VH: 6.díl

11. červen 2010 | 17.35 |

Michael

Stála jsem před budovou, o které jsem se dozvěděla, že je to nějaká jihočeská filharmonie. Koukala jsem na tu budovu jako tele na nová vrata. Co to kruci... Kněžská 411/6, České Budějovice 1, jo, jsem tu správně! Ale vždyť tady má být nějaká banka a né orchestr či co!! Zmateně a bezradně jsem stála na ulici.

Ale nakonec jsem se rozhodla, že se půjdu podívat dovnitř. Za pokus nic nedám. Možná tam je nějaká pobočka, která mě pošle na tu správnou adresu... což je vlastně dost chytré. Jinak by se Lucie přehrála... chci tím říct, že je chytré mě vláčet sem a tam, jako hadr na holi, protože aspoň tak policisté nebudou vědět, kde přesně ty papíry nebo co to má Lucka schované, je. Ale i když je to chytré, mě to celkem naštvalo. Protože přece neexistuje žádný důkaz o tom, že mám pravdu.

Vstoupila jsem dovnitř a rozhlédla se. Docela mi to tu připomínalo jedno divadlo, ve kterém jsme jednou byli se školou... jen nevím, jak už se jmenovalo. Tiché, sterilně bílé a jaksi neosobní... prostě na úrovni pro boháče. Bezradně jsem chvilku stála uprostřed místnosti, ale pak jsem zahlédla nástěnku a vydala se tím směrem. Když jsem k ní došla a pořádně si jí prohlédla, moc mě to nepotěšilo. Ani zmínka o nějaké bance. Kruci!! Co teď? Mohla bych zkusit projít celou ulici Kněžskou... možná se Lucie spletla v popisném čísle...

,,Vy jdete na zkoušku, slečno? Nejste na to mladá? I když co to plácám, hrát se může v každém věku..." ozval se za mnou příjemný hlas a pak se ten hlas, který by mohl dabovat každého krasavce na světě, krátce a krásně zasmál. Otočila jsem se a uviděla pána středního věku v obyčejných věcěch, které se do této místnosti nehodily. Stejně jako má těžká krosna, ktera mi způsobovala bolesti zad.

,,Ne... já..." nevěděla jsem co říct. Ten muž měl hluboký, melodický hlas, který se krásně poslouchal a možná jsem si k němu představovala někoho.... mladšího? Prostě jiného.

,,Ale v brzké době žádná představení nejsou! Snad... možná máme společnou přítelkyni...?" zeptal se tajemně muž a mě chvilku trvalo, než mi ta narážka docvakla. Byla jsem děsně unavená - ve vlaku jsem celou dobu už neusla ani na chvilku a pořád téměř panicky sledovala své okolí - a vážně mi to nemyslelo zrovna nejrychleji.

,,Možná..." připustila jsem po chvilce, protože mě nic jiného a vhodného nenapadlo. Začala jsem na muže nahlížek úplně jinak. Takže žádný otravný staříček, ale že by má záchrana? Ta "pobočka", kterou jsem hledala? Chytila jsem se této naděje, jako tonoucí stébla. Ani nevím proč. Snad jen... že jsem byla tak strašně unavená a na další dobrodružství jsem vážně neměla náladu.

,,Cia." odvětil muž lehce a já úlevně přikývla. Zničeho nic mě ale muž bouchl přes spánek a mě se před očima zatmělo. Svět se se mnou zatočil, kolena podlomila a já mířila seznámit se blíže se zemí.

,,Slečno! Slečno, co je s vámi..." slyšela jsem ještě mírně vyděšený hlas muže a cítila, jak se mnou třese.

Co se to děje... ? A proč se tak debilně ptá, když mě sám omráčil? Na chvilku jsem pocítila obrovský vztek a měla chuť začít řvát a nadávat... ale to už mě pohltila tma.

...........

Přetočila jsem se v posteli na druhý bok a pak sykla bolestí, protože mi do hlavy vystřelily jehličky bolesti. Pak se mi v hlavě vše seplo a mě napadlo, co dělám v posteli. Sice voňavé, čisťounké, ve které jsem se krásně vyspinkala a nebyla téměř vůbec unavená... ale přece jen neznámé posteli. Prudce jsem se posadila a rozhlédla se. Hlava to sice nesnášela nejlépe, prudké pohyby mi nedoporučovala, ale já už si na to takřka zvykla. Už jsem byla jednoduše otupělá proti bolestem hlavy. Není to špatně? Asi bych si měla stočit k doktorovi... ale dost! Nejdříve se musím vůbec dozvědět, kde to jsem!!

Ležela jsem v posteli s trochu tvrdší matrací, než jsem zvyklá. Ale pořád lepší než sedačka ve vlaku. Před postelí byla obří televize, v rohu byla hudební věž a po mé pravé ruce vestavěná skřín se zrdcadlem místo dveří. Zrdcadlo ukazovalo unavenou, drobnou dívku s otiskem polštáře na půlce obličeje, který nesl uštvaný výraz a která byla oblečená v mužské košili, která ji byla moc velká. S úlevou jsem si všimla právě toho, že oči mám hnědé, než toho, že jsem v cizím oblečení a mohla jsem si být jistá, že jsem se sama nepřevlékala. Tomu se totiž říká moje logika. To, že jsem v cizím oblečení jsem ihned pustila z hlavy. Nalevo ode mě byly dveře. Interiér pokoje  vypovídal o bohatství vlastníka a dobrém vkusu. Pokoj byl sice trochu neosobní a holý, ale to podle mě bývají všechny pokoje starších mužů.

,,Halo?" zeptala jsem se. Nic se nedělo. Chvilinku jsem nerozhodně seděla v posteli, když mě napadlo... Za jak dlouho budu mít opět možnost se pořádně vyspat? Kdybych nebyla právě po probuzení, uvědomila by jsem si, jaká je to blbost, oblékla bych se a snažila se zdrhnout... ale já byla příjemně odpočatá a postel byla ještě stále zahřátá... Lehla jsem si zpět do postele a zavřela spokojeně oči. Myšlenka, že možná tato postel není příjemným útočištěm, ale vězením, mě zatím nenapadla. Ale po chvilce se ozvaly kroky a mířily k mému pokoji. Prudce jsem se posadila - ano opět i s věrnou bolestí hlavy - která ihned protestovala a hned na to se dveře do pokoje otevřely. Stanul v nich ten muž, co mě tak... počkat, on mě omráčil!! Ztuhla jsem a mírně vyděšeně se na něj dívala. Sladká malátnost po spánku se vypařila jako pára nad hrncem a mě všechno došlo. Začala jsem zase racionálně přemýšlet.

,,Nic se neděje, musel jsem tě nenápadně vynest z filharmonie, protože před budovou na tebe horlivě čekala policie, co se tě držela jako ocásek zřejmě od té doby, co jsi vytáhla paty z domu." odvětil muž a zkoumavě si mě prohlížel. Nedůvěřivě jsem se na muže dívala. A proti mé vůli jsem si vzpoměla na muže, kteří hlídkovali před Leiným domem. Ale ti na policii rozhodně nevypadali! chtělo se mi namítnout, ale nedokázala jsem se otevřít pusu. Byla jsem ztuhlá strachem a pozorně sledovala každý mužův pohyb. Zatím to ale nevypadalo, že by mi chtěl ublížit. Křečovitě jsem polkla.

,,Dobře, ale co teď?" zeptala jsem se. Hlas jsem měla mírně ochrapělý, také moc vysoký a písklavý, tak jsem si odkašlala. Přehodila jsem nohy přes pelest postele a stále podezřívavě muže zkoumala pohledem. Ani se nepohnul, jen se mírně a chlácholivě usmíval s rukama nataženým před sebe. Jako by mi chtěl ukázat, že není nebezpečný. Mě ale jeho ruce spíše připomínaly, jak rychle a nenápadně mě dokázal zněškodnit. Ještě teď cítím bolest hlavy. Ale... po chvilce jsem se uvolnila a vydechla. (Zadržovala jsem dech?) Stále jsem seděla na posteli a pozorovala muže, který, když si všiml, že jsem klidná, se narovnal a pousmál se. Napadlo mě,ani nevím proč, že za sprchu bych teď nejspíše i zabíjela. Cítila jsem se neuvěřitelně špinavá.

,,Teď? Jak to myslíš?" zeptal se muž. Zdálo se, že je spokojený, že po něj nekřičím, neházím věcmi nebo histericky nebrečím. To sice neřekl, ale já to z jeho pohledu vyčetla. A zbytek si domyslela. Povzdechla jsem si (po kolikáté už?) a stáhla nohy pod sebe do tureckého sedu. Nechtělo se mi opouštět postel, byla něco jako přístaviště, v němž jsem se cítila v bezpečí. Bylo to jako s tím autobusem, akorát že v posteli jsem mohla zůstat. A byla pohodlnější. Muž se mě zkoumavě měřil pohledem.

,,No... kde jsou ty dokumenty. Musím je zničit." odvětila jsem kategoricky a rozhodila rukama, abych svým slovům dodala na váze. Chvilku bylo ticho a v mužově obličeji se nepohl ani sval. Napadlo mě, že má dobrou pleť a pokud vrásky, tak od smíchu. Jen oči.... vypadalo to, jako bych se dívala na divadelní představení. Bylo tam to, co chci vidět a přitom jsem podvědomě tušila, že to je jen hrané. I když se ty obrazy a emoce zdály tak skutečné... Teď se v nich zračila vážnost. Ale pak... jako by někdo z herců udělal drobnou chybku, i mužovýma očima probleskla jiskřička pobavení a pak už to muž nevydržel a zacukal mu jeden koutek. Herci v mužových očích začali být rozhozeni chybou svého spoluhráče a kulisy začaly padat. Celá přetvářka, kterou měl muž na obličeji se zhroutila. Ve chvíli, kdy jsem si uvědomila, že se muži v očích zračí pobavení, se nečekaně rozesmál. Zaraženě jsem ho pozorovala. Je to jen další divadelní hra, jen o pár kategorií dokonalejší nebo to nehraje? A proč se sakra zamýšlím nad divadlem a co to má společného s tím, že jsem muže přede mnou rozesmála slova, které jsem myslela smrtelně vážně?

Zamračeně jsem muže před sebou pozorovala, což ho zřejmě pobavilo ještě více.

,,Ale holčičko! Ty si myslíš, že Cia by nechala zničit největší operaci jejího života jen proto, že sedí v chládku? Uznávám, není to zrovna nejpříjemnější, ale rozhodně jí tato operace za to stojí!" odvětil muž a vypadal upřímě pobaveně. Nechápavě jsem na něj koukala. Ale téměř okamžitě mi to došlo. Lucie mě podvedla! Celé to na mě hrála před policií! Možná i ten dopis byl snůška báchorek a lží!! Cítila jsem se podvedeně a bylo mi do breku. Pevně jsem stiskla zuby a bez jakéhokoliv důvodu prudce zčervenala. Hlavně ale, že jsem nezačala brečet. Místo toho jsem začala zuřit.

,,Já tu mrchu zabiju!" zavrčela jsem, když jsem se ovládla. Nebo spíše odvrátila pláč a přesměrovala se na stanici vztek. ,,Nebo ještě lépe, já to na ní všechno prásknu!!" zabručela jsem si temně pod nos. Muž se přestal usmívat a tvářil se smrtelně vážně. Vypadalo to, že už ke mě přistoupí a pořadně se mnou zatřese... možná, aby mi takový nápad vyhnal z hlavy. Mě by ale klidně stačila i pistol u spánku... napadlo mě jedovatě. Bylo by to rychlejší a byla bych pak poslušná jako beránek... dodala jsem si v duchu ironicky. Jo, s příchutí ironie. Fór byl v tom, že to byla pravda. Dejte mi před nos pistol, nabitou a pokud možno nebezpečně vyhlížející a já jsem ochotna kvůli vám i naučit se létat.

Muž si to ale zřejmě rozmyslela a zůstzal stát u dveří i když bylo vidět, že ho to stojí nemalé přemáhání. Zamračeně si mě měřil pohledem: Někomu jen cekni a jsi mrtvá. Proti své vůli jsem křečovitě polkla. Ten pohled byl skoro stejně dobrý, jako ta pistol. Nějakou část mého mozku nadadlo, že musí být nepohodlné tak dlouho stát na prahu vlastního pokoje (předpokládala jsem, že jsme u něj doma), ale já ho zvát dovnitř opravdu nemínila. Muž, když viděl, že jsem od nápadu, který by jakkoliv souvisel se zkontaktováním policie, upustila, se opět příjemně a chlácholivě usmál. Něco na způsob: Buď hodná a strýček Stalin ti nic neudělá.

,,Dobře. Teď mi řekni ta čísla a také heslo." odvětil muž. Koukala jsem na něj a nevěděla, jestli se začít smát nebo začít se strachem utíkat... popřípadě se v nejhorším případě schovat pod postel. Ta postel s mi celkem zalíbila, chtěla bych si taky takovou pořídit. Z pitomých myšlenek mě vytrhl Luciin spolupracovník. Tvářil se tak výhružně, že nebylo pochyb o tom, že se neštítí žádných prostředků, aby to ze mě vypáčil. Kdy se jeho tvář změnila z té přívětívé opět do výhružné..? napadlo mě nervózně. Začala jsem se bát a doufala jsem, že ten muž nevidí, jak se mi třesou ruce, které jsem si pevně stiskla mezi nohama.

,,Jak vám můžu věřit? Znáte Ciino jméno, ale to podstatně každý, kdo ho znát potřebuje k tomu, aby si myslela, že mě může lehce podfouknout. Chci něco, co by Cia řekla jen někomu, komu věří." odvětila jsem přiškrceně. Nedokázala jsem uvěřit, že jsem to opravdu řekla. Byla jsem na sebe pyšná. Přece jen... kdybych mu to všechno vyklopila, byla bych pak jen, kdybych měla tu smůlu a byl by to nepřítel Lucie,  nepříjemný svědeke a tudíž bych byla co nevidět už jen nepříjemná mrtvola... které se ostatně jde zbavit lépe a má jednu velkou výhodu... neumí mluvit, tudíž ani vypovídat proti vám u policie. Muž se na mě pobaveně podíval, ale pod tím vším byla ostřažitost, která tam na začátku nebyla. Jen nevím, jestli se bavil mou otázkou a požadavkem důkazů o jeho důvěryhodnosti nebo mým špatně skrývaným strachem a nervozitou.

,,Fajn. Zeptej se na něco." odvětil po chvilce, kdy mě propadloval pohledem. Umínila jsem si, že neucuknu pohledem jako první, ale už po pěti vteřinách jsem zrudla a podívala se na stranu.

,,Proč si Cia vybrala mě." odvětila jsem sebejistě a řekla to způsobem, jako bych to věděla. Muž si mě opět pobaveně přeměřil pohledem.

,,Ona si tě nevybrala. Zatčení přišlo nečekaně. Cia si sice dávala pozor na vše ohledně "Vlka", ale policie na ní nastražila past na jedné menší akcičce, kde na poslední chvíli musela přijít osobně. Pak už jsem jí napadl jen já, ale kdybych šel do jejího bytu, ohrozil bych jak jí, tak možnost se z toho dostat se zdravou kůži a také sebe. Pověsili by se na mě a já bych už nemohl dělat zástupce úřadování po dobu, kdy by ona seděla ve vězení. Proto jsi jí napadla ty. Byla jsi nejblíže. A podle Cii jsi také dost chytrá na to, abys to celé nezvorala. Což se zatím zdá jako správný předpoklad." ukončil svou řeč muž. Chvilku jsem ty informace vstřebávala.

,,To nic nedokazuje. Sám jste se nazval tím, koho Cia prvního napadne a neřekl jste nic, co bych vlastně doopravdy nevěděla. Ale já sakra nevím na co se zeptat! Není to fér! Já ti prostě musím věřit.!" sykla jsem vztekle. Muž se opět pobaveně pousmál a já si povzdechla. Rezignovala jsem. Byla jsem příliš uštvaná na hádku s člověkem očividně lépe připraveným mé argumenty odrážet, než já vyvracet ty jeho. Navíc jsem měla více než velké podezření, že si to už celé připravil Musel být také dost chytrý. Nějakého tupce by si Cia jako zástupce přece nevybrala, no ne? A jak bych asi přechytračila někoho, když mě samotnou Lucie tak lehce pževezla?

,,To číslo je:  5092 - 5461 - 2564 - 4607 - 8580- 3745." odrmolila jsem unaveně. ,,A heslo..."

,,Počkat!" přerušil mě muž. ,,Jak to, že si to číslo pamatuješ. Jsi si jistá, že je to opravdu tak? Stoprocentně?" zeptal se muž podezíravě.

,,No, kdybych to napsala a nemusela to sypat z hlavy, bude to stoprocentně. A ještě než se zeptáš," plynule jsem přešla do tykání. ,,Tak mám polofotografickou paměť. Se zvyšujícím se věkem se zlepšuje." vydechla jsem a pak se zamračila.

,,Já... v tom je problém... mám polofotografickou paměť. Co uvidím, to nějaký ten pátek nezapomenu. Úžasně se to hodí při písemkách... Ale," odmlčela jsem a trošku zrozpačitěla pod upřeným mužovým pohledem.

,,Nejsem si jistá, jestli to heslo si pamatuju správně. Lucie ho na mě vyhrkla a já si ho ani nestačila zapsat..." odvětila jsem utrápeně.

,,To je jedno. Jdeme k Bankéři, tam vše zařídím a dotáhneme Luciinu operaci až do konce. Pokud je teď bohatá, po tomto bude jednou z nejbohatších osob na světě. A ty samozřejmě dostaneš svůj podíl, tak půl procenta ti bude stačit." odvětil muž zamyšleně. Najednou úplně změnil stanovisko a už by mě někam cpal. Ale mě zaujalo to, co řekl nakonec.

,,Půl procenta?" zeptala jsem se tupě. Není to krapet... no málo?

,,No ano. Můj podíl je jen osm procent a stejně si budu žít do konce života lépe, než krát. Tobě to bude stačit jak na několik škol, tak na luxusní byt, auto, drahé vybavení a pokud s nimi budeš dobře nakládat, tak ti to vydrží tak do padesáti let." odvětil muž lehce a pousmál se mému ohromenému výrazu.

,,Převleč se. Nechtěl jsem ti hrabat do věcí, tak jsem ti dal mou košili. Doufám že ti nevadí, že jsem tě převlékl, ale v těch věcech, ve kterých jsi přišla, bych si tě do své postele prostě nedal. Pospěš si, ztratili jsme už dost času." odvětil muž a sám šel pryč z místnosti.

,,Jak to, "dost času"? Jak dlouho jsem vlastně spala?" zeptala jsem se odcházejícího muže překvapeně. Zarazil se a otevřel dveře, které právě zavíral.

,,Spala jsi tři dny." odvětil pobaveně. ,,A než se naopak zeptáš ty, jmenuji se Michael." dodal muž a zopakoval má předchozí slova, akorát místo mé paměti použil své jméno. Vesele na mě mrkl a zavřel dveře. Zaraženě jsem na něj koukala. Tři dny? Chvilku jsem tupě zírala na zavřené dveře, když jsem se probrala. Postavila jsem se a chtěla jít za ním, ale nohy se pode mnou podlomily a já se zhroutila na zem. Vyjekla jsem. A hned nato pocítila prudkou potřebu jít na záchod. Močový měchýř mi najednou praskal ve švech. Třásla jsem se. Dělala jsem to s velkým sebezapřením, ale nakonec jsem přece jen zavolala Michaela na pomoc.

Přišel téměř okamžitě, asi slyšel, jak jsem vyjekla. Chvilku překvapeně koukal na mě, rozpláclou na zemi a slabou, jako hadrová panenka a pak se rychle sklonil ke mě. Přehodil si mou paži přes krk a pak mě na mou prosbu odvedl do koupelny. Neposmíval se mi, ale stejně jsem se cítila poníženě. Nikdo potom až do odchodu neřekl jediné slovo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.89 (9x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře