dva čaroděje? Něco takového se může stát jen mně. Nadechla jsem se, abych odpověděla, ale zaškrábalo mě na plicích a já se rozkašlala. Téměř jsem se zlomila v pase. V duchu jsem nadávala na vše, co mi přišlo na mysl. Na déšť, na sebe, na ty dva čaroděje, na matku i na otce, na Alece a...

"Samozřejmě..." odvětila jsem chraplavým hlasem a nenápadně si setřela slzy, které mi při kašli vyhrkly. Nechtěla jsem před těmito muži kouzlit, ale vypadá to, že přichází na řadu moje teorie o tom, že já můžu zemřít i na podělanou chřipku.

"Jste v pořádku?" zeptal se můj "černý" společník.

"V životě jsem se necítila lépe." Odsekla jsem nevrle. Škrábalo mě v krku a zdálo se, že se co nevidět rozkašlu. V tu chvíly se mi zase něco omotalo okolo, tentokrát pasu a já málem vyletěla z kůže. Dala jsem si záležet na tom, abych to něco, zřejmě hada, neodhodila kouzlem a ztuhle jsem seděla.

"Může ze mě někdo sakra sundat toho odpornýho hada?" řekla jsem přiškrceným hlasem. Zhluboka jsem dýchala a cítila, jak se mi had chce dostat pod halenku. A dost!

"Jestli okamžitě ten had nepřestamne, letíte od tohoto ohně a to oba dva!" vyštěkla jsem ostřeji, než jsem chtěla. Strach z hada se proměnil ve vztek. Dojem kazily jen ruce, které se mi třásly rozčílením. Sevřela jsem je v pěst a schovala za záda. Had se jako blesk stáhl tak rychle, jak se objevil. Zajímalo by mě proč. Čarodějům může být nějká výhružka osamělé, bezbranné holky úplně jedno, no ne?

"To se může stát jen mně..." zaskuhrala jsem tiše a dělala, že něco hledám ve své brašně. Potřebovala jsem něco na uklidnění a sázela jsem na jídlo.

"Co dělá taková opuštěná dívčina v Temném hvozdu?" zeptal se "modrý" společník.

"Sbírám houby!" odsekla jsem stejně nevrle, jako černému. Konečně jsem našla to jabko od Kněžky života. Pak se zarazila. Prudce jsem se narovnala, hlavu jsem předtím totiž měla téměř v brašně, a vyděšeně čaroděje pozorovala.

"Kdeže že jsem!?" zeptala jsem se spíše se zájmem, než vyděšeně. Pak jsem to zopakovala správně vyděšeným tónem.

"V Temném hvozdu." Odvětil pobaveně černý.

"Kurva!" ujelo mi tiše. A já si říkala, že mi je nějak moc dobře... to bude ta blbá temná aura.

"Pardon." Dodala jsem po chvíli. "Já jen... jsem děsně vyděšená." Vymýšlela jsem si a oba mí společníci si to moc dobře uvědomovaly. Pochopila jsem proč. Byla jsem úplně klidná. "Jsem v šoku... pak je člověk takto apatický." Dodala jsem. Celkem marně.

"Já jsem čaroděj, ale to už jsme si vyjasnili, že?" zeptal se černý provokativně. Docela by mě zajímalo, jak vypadá. "Mé jméno je Erik."

"Hm... když už se tady Erik představil, tak také nesmím porušit dobré způsoby etikety. Já jsem Lukáš a hledám zde, tak jako ty, nádherná panno, také houby." Odvětil tajemně Lukáš a mrkl na mě.

"Aha." Nic smysluplnějšího mě nenapadlo. Vykolejilo mě označení "panno". To většinou náleželo mým nadřízeným v Magické vesnici... já byla většinou jen ta, tamta nebo tahleta.

"Myslím, že vás ráda poznávám...?" řekla jsem nejistě. "Vlastně si říkám, že jsem musela být mimo, když jsem vás sem pozvala, ale to si neberte osobně. Pořád jste lepší než vlci..." Slovo vlci jsem řekla podivným tónem. Pořád jsem měla před očima hodující smečku vlků, která se prala o Alece.

"Takový pohled..." řekl hravě modrý, ale do jeho hlasu se vkradl nějaký jiný tón, který jsem nestihla rozeznat. "A kam slečna míří?" zeptal se dále modrý. Narozdíl od černého byl strašně ukecaný.

"Nevím. Asi do Pojaenu. Několikrát jsem tam byla a myslím, že práce je tam dost. Třeba takový poslíček si vydělá více, než vůbec ostatní tuší..." Nepěkně jsem se ušklíbla. Vždy, když s mou "doručovatelskou službou" chtěli páni a dámy skončit, začala jsem je vydírat, ale to až později, až když jsem byla starší. Většinou jsem předávala vzkazy v dopisech, ale nebylo tak těžké si udělat kopii.

"To je odtud daleko... téměř 30 dnů chůze." Poznamenal černý. Otočila jsem se k němu. I když jsem teď necítila hypnózu, černý mě pořád přitahoval. Jako by na mě nevědomky vyslal nějaké kouzlo. Měla jsem chuť si mu lehnout vedle boků, položit mu hlavu na hruď, rameno nebo... Jasně, a prý že nehypnotizoval! Dávej si laskavě pozor, Sorun, jinak neskončíš zrovna nejlépe! napomenula jsem se. Hlavně na peníze si dávej pozor, vlastně je pravděpodobné, že je už zítra nebudeš mít... pomyslela jsem si. Zase jsem, tentokrát v duchu, mluvila sama se sebou.

Prudce jsem trhla hlavou, abych se zbavila hypnózy a nepěkně se na oba čaroděje podívala. Pak jsem se koukla na oblohu. Podle hvězd jsem se zorientovala a překvapilo mě, jak daleko na severu musím být. Jsem asi v polovině Temného hvozdu. Přemýšlela jsem. Nejkratší cesta z hvozdu bude asi na západ. Ale tam to neznám, co když tam jsou bažiny? Půjdu zpět na jih i když si asi hodně zajdu a pak směr... hlavně co nejdále od Pojeanu. Proč jsem jim vlastně říkala, kam jdu? To mohl říct jen takový tupec jako já... povzdechla jsem si. Přestalo pršet. Toto rozhodlo. Zaznamenala jsem, že zřejmě nepršelo už dost dlouhou dobu, protože vlhkost ve vzduchu byla menší, než by byla, kdyby bylo těsně po dešti. To je dobře. V dešti by se šlo opravdu špatně.

"Co to děláte, sličná dívčino?" zeptal se modrý, i když to muselo být více než zjevné.

"Není zrovna nejbezpečnější zalehnout v Temném hvozdě. A v žádném případě se nechystám spát ve společnosti dv... jednoho čaroděje a jednoho nadrženého až hrůza někoho..." poznamenala jsem. V duchu jsem si nadávala. Zřejmě jsem se právě prozradila a to tím, že jsem řekla, že vím, že i ten modrý je čaroděj. Doteď si museli myslet, že já si myslím, že ten drzý had byl od černého. No, holt někdo jako já prostě nemůže držet pusu zavřenou.

"Ale to nemůžete... nezpomeňte na vlky!" řekl mírně zklamaně modrý.

"Vlci, na rozdíl od jiných živých bytostí, co se zdržují v mé blízkosti, většinou nelezou na nic, co se ještě hýbe." Řekla jsem mrzutě. Černý vyprskl smíchy a já ho okouzleně pozorovala. Pak jsem si v duchu vynadala a nadhodila si brašny na ramena. Myslela jsem, že mi to utrhne ramena. V duchu jsem začala proklínat jak sebe, za to, co vše jsem nabalila, tak i Alece za to, že to všechno bral. Blbec.

"Doprovodím tě." Ozval se hned černý. Nepřekvapilo to jen mě.

"Ale co..." začal modrý.

"To počká." Odsekl ostře černý. "Na to, že tady Sorun nic nenapadne, nesázím ani zlámaný bronz.." Řekl Erik a bez svolení si vzal jednu mou brašnu. Tu těžší. Překvapeně se na mě podíval. "Většina dívek tvého věku by se pod takovou váhou zlomila." Pronesl překvapeně. Pro něj to zřejmě nebyla tíha nopak žádná. Pořád jsem mu neviděla do obličeje, ale byla jsem ráda, že jsem se té tašky zbavila. Zajímalo by mě, jak jsem jí dokázala dotáhnout od Kouzelné vesničky až do středu Temného hvozdu...

"No, jaký bych to byl džentlman, kdybych vás nedoprovodil? Ale co s tím ohněm?" zaptal se modrý. Černý mávl rukou a v ohništi nezbyly ani žhavé uhlíky. Zadržela jsem obdivné hvízdnutí.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 7. kapitola dara 10. 02. 2010 - 15:01
RE: 7. kapitola Šílenej 14. 02. 2010 - 11:09