VH: 4. díl

9. květen 2010 | 16.35 |

Co sakra teď?!

Snažila jsem se vypadat nenápadně, když jsem procházela ulicí k domu, kde bydlí Lea. Když jsem mačkala zvonek, neodolala jsem nutkání se rozhlédnout a roztržite jsem zkoumala okolí. Zdálo se mi to, nebo ten chlápek sáhl po zbrani? Čte ta ženská na zastávce noviny nebo mě sleduje? Proč se na mě ten chlápek v autě tak divně podíval, když projížděl kolem?! zatlačila jsem si pěstmi na spánky a schoulila se ve výklenku, ve kterém byly zvonky.

Mikrofón zachrčel a ozval se rozmzelý Lein hlas.

,,Kdo je?" zavrčela. Zamrkala jsem. Teprve teď jsem si uvědomila, že je půl šesté ráno.

,,Leo, tady já, otevři prosím." zamumlala jsem snad normálně. Ještě jsem se nerozhodla, jestli jí vše řeknu. V hlavě mi bleskla vzpomínka na to, jak mě nechala u jezera, nahou.

,,Peťo, si trhlá nebo ti absolutně hráblo? Víš kolik je..."

,,Li, otevři, vše ti vysvětlím." přurušila jsem jí. Byla jsem si jistá, že auto se zatmavenými skly, které zaparkovalo naproti jsem si paranoidně nevybájila.

,,Jasně." zavrčel slabě hlas a pak se ozvalo zadrnčení zvonku. Otevřela jsem dveře a než jsem vstoupila, tak jsem zaregistrovala, jak někdo z toho auta vystoupil.

,,Dobrý!" houkla jsem a zavřela dveře. Rychle jsem se rozhlédla a pak strčila do zámku zápalku. Zápalky jsem u sebe měla vždy. Jsem sice nekuřačka, ale kdo ví, na co to jednoho krásnýho dne budu potřebovat. Snad to zpomalý otevírání.

Co nejtiššeji jsem se vydala do schodů, k zadnímu vchodu a zdálo se mi, že můj dech je strašně hlasítý, stejně, jako mé srdce buší tak, že to musí slyšet až ven. Zarazila jsem se a málem si vrazila facku. Lea NEMÁ sakra zadní východ!! Mě snad... zarazila jsem se před výtahem, který pamatoval lepší časy a zaslechla, jak někdo přešel ke dveřím vchodu. Prosím, zápalko, nezklam mě! pomyslela jsem si a rychle vyběhla do prvního patra. Dveře k Ryhovým byly otevřené, takže jsem tam rychle vklouzla a zavřela za sebou. Opřela jsem se zády o dveře a snažila se ignorovat studený pot, který mi stékal po zádech.

,,Co se děje?" zavrčela Lea a vyděsila mě téměř k smrti. Zarazila jsem výkřik deroucí se mi z hrdla a položila jsem si roztřesenou ruku na pusu. Lapavě jsem dýchala a druhá ruka, sevřená v pěst se slabošsky třásla. Lea stála v předsíni jen v kalhotkách a ošuntělém županu a nepřátelsky si mě měřila. Nepřátelství se po chvilce změnilo v překvapení a postřehla jsem i nechápavost. Lea se dotkla mého ramene. Trhla jsem sebou. Ignorovala jsem jí a přešla k oknu. První patro sice je výška, ale co je pohmožněná noha oproti tomu, co mě možná čeká? Lucie mě opravdu důkladně vyděsila. Snad ani né ona, jako ti chlápci, ale vše je kvůli Lucce. Sakra!

Přešla jsem okolo Li, která se ke mě znovu postavila a už se nadechovala k tomu, že něco řekne a podívala se nenápadně z okna. Viděla jsem, jak tam nenápadně hlídkují nějací chlápci.

.. nelíbilo se mi jejich tetování a nehezké jizvy. Ti asi nebudouu na mé straně.... napadlo mě. Měla jsem strašnou chuť se začít hystericky smát.

,,Li, jak se odtud dostanu jinak, než oknem nebo vchodem." zamumlala jsem téměř naříkavě a otočila se ke své nejlepší kamarádce. Zadusila jsem smích, kterí mi třímal v hrudi a donutila jsem se myslet. Lea už se netvářila nepřátelsky, ale ospale a zmateně. A unaveně a naštvaně. Po ránu jí to asi nemyslí, zvlášť pokud šla spát teprve před pár hodinami. A už jí to moje chování zřejmě přestává bavit.

,,Co se děje, Petro!?" dostala ze sebe. ,,Chováš se, jak bys vypadla z nějyký trhlý detektivky...." dodala a hlasitě zazívala.

,,Rychle Li, je to důležitý!" vyjekla jsem, když jsem uslyšela, jak chlap venku zakřičel něco o ptáčku v kleci. Lea na mě koukala jako na blázna, ale pak si protřela oči a natáhla se za mě. Něco zachřastila a hned na to mi Lea podala klíče.

,,Vchody mají propojené sklepy." odvětila a zamračila se na mě. Objala jsem jí, pevně a možná až moc křečovitě. Lea tupě stála a trpitelsky to snášela. Nadechla se, že něco řekne, ale já jí přerušila.

,,Dík Li, vrátím ti to... snad." šeptla jsem a rychle vběhla zpět na chodbu. Ani jsem se neohlédla.

......

Bylo to tak tak. Proklouzla jsem do sklepa ve chvíly, kdy jsem uslyšela tříštění skla a pak rychlé kroky na schodech. Když zvuky trochu odezněly, odvážila jsem se dveře do sklepa za sebou zamknout a rychle jsem vyběhla. Začalo svítat a slunce na vrchu schodiště ze sklepa vrhaly na sklepní podlahu zlaté paprsky. Byl to tak depresivní pohled, až jsem křečovitě polkla. Došla jsem k prvním dveřím a uvědomila si, že to asi bude moc blízko k Leinu vchodu. Došla jsem tedy až k poslednímu schodišti a začala zkoušet klíče.

Není tu! Musela zdrhnout oknem nebo se schovat u někoho v bytě! křikl hlas a já sebou trhla. Ruce se mi roztřásly tak, až jsem málem upustila klíče. Začala jsem klíče zkoušet ještě rychleji. Zatímco předtím jsem to trefila hned na druhý klíč, tď tam jako na potvoru žádný nepasoval.  Byla jsem tak nervózní, protože chopdba byla čistá, bez výklenků, takže na mě mohl každý krásně vidět i z opačného konce domu. Stačí, aby sešly dolů a mají mě jak na podnosu. Sakra!!

Bežte obhlídnout sklep. Možná se krčí u schodů! křikl zase mužský hlas a já klíče upustila. Zdálo se mi, že když klíče dopadly, vydaly hromovou ránu, která musela být slyšet hodně daleko. Zajíkla jsem se, ale ihned si zakryla pusu rukou a čekala. Strnula jsem a snažila se zaslechnout křik, slova, cokoli. Nic. Neslyšely mě. Zato jsem já slyšela, jak se něco děje se zámkem u mříže do sklepa. Snaží se odemknout! došlo mi. Ten zvuk mi byl důvěrně známí od Lucie, která mě to učila (myslím že úspěšně). Klíč konečně dobře zapadl a i se pootočil. Ale pak se zasekl.

Vydechla jsem a měla chuť začít do něčeho kopat nebo začít křičet. Lomcovala jsem se klíčem, ale ani se nehnul. Mříž na druhém konci domu zavrzala a já ztuhla. Pak jsem se vrhla ke stěně a snažila se s ní splynout. Pohled jsem sice měla natočený tam, kde se mí honci ocitnou, ale měla jsem křečovitě zavřené oči. Srdce mi málem vyskočilo z hrudi a ztrácela jsem půdu pod nohama. Točil se se mnou svět a já ztrácela pojem o tom, kde je nahoře a kde dole. Pootevřela jsem oči a prosila, aby tam muž už nebyl, nebo mě neviděl... prostě aby mě nechytily.

Skrz řasy jsem viděla jak se muž dívá okolo schodů a pak se bezradně rozhlíží. Začal se rozhlížet a pak spočinul pohledem na mě. Srdce mi sevřela ledová ruka a já věděla, že je konec. Mají mě. Dech, který jsem dotěď zadržovala mi vyšel ze rtů jako poraženecký výkřik, jen tišší. Adrenalin, který mi proudil žilami, mi zostřil smysly a já uviděla, jak se muž zatvářil zmateně. Ale nezačal křičet ani vítězně volat. Tupě na mě koukal a zřejmě se o něco snažil. Pak se otočil a vyšel ze sklepa. Zmateně jsem stála a koukala se za ním. Čekala jsem jak začnou ze schodů sestupovat kroky a také na výkřiky... ale nic.

Nemínila jsem se nechytit šance. Otočila jsem se a zalomcovala klíčem. Jako zázrakem povolil a dveře se s vrzáním otevřely. Vyrazila jsem ze schodů a strnula přede dveřmi. Pořád nic. Pořád mě nikdo nesleduje. Nezdržovala jsem se opětným zamykáním a pootevřela jsem dveře ven. Nekdo za nimi nestál. Povystrčila jsem hlavu ven a rozhlédla se. Na opačném konci domu stála velká bílá dodávka a muž za volantem pokuřoval. Jako jediný by mě při útěku mohl zaregistrovat.

Stále jsem byla zmatená z toho muže, co mě úmyslně neviděl, proto jsem se snažila co nejnormálněji vyjít ven ze vchodu a pryč. Kupodivu se to povedlo a já se dostala nespozorována až za roh. Tam jsem se rozhlédla a dala se do běhu. Namířila jsem si to na nádraží, ale pak jsem uviděla, jak na protější straně ulice staví autobus a změnila směr. Hlavně pryč odtud. Co nejrychleji.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře