17. kapitola

22. červenec 2010 | 13.37 |

Nešťastné probuzení

Zamrkala jsem do světla, které mi svítilo do očí a zmateně se pokoušela posadit. Tiše jsem zasténala.

,,A já tak doufala ve smrt ve spánku..." zamumlala jsem si pro sebe. Nebylo to zase moc, čeho bych chtěla v životě dosáhnout. Chtěla bych najít někoho, kdo mě bude milovat a já díky němu pošlu vraždění k Hell. Dále bych chtěla tu zmíněnou smrt ve spánku. Také bych chtěla jedno hodné, nijak temnotou poznamenané dítě. A věrnou kočku. Bílé koťátko... nezačínám být sentimentální?

,,Ale, Sura se nám probrala." ozval se jedovatý hlas a já se instinktivně schoulila do klubíčka dříve, než se mi okovaná bota mohla zarýt do žeber. Místo toho se mi zaryla do zad a já přidušeně vyjekla, protože to byla rána, jak by kopal do šutru a né do člověka. Mrskla jsem po Richardovy sprostou nadávku a pak si chránila hlavu před dalšími kopanci. Cítila jsem dřevo pod sebou a vzduch byl vydýchaný a nehybný. Typovala bych, že jsme se z té chatrče nepřesunuly nikam jinam.

,,Richarde, máme jí předat živou a zdravou." upozornil nenuceně Gabriel, ale řekl to tónem, který prozrazoval, že je mu to ukradené. Tiše jsem si pro sebe klela, ale pak jsem prudce vystartovala, rukama jsem odklonila další kopanec. Stočila jsem kotník, který jsem bleskově chytila tak, že jsem využila setrvačnost kopu a poslala překvapeného Richarda hlavou proti stěně za mnou. Bleskurychle se překulila směrem, kterým jsem tušila dveře. Kouzlem jsem je potom otevřela a vrhla se k nim. Ale když jsem chtěla vyskočit přes práh a pryč, tvrdě jsem narazila do magické bariéry. Vykřikla jsem, krátce a tiše, jelikož mi bariéra poslala bolestnou ránu. Zhroutila jsem se na práh a obrázek svobody se mi lákavě rozléhal před očima. Viděla jsem i trsy trávy zohýbající se před větrem. Proto je vzduch tak nehybný... celý pokoj je nejspíše v magické kostce. 

Za vlasy mě popadla čísi ruka a silně mnout trhla do středu místnosti. Hned, jak se mi neurvalé prsty zabořili do vlasů jsem se prozíravě zapřela a při trhnutí se odrazila naznačeným směrem, takže to ani moc nebolelo. Kolikrát jsem toto zažila. Kolikrát jsem se dostala do podobné situace a vždy se z toho nějak vyhrabala. I tentokrát se z toho dostanu. Včera... to Šílenství mi včera zatemnilo rozum. Proto jsem se chovala tak nešikovně. Vzpomínka na včerejší události mnou zacloumaly a mě najednou pohltila vlna únavy a slabosti. Nohy pode mnou se podlomily a já se svezla na podlahu.

,,Ty jedna malá couro, co si myslíš..." rána, která by i silného muže donutila padnou na zadek, mi padla na levou tvář a já se svezla po podlaze. Ani jsem necekla. Zažila jsem horší rány. Tahle byla oproti těm nejhorším téměř pohlazení. Vyplivla jsem chuchvalec krve, jelikož jsem asi měla vyražený zub. Jazykem jsem zuby zkontrolovala a zjístila, že ne vyražený, ale trošku povyražený ten zub nakonec byl.

,,Buď tak laskav a buď mě jen mlať, nebo mi jen nadávej.

Na oboje nemám náladu a bolí mě z toho hlava." odsekla jsem a posadila se. Hned na to jsem byla zase natažená na podlaze a vzpamatovávala se z rány, při které jsem měla pocit, že slyším, jak mi chřastí kosti lebky. Zavřela jsem oči a položila si dva prsty na spánek, jelikož jsem vyděla dvojitě.

,,Nic lepšího nedokážeš? Mlátit bezbrannou holku, na to tě užije, co ty.." kopanec do břicha byl nečekaný, o to bolestivější. Ležela jsem na zemi a dívala se na nohy Richarda. Nemohla jsem se hýbat. Nevím ani proč. Prostě mě tělo neposlouchalo. I myslet bylo obtížné. Napadlo mě, jestli se mě zase nepokouší posednout Šílenství, ale zamítla jsem to po slovech, kterými můj stav Gabriel vysvětlil.

,,Co to děláš? Copak nechápeš, že se tě snaží vyprovokovat, aby jsi jí ubil k smrti?" zeptral se znechuceně Gabriel. ,,Znehybnil jsem jí kouzlem, takže ať jí teď budeš bít sebevíce, nic neucítí." dodal. Já překvapeně zamrkala. Že jsem ho chtěla vyprovokovat, ať mě zabije?

,,Já se ho nesnažila vyprovokovat. Jen jsem konstatovala pravdu. Čekala jsem trochu bolestivější probuzení, než kterého se mi dostalo. Kde se Richard hrabe na takového Damona. To byla, bohyně Hell, jízda. Spravovala jsem se týden.... vlastně mě spravovalo šest léčitelek, pokud to mám upřesnit." uchechtla jsem se. O čem to doprdele mluvím? Já jim tu s klidem na duši povídám O TOM DNI, kdy mě Damon téměž zabil? Bohyně Hell, mě už asi hrabe.

,,Damon? Ty víš, kde je Damon?." zeptal se najednou se zájmem Gabriel.

,,Pokud ti mám radit, nevyhledávejte ho. Je to démon. A to myslím doslova. Nejsem si tím sice jistá, ale pokud démoni jsou v Lidských královstvých, berou na sebe podobu Damona, na to bych vsadila krk. Však si ten hajzl dal i podobné jméno! Většího parchanta a sadistickou svini jsem nepotkala. Nestojí vám ani za slávu a peníze a ani za vzrušení na lov na něj... život je moc drahá splátka za chvilku radosti. Damon je tabu i mezi námi, nejhoršími. Je to démon Dony. Loví v jejich stínech už přes půl století. A o čem to tu sakra kecám. Aha... že by kouzlo pravdomluvnosti? Chytré, ale já vám neřeknu nic opravdu důležitého. To by jste museli být přesvědčivý aspoň jako Damon a to se nikomu nemůže povést... slyšeli jste někdy o.... " zmlkla jsem. Kousla jsem se do jazyka, abych dále nemohla mluvit a vzdorovitě se dívala na zamyšleného Gabriela.

Ránu z boku jsem zachytila koutkem oka a už se jí nestihla vyhnout.

,,Ty jsi se mě snažila vyprovokovat, ať tě ubiju k smrti? Víš, kam tě chystáme dovést. Do Termu. Už se těšíš?" zeptal se sladce Richard a já se na něj lhostejně podívala. Copak mě neposlouchal? Ale je to jedno. Jestli jedeme do Termu, radši bych ho vyprovokovat měla. Tam se opravdu dostat nechci. Tamější mučení se bude dost přibližovat tomu Damonovému.

,,Jsme téměř na druhé straně království. Než se tam dostaneme, jedno jestli koňmo nebo po svých, tak mě někdo zachrání. Mnoho šlechticů u mě má malou službičku a ještě více jim záleží na tom, aby mě zachránili dříve, než bych mohla začít zpívat. To ani nemluvím o zločincích, kteří se jen přetrhnout proto, aby mě zachránili a buď si u mě splatili dluh, nebo si chtějí zajistit mou ochranu. Každopádně... co nevidět jste mrtví. A pokud se přesto nikomu nepodaří mě zachránit, uteču sama. Zas tak chromá nejsem. Kolik dnů cesty to do Termu je? Šest? Dost času na to, abych utekla a stihla si udělat nový sestřih vlasů..." usmála jsem se sladce a kopla Richarda do kolena dříve, než to mohl udělat on mě. Zavrčel a chystal se mě praštit a já si uvědomila, že to mám prohrané. Tuhle malou bitvu vyhrát nemůžu. On je prostě bez svázaných rukou a já... jsem svázaná. Ale utéct bych mohla.

,,Nechte toho, chováte se jako malé děti!" okřikl nás najednou Gabriel. Zasmála jsem se.

,,Pozapomněl jsi, že jedno z těch dvou opravdu díte je?" zeptala jsem se  jedovatě a Gabriel se na mě na chvilku zadíval.

,,Ano. Dítě jsi. Ale né proto, protože jsi tak mladá ale proto, protože se tak chováš. Chováš se škodolibě a dětinsky." řekl tvrdě Gabriel a já na něj ohromeně koukala. Tak tohle jsem nečekala. Po chvilce mi začaly cukat koutky v úsměvu a já to nevydržela a zasmála se.

,,Že by jsi to byl ty?" šeptla jsem si pro sebe.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 17. kapitola dara 22. 07. 2010 - 14:13
RE: 17. kapitola Šílenej 12. 08. 2010 - 14:50