16. kapitola

9. červen 2010 | 15.17 |

Beznaděj

Nevím odkud, ale najednou se ve mě zvedla ohromná vlna síly. Tak dobře, vím odkud. Sebrala jsem ty kousky svého rozumu nepodmíněné hypnotismem a s radostí zjístila, že stojíme na magické studně. Začala jsem čerpat a do dvou vteřin byla díky přílivu energie oproštěna od Gabrielova hypnostismu. Energie studny neutralizovala jakékoliv jiné magické vlivy na mě. Kdybych se třeba okozlila neviditelností, tak to energie studny taky vyruší, což je sice nepříjemné, ale teď se mi tato neutralizace hodila. Prudce jsem ho od sebe Gabriela odstrčila a mířila před sebe mečem tak, abych si ho dostala od těla. Problém byl v tom, že okna byla zatlučená a dveře blokoval Richard, tudíž jsem neměla kudy utéct. Kde se mi vlastně v ruce vzal můj meč? To se už naučil i přenášet? blesklo mi myslí pomíjivě.

,,Co se to stalo?" zamumlal Richard překvapeně a pomohl Gabrielovi vstát.

,,To je poprvé, co vidím, že by tě nějaká odmítla." zavtipkoval Richard, když se vzpamatoval ze zmatení. Ze mě si zřejmě nedělal vrásky, i když jsem na něj mířila mečem, který se pravděpodobně zjevil odnikud. Ale... Já bych si ze sebe asi taky nědělala vrásky. Byla jsem celá utahaná, slabá a ruka s nataženým mečem se mi chvěla. Pozitivum bylo, že se mi aspoň špička meče neklimbala do stran, jak se to často stává nováčkům. Tolik sebeovládání jsem ještě měla.

,,Ty blbče! Je to čarodějka! Nikdo jiný nedokáže vzdorovat hypnotismu!" zavrčel Gabriel, odstrčil svého společníka a mírně otřeseně se postavil. Nechtěla bych být v jeho kůži. Někde jsem četla, že násilné vytrhnutí z hypnotismu je zaručená cesta k šílené migréně. Měla jsem problém se nezačít škodolivě pochechtávat. Můj pohled ale připoutal Richard, který zvážněl.

,,Já vždycky nenáviděl ty vaše kejklířské triky." zavrčel po chvilce a bleskurychle vytáhl kuši. Nezaváhal a ihned vystřelil. Jak to, že jsem si nevšimla, že má nabito?To jsem byla až tak mimo? Jednou mě ta moje nepozornost bude stát krk... to jsem si stihla za tu chvililenku pomyslet. Stačil mi jen zvuk uvolňující se tětivy a já reflexe zareagovala. Odrazila jsem šipku mečem a ta s nepříjemným skřípěním sklouzla po povrchu mé zbraně. S cinknutím pak téměř neochotně padla na podlahu. Zvláštní cinknutí... až moc čisté. Pravděpodobně očarované šipky. Sakra! Čím dál lepší... Richard na mě překvapeně zíral a já se narovnala. Jak se ve mě nasátá magie ustalovala, vracel mi energii. Uznale jsem se pousmála. Richard stál v ukázkově dokonalé pozici a držení kuše prozrazovalo jak zkušenost, tak lásku. On svou zbraň miloval. Kéž by tak někdo miloval mě... zahnala jsem podobné myšlenky.

,,Ty jsi..." zavrčel Richard. Nevím co chtěl říct, ale já ho přerušila. Rozhodla jsem se představit ve své plné kráse.

,,Černá Sura, k službám." zasalutovala jsem mečem a už pevněji se postavila. Stejně by jim to dříve, nebo později došlo, tak proč něco zastírat? Můj hlas zněl unaveně.

.. tak, jak jsem se navzdory energii bouřící se mi v žilách, cítila. Zaujala jsem bojový postoj a zhluboka se nadechla.

,,Není nebezpečné se na tak dlouho vystavovat takovému nátlaku na cizí mysl?" broukla jsem a obezřetně přeletěla pohledem ke Gabrielovi. Cítila jsem ve vzduchu pozůstatky Šílenství. Točilo se jako nedočkavý supi okolo Gabrielovy aury a dorážely na něj. Nevím, jak na to Gabriel reagoval nebo jak to snášel, ale nedával nic najevo.

Šílenství, nemoc hypnotistů. Když to hypnotizéři přeženou, Šílenství je posedne a zničí je. Z jejich těla se stane nádoba pro vlny Šílenstvní, které pomalu bude ničit jak schránku, tak okolí schránky. Proto jsem se ho pro jistotu nikdy neučila.

,,Celé jsi to hrála. Proč? Aby jsi zjístila, jak až jsi dobrá?" ptal se Richar a snažil se odvrátit pozornost od toho, že opět nabíjí kuši.

Jednou odrazit šipku je umění. Dvakrát je mistrovstí. Třikrát štěstí. Nikdo jí neodrazí po čtvrté.

Tak aspoň zní pořekadlo, které poukazuje, ať nehazardujeme se štěstěnou. Já jsem mu věřila, nikoho takového jsem totiž nepotkala. Tedy, neslyšela jsem o nikom takovém, kdo by šipku čtyřikrát odrazil. Já sama to také nedokázala. A Richard to pořekadlo určitě moc dobře zná a ví, že šipku víc než třikrát odrazit nedokážu. Určitě to moc dobře ví.

,,Ne. Byla jsem prostě jen děsně utahaná. Trmácet se lesem a stále utíkat je velmi... unavující. Víš, jsem jen dítě..." ani nevím jak, ale také jsem přešla do hypnostismu. Měla jsem takovou schopnost, že jakmile nějaké kouzlo uvidím, už si ho pamauji a časem se ho i sama naučím.

,,Nemáš nad námi moc." řekl ostře Gabriel a já cítila, jak se mé, zatím nejisté chapadélka odráží od štítu Gabriela. Odfrkla jsem si.

,,Já nechci bojovat. Chci jen domů. Trochu slitování." hlesla jsem unaveně. Meč se bleskově zdvihl a odrazil šipku, která mi mířila mezi oči, pak plynule přešel do seku a odrazil Gabrielovu šipku, která mi mířila na čéšku. Kde on sebral kuš a kdy nabil? Byla to křehká šipka, která se po nárazu roztříštila, udělala by mi z kolena jehelníček a v žádném případě bych nemohla utéct. Odrazila jsem jí hranou meče, téměř jsem to nestihla. Tři šipky. Svou dávku štěstí jsem už vyčerpala, takže další šipka půjde zřejmě do srdce. Ale bylo příjemné vědět, že tři dokážu odrazit. Už se mohu bez výčitek svědomí nazývat mistrem. V duchu jsem se svým myšlenkám uchechtla. Jako bych si já z takových věcí, jako je lhaní, dělala vrásky.

,,Proč jsi teda zabila toho úředníka?" zeptal se obezřetně Gabriel a Richard nepokrytě nabíjel sobě i jemu.

,,Znásilňoval holčičky. Holčičky, jako je moje malá sestřička." šeptla jsem tiše. Lhala jsem. Ale potřebovala jsem čas. A pokud bych je dokázala přesvědčit - což je nepravděpodobné -  tak i to, aby mě nechali jít.

,,Okrádal lidi. Viděl jsi východní bránu? Zástupy hladových, mrtvoly tak vyhublé, že nad nimi ohrnují nos i krysy." můj hlas byl spíše přízračným šepotem. ,,A on sám se cpe až k prasknutí a "zbytky" hází psům, ano, psům a to jsou přitom takové "zbytky", které by na celý den, ba co týden, uživily žebráka!" můj hlas nabíral divadelní tón a ponoukal k tomu, aby si člověk myslel, že to co říkám, je největší tragédie, jaká se kdy stala. Napadlo mě, že bych se mohla dát k divadlu... až to vše... skončí. Pokud to skončí jinak, než mou smrtí.

,,To ti nedalo právo ho zabít. Byl to taky člověk. Měl rodinu..." zkoušel to Gabriel dále.

,,Dvě milenky, matka, kterou nechal zavřít do blázince. Povedená rodinka." odvětila jsem ironicky. Už jsem byla celkem klidná, paže ani kolena se mi už netřásly a pozůstatky hypnotismu jsem už nevnímala. Mysl jsem měla průzračně čistou. Vždy jsem si zjišťovala vše o svých obětech, takže Gabriel mě nemohl ničím překvapit. Gabriel sebou trhnul.

,,Pomohl lidem..." zkoušel to dále. Richal zamířil. Plnně se soustředil a čekal, až udělám smrtelnou chybu.

,,Jednou. A tím si především naplnil kapsy a odvrátil své svržení." připustila jsem a pak... pustila jsem meč z ruky a ten se zabodl do pohlahy. Pousmála jsem se Richardovu překvapenému pohledu. Ale hned na to se Richard zatvářil podezíravě a nejistě střelil pohledem po Gabrielovi. Úsměv mi povadl a já unaveně, přestože se ve mě bouřila načerpaná energie, zavřela oči. Najednou jsem nemohla. Už jsem... byla příliš emocionálně vyčerpaná. Adrenalin v krvi se mě sice snažil pobídnout do akce, ale já ho ignorovala. V hlavě mi hučelo.

,,Nechám se zabít. Co na to říkáte? Nechám se zabít, ale nenechám se chytit." řekla jsem důrazně. Chytit? Padli jste na hlavu? To by vlastně nestačilo, aby vás napadla taková hloupost, musel vám na té hlavě tancovat válečný okovaný kůň. Vytrhla jsem se z myšlenek a neochotně pokračovala:

,,Ve třech městech je na mě vypsána odměna, ale také je tam krásný program na mé mučení. Nechám se zabít, už nemám pro co žít. Už nemám právo žít. Vy to chápete. Vy Lovci lidí. Vy muži a ženy, jenž zabíjíte ve jménu spravedlnosti, podle vás už nemám právo žít... Ale víte vy vůbec, co způsobujete? Víte co to ale je, být v kůži štvaného? Ve dvaadvaceti městech se nemůžu ani ukázat. V dalších přibližně padesáti to je na ostří nože. Ano, je to má chyb, ale co to mění na faktu, že nemám kde hlavu složit? Kam mám jít? Lidé se ode mě pomalu, ale jistě odvracejí, když mě poznávají. Lidé, kteří mě milovali, které JÁ milovala (!) se mnou nechtějí mít nic společného..." můj šepot byl na pokraji slyšitelnosti... hlasitěji jsem mluvit nemohla, jinak by se mi zlomil hlas.

Hořká vzpomínka na Felicii, která když se dozvěděla, co dělám, na mě vzala koště a vyhnala mě ze svého domu s křikem, že mě nikdy nechce vidět a ať se klidím od jejího práhu domu... nepříjemně bodla u srdce.

,,Už mě nebaví zabíjet. Ne. Zabte mě a dostanete odměnu. Za mrtvouz sice menší než za živou, ale přece jen dost velkou, aby jste si vystačili do konce života jako boháči." odmlčela jsem se. Já bych si také už dávno vystačila do konce života jako bohatá dáma. Tak proč jsem nepřestala? Už jsem to vlastně vysvětlovala... pro ten pocit zabíjet. Pokud i Lovci, kteří přede mnou stojí, žijí jen pro lov lidí... asi jim nebudu mít za zlé, že mou nabídku velkoryse odmítnou... 

,,Černá Sura je žádané zboží. A má klientela... Ten kdo zabil Temnou růži bude mít mnoho zakázek. Kdo dokázal zabít mistrini v zabíjení musí být lepší než ona." dodala jsem po zralé úvaze. Ne. Ti muži přede mnou nechtějí peníze. Oni chtějí žít životy Lovců... protože je to to jediné, co je těší. Ale má klientela... to by je mohlo nalákat.

,,Můj meč vám dosvědčí, že mluvíte pravdu. Lidé ho pojmenovali Trn, že? Protože růže mají trny. Každý ví, že mého Trnu se nikdo nesmí dotknout. Kromě mě." pokračovala jsem v přemlouvání. Po tváři mi stekla slza. SLZA?! Zavřela jsem přivřené oči, kterýma jsem pozorovala nejisté muže před sebou. Mysleli, že je to past. Já bych si to také myslela.

,,Sakra, jsem jen dítě!" křikla jsem a zapotácele se. Magie skrze mě prýštila. V hlavě mi vybuchovala bolest a mísila se ještě s něčím jiným... temným. V první chvíli jsem si myslela, že to temné, zlé ve mě mě už úplně ovládlo, že převládlo nad mým dobrým já... ale pak jsem si uvědomila, že je to něco jiného. Něco známějšího. Šílenství. Ach né! Hell se mnou! Prosím, že se to nestalo...!!

Chtěla jsem křičet. Volat o pomoc. Nic. Šílenství mě pomalu ovládalo. A uvědomila jsem si to příliš pozdě. Příliš pozdě na to, abych ho potlačila. Příliš pozdě na to, abych se zachránila. Chtěla jsem brečet, vztekle řvát... cokoli! Nic se nestalo... pomalu ale jistě... jsem přestávala úplně ovládat své tělo. Byla jsem stín ve své vlastní hlavě. A to jsem hypnotismus jen zkoušela. To je to moje pověstné štěstí. pomyslela jsem si hořce. Jednou vyzkouším lehce hypnotismus a hned se na mě vrhne Šílenství.

,,Já už nechci... chápete to. Nechci... už... být... vražedkyně. Já si to nevybrala. Jak jsem měla snést, když mi vlci žrali před mýma očima koně? Jediné zvíře, které mě kdy milovalo. Jediná bytost, která mě měla ráda? Takovou, jaká jsem byla? A co pak Alec? Milovala jsem ho! Milovala! A on mě chtěl znásilnit. A já ho... ho pak zabila... bylo mi čtrnáct." mluvila jsem přerývavě, můj hlas dostal podtón šílenství, ale jen nepatrný, nepostřehnutelný. Vytáhla jsem skrytou dýku a zhoupla jí v zápěstí. Muži se připravili na to, že jí po nich hodím, ale já měla v úmyslu něco jiného.  Napřáhla jsem se a přeřízla si žíly na levém zápěstí.

,,Vidíte? Ani jsem nemrkla." šeptla jsem. Prudce jsem si zabodla dýku do levé ruky, mezi dvě kosti předloktí a padla na kolena. Brečela jsem. Ale né bolestí. Aspoň né tou, které mi způsobovala dýka. Krev se mi řinula ze zápěstí a barvila mi šaty do šarlatově rudé. Chvilku jsem bezeslova sledovala skvrnu šířící se na bělostné sukni, ale pak jsem křečovitě zavřela oči.

,,Jsem zrůda." tiše jsem plakala. Sledovala jsem ze svého místa v mé hlavě, co se děje fascinována tou zrůdnou krásou... a zároveň věděla... že je to pravda. Že ačkoliv je to podáno dramaticky a až s hraničící hysterií, je to vlastně to, co jsem poslední měsíce cítila. Ale jelikož už jsem neovládala své tělo a má mysl byla vytlačena do koutku mé hlavy, nic jsem téměř necítila. Žádné emoce. Jen chladný, logický zájem a jistou zvědavost.

,,Jsem vražedkyně?" zeptala jsem se ohromených mužů před sebou a zlomeně se na ně podívala. Poraněnou ruku volně položenou v klíně. Nebyla jsem si jistá, jestli to je Šílenství, nebo to jsem já sama, co se na to ptá. Bylo to, jako by mi Šílenství mluvilo z duše. A možná že i ano.

,,Jsem  vrežedkyně? Proč jí jsem? Mohla jsem si vybrat? Jak by jste se rozhodli vy? Prodávat se... pomalu, kousek po kousku, stát se děvkou... nebo zabíjet? Vy jste vlastně muži. Vy můžete vše! Ale co taková malá holka! Co může dělat jiného, než se kurvit? No?! Nic! Žena je jen věc. Věc, rodička dětí, ta která vaří a uklízí. Ale co když nemám pro koho rodit děti, pro koho vařit a pro koho uklízet..." popotáhla jsem nosem a zadívala se na mužské siluety před sebou. Velká ztráta krve se na mě podepisovala. Před očima se mi míhaly stíny, svět se pomalu, líně otáčel.

,,Zabijet mě, prosím. Moc prosím. Já sama to nedokážu... na to jsem moc velký zbabělec. Ale... já už na tom zkurveném životě nemám nic! Tak ukončete život vražedkyně. Víte kolik jsem zabila lidí. Nejméně pětset. Pět set lidí, zabila jsem přes pět stovek lidí, mužů, žen či dětí. U dvouset jsem přestala počítat... zasloužím si smrt. Hell buď mi milostiva, ale já už nedokážu takhle dále žít." šeptla jsem a pak svět se se mnou zatočil... zčernal a já... omdlela. Ztráta krve byla moc velká. Padla jsem do vé vlastní, už vychládající krve.

........

,,Nebyla to ona. Zřetelně jsem cítil Šílenství." namítl Gabriel.

,,Myslíš, že i to na konci hrála?" zeptal se Richard.

,,Ne. Když jí posedlo Šílenství, odpadly přirozené bariéry, které si Temná Sura tvořila okolo mysli. Nelhala ani ve slovíčku. Až na to, že kdyby se tehdy rozhodla jinak, nemuselo by pak dojít k té volbe: Prodávat se nebo zabíjet. Bylo to celkem veselé děvče v malé magické vesničce. Ale asi chápu, proč odešla. Je Temná. Ale né natolik, aby tehdy potřebovala zabíjet. To až postupem času... Viděl jsem její sny. Mohla být herečkou v divadle... léčitelkou, sice zahořklou... mohla být čím chtěla. Dosáhla by toho. Ale to ona nechtěla. Chtěla..."

,,Nepotřebuji přednášku o lidském charakteru." zavrčel Richard a tím přerušil Gabrielovu řeč.

,,Fajn. Ale nemůžu tomu uvěřit. Je tak... mladá a tak... vypadá tak bezbranně." odvětil zamyšleně Gabriel.

,,Neříkej mi, že přemýšlíš nad tím ji vzít pod svá ochranná křídla. To už ji radši vyplním to přání a zabiju ji." zavrčel Richard opět. ,,Sakra, všude je tu její krev!" zaklel dodatečně.

,,Nevím. Ale přemýšlej, umí co umí, byla by to dokonalá Lovkyně. Dostala by se všude, zná síť vrahů a hledaných osobně, co víš, co když má nějaké šťavnaté kousky rovnou pod svou ochranou? Je to Sura. Není to jen tak nějaká vražedkyně. Odhadovalo se, že zabila dvě stovky lidí. Sama teď ale řekla, že jich bylo přes pětset..." odvětil Gabriel zapáleně. Ale v očích se mu podivně zalesklo. A Richard, který s Gabrielem lovil už tak dlouho, poznal, že to není pravý důvod.

,,Moc přemýšlíš. To je tvůj problém." odfrkl si Richard a rozhodl se Gabrielův postranní motiv ignorovat.

,,Je to jedinečná možnost, Richarde. A myslím, že když jí nepředáme nějakému městu, vyplatí nám dvojnásobek ceny, když si o to nenápadně řekneme." dodal Gabriel nenuceně a pak mu v zlatohnědých očích pobaveně zajiskřilo. Věděl, že penězům Richard neodmítne. Kdyby nebyl tak dobrý Lovec, už dávno by se ho zbavil. Nebo možná ne. Byl to jeho přítel. Ale né tak velký, aby za něj riskoval krk.

,,Fajn. Tak jí to navrhni. Uvidíme, co na to ten šílenec řekne." kapituloval Richard.

,,Stejně je zajímavé, jak je Sura nervově labilní. Pokud by se jí toto stalo při nějaké složité vraždě, určitě by z toho nevyvázla lehce. Myslím, že toto nervové zhroucení bylo ojedinělé a že kdyby ho nepodporovalo Šílenství, tak se ani nestane..."

,,Říkal jsem, že mě to nezajímá!!" zavrčel Richar a s prásknutím dveří odešel pryč. Gabriel se nad jeho počínáním pobaveně zašklebil a pak se zadíval na bledou dívku před sebou. Přemýšlel o tom, co udělá. A taky se vzrušeně zachvěl. Je to ona. věděl Gabriel. To je ona, ta která je mi předurčená...

A dívka mezitím spala a netušila, že se rozhoduje o tom, jestli se vůbec probudí, nebo ne....

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 16. kapitola Šílenej 10. 08. 2010 - 22:54