15. kapitola

28. květen 2010 | 18.00 |

Vražedkyně

Tiše jsem vyčkávala ve stínu uličky a počítala, kolik kroků ještě a vyskočím na svou oběť. Osm... sedm... šest... pět... Proč to stále dělám? Mám dost peněz na to, abych si pořídila vlastní statek! dva kroky... Tušila jsem proč. Teď! Jakoby přiopile jsem se vypotácela z uličky a naoko zakopla. Muž, který byl mým aktuálním úkolem, mě duchapřítomně zachytil. Chyba! Kdyby se mi vyhnul, nejspíše by přežil. Takto jsem mu nepozorovaně zasunula úzkou dýku do srdce. Muž zalapal po dechu a vytřeštil na mě oči. Stále jakoby přiopile - kdyby náhodou někdo pozoroval - jsem ho od sebe odstrčila.

Rychle jsem schovala a otřela dýku a zahalila se do temného pláště, který skryl krev, která mě postříkala. Byl to sice čistý zásah, ale muž v poslední chvíly cukl a já se divila, jaktože ze mě krev neteče proudem. Ano, moc dobře vím, proč to dělám. Temnota ve mě se plnně probudila a navíc... není hezčí pocit, než když víte, že vás mohou chytit, ale vy to uděláte. Adrenalin v krvi zpívá píseň vraždy, někdy chce více... a já prostě nemůžu přestat. Už sakra ne! Hell, stůj při mě! Minimálně do mé smrti, prosím!! Nenápadně jsem se sunula ztemnělými uličkami až k jedné malé brance pryč z města. Přesně načas, někdo toho úředníčka našel. Spustily se poplašné zvonce. Teď už musím jen spěchat. Jak já tohle miluju. Čekal na mě můj kůň. Teď už jsem se ani nesnažila být nenápadná. Zaprvé mě stejně nikdo nevidí a za druhé, opatrnost ať jde k čertu, toto město má vážně dost mocnýho čaroděje a jestli mi odřízne cestu z města, je po mě. Rychle jsem nasedla a pobídla koně do cvalu.

Jakmile se zjístí, že zástupce starosty města je pod drnem, začne embargo v okruhu tří měst. Mým úkolem je jenom dostat se až za ty tři města rychleji, než kouzelníkův rozkaz zburcuje jiné městské čaroděje. Jednoduché, ne? pomyslela jsem si sarkasticky a popohnala koně k delšímu kroku.

V mysli se my proti mé vůli promítla má první vražda. Žena, zlodějka, který si spálila prsty na cizým majetku. Kupodivu jsem to nedělala proti ní, ale pro její dobro. Měla být veřejně mučena. Smrt přijala s ochotou, téměř si sama podřízla hrdlo.

Násilím jsem potlačila myšlenku na šklebící se temnou ránu tam, kde bývalo bělostné hrdlo. Krvavý náhrdelník na místě, kde obvykle bývají jiné šperky, než tento konečný, se na mě v mých vzpomínkách opovržlivě ušklíbal. To David mě přivedl na tuto ,,práci,,. Neměla jsem nic. Měla jsem dvě možnosti. Prodávat své tělo - kurvit se - nebo se živit mečem. Jelikož meč bylo jediné, co pro mě něco znamenalo, rozhodla jsem se pro to. David byl hodný. Udělal mi ,,strýčka,, a začal mi schánět zakázky. Z počátku jednoduché, postupem času stále složitější. Na jedné ale stroskotal. Když tak o tom, přemýšlím, neplánoval ze mě udělat svého nejlepšího vraha hned při prvním pohledu na mě? Tehdy, když mě s jeho otcem našli v lese?

Měla jsem zabít velitele stráží.

Nechtěla jsem, ten člověk byl dobrý. Ač jsem byla vražedkyně, stále jsem měla své zásady. Nikdy jsem nezabíjela lidi, kteří se přímo neprotivili na lidech. Velitel stráže byl čestný a lidem pomáhal. Kdybych ho zabila a porušila tím mé zbývající zásady, bylo by to, jako bych zabila sebe. Nemohla jsem. Varovala jsem velitele stráží, že někdo mu jde po krku. Nabídl mi dvojnásobek toho, co jsem měla dostat od Davida, když se toho někoho zbavím. Jak mohl poznat, že já jsem ten vrah? pomyslela jsem si tehdy. Oblékala jsem se jako hloupoučká sluštička a u sebe jsem měla jednu malou dýku tak umně schovanou, že prostě nemohl odhalit, že u sebe mám zbraň. Dnes vím, že kouzelník pozná kouzelníka, stejně tak někdo, kdo zabil pozná toho, kdo zabíjí. Nebo je na lovu.

Řekla jsem Davidovi, že už nechci dělat vraha. Našetřila jsem si dost na malý domek, dvě kuřata a kozu. Později bych si někde našla práci jako sluštička. Chtěla jsem klidný život. Ne. Davit mě chtěl. Byla jsem, jako nevinně vypadající dívenka, jeden z jeho nejlepších vrahů. Neměla jsem navýběr. Zabila jsem ho a vzala si všechno, co měl u sebe a mělo nějakou cenu.

Že tím moje kariéra vražedkyně skončiula? Ne. Ukázalo se, že David mě angažoval do všech výnosnějších akcí a lidé, kteří si mě najímaly, si mě najímali dále.. ale už né přes prostředníka. Neměla jsem navybranou. Buď zabít lidi, co mě znají nebo se jim podřídit. Pokud bych jen pláchla, jednoho krásnýho dne bych se nemusela probudit. Podřídila jsem se tedy. Ale jen vždy, když to znamenalo menší zlo. Zabíjela jsem podvodné lékaře, nenasytné úředníky a později i starosty a šlechtice. Nikdy né poctivé a čestné... nebo aspoň trochu poctivé a napůl čestné. Zdálo se mi totiž, že v tomto zkaženém světě už jsou čestná jen čerstvě narozená mimina. Dokud neotevřou oči a neuvědomí si, do jakého bordelu se to narodili. Začínám být cynická, napadlo mě tehdy. Ne cynická, prostě jen realistická... řekla bych si dnes.

Stala jsem se Černou Surou - Temnou růží. A tou jsem dotěď. Bohyně, je mi jen sedmnáct let!!

.......

Z přemýšlení mě vytrhla šipka z kuše, která se zabodla kousek od mé hlavy. Kruci! Nenápadně jsem seskočila ze svého koně, přitom při pádu přetáhla koně plochou stranou meče po zadku a pak se skulila do houští. Kůň zafrkal a bez mé zátěže se rychle vydal pryč. Nehybně jsem vyčkávala v křoví a za chvilku se okolo mě prohnali dva jezdci. Jeli nalehko, jen meč a kuše. Ve tváři soustředění. Jeden kontroloval stopy a druhý měl kuš namířenou před sebe. Kruci! Za chvilku jim dojde, že kůň nechává moc jemné stopy... stopy, při které se zbavil velké zátěže... dojde jim, že jsem seskočila. S mým štěstím to bude už nepříjemně brzo.

Někdo mě podvedl. Byly to totiž Lovci lidí. Do čeho jsem se to zase kruci namočila?! I když jsem se ve své branži už celkem naučila chodit, neměla jsem tolik kontaktů na to, abych odhalila všechny spodní proudy politiky, které rozpohybují velké věci jen jedinou malou vraždou... třebaže někoho bezvýznamného úředníčka. To se zřejmě stalo i dnes. Nedokázala jsem zcela odhadnou důsledky svých činů. A to mě bude stát krk, pokud sebou nepohnu a nezačnu zdrhat jako o život.

Jedinou útěchou mi bylo to, že jsem všechny "své pomocníčky" - lidi, které jsem podplatila, aby byl zástupce starosty sám, otrávila pomalým jedem. Tři dny se budou cítit až překvapivě skvěle, zatímco ten čtvrtý den umřou do dvou hodin od první nevolnosti. Měla jsem aspoň tolik slušnosti, že zemřou v bezvědomí. Ale zasloužili si to. To se dělá, prodat člověka? A k tomu zástupci starosty, no uznejte, tak velké zvíře, jako on a tak pozdě večer sám?

Jen jsem doufala, že čaroděj na ten jed nepřijde. Pokud získají nějaké vodítko ke mě, tak už jim nepotrvá dlouho a zjístí, že ta holčina s podivnýma vlasama zmizela a za chvilku budou vědět i to, jak velkou mám nohu. Sice jsem si před všemi, které jsem podplatila, zahrála na hloupýho roztomilého poslíčka, který nese důležitou správu od vážnýho pána, ale chytřejšímu člověku dojde, že když ta samá holčina zmizela, tak v tom musela být nějak zapletená. Pokud si nebudou myslet, že mě ten vážný pán zabil. Až na to, že zas v tak velké štěstí nevěřím.

.......

Bylo obtížné se prodírat hustým podrostem a přitom za sebou zanechat co nejméně stop. Já v tom sice byla už pomalu mistr, ale stejně mě to asi po třech hodinách unavilo. Když jsem narazila na loveckou chatu, nevěděla jsem, jestli mám prostě jen štěstí nebo mě ten městský čaroděj už chytil do svých osidel kouzel. Se zaklením jsem se převlékla a všechny zbraně, které by slušné děvče u sebe nemělo mít, jsem zabalila do zakrvácených věcí a schovala pod kořeny jednoho stromu. Pak jsem se vydala k té chatce.

Zatrnulo mi, když jsem před chatou poznala svého koně, ale jelikož jsem byla na dohled, musela jsem hrát dále. Začala jsem hrát šíleně unavenou a k smrti vyděšenou dívku. Což zase nebyl zas takový problém, protože nejedno ostružiní mě poškrábalo a škrábance nepříjemně pálily. Když jsem došla ke dveřím chatky, málem jsem na ně padla a mdle na ně zabouchala. Přitom jsem rychle koně očarovala tak, aby mě nepoznal.

,,Prosím, otevřete! Prosím.. já se bojím!! Prosím!!!" vmžiku jsem měla vymyšlenou krycí hystorku, jen jsem si pro jistotu upřesňovala detaily. Dveře se otevřely téměř hned po mém posledním slově a já vpadla dovnitř, protože jsem se o dveře opírala. To nebylo dobré, protože to upadnutí jsem nehrála. Byla jsem unavenější, než jsem si myslela. Rychle jsem donutila oči ronit slzy.

,,Díky pane, mockrát děkuji..." začala jsem se plazit k prvnímu lovci lidí. K tomu, který předtím tak bedlivě zkoumal stopy mého koně. Druhý, který nezpozorovaně stál ve stínu dveří mě popadl za šaty za krkem a prudce mě zvedl do vzduchu. Pár švů prasklo. A to jsem ty šaty nedávno koupila!! pomyslela jsem si, ale navenek se zatvářila ohromeně a překvapeně vypískla.

,,Prosím, já už nechci, prosím... neubližujte mi!!!" ječela jsem a nepříčetně se kolem sebe oháněla končetinami. Snažila jsem se hrát co nejlépe hloupoučkou sluštičku. Myslím, že se mi to dařilo. Koutkem oka jsem zahlédla, jak muž, který otevřel, svraštil obočí.

Muž, který mě držel si mě pevně přitiskl k tělu a znehybnil mě. Teď už jsem nemohla kopat a škrábat. Poraženecky jsem tedy ztuhla a jen vyčerpaně vzlykala.

,,Prosím... já... prosím... nechci..." koktala jsem mezi záchvaty brilantně zahrané hysterie. Měla bych si dát nějaké herecké ocenění, prtože jsem dodnes netušila, že až tak dobře umím hrát. Ten pištivý hlas se zařezával do uší  já netušila, že i něco takového dokáže mé hrdlo vyloudit.

,,Zmlkni!" okřikl mě ten, co mě držel a já se zase kvílivě rozbrečela.

,,Neubližujte mi, prosím vás!!" ječela jsem a házela sebou v jeho náručí.

,,Pust jí, Richarde, to nemůže být on!" rozkázal ten, co mi otevřel. Richar splnil příkaz a já se svezla do kolen. Křečovitě jsem stiskla zástěru a přetáhla si jí přes obličej. Dále jsem vzlykala, i když už né tak okázale hlasitě.

,,A co tedy podle tebe ta děvka dělá upostěř lesa. Sama. No?" zeptal se podivně nakřáplým šepotem Richard. Nekdo ho musel zranit na krku, proto ten podivný hlas.

,,Ti strážní říkali blonďaté, téměř bělovlasé děvče. Nenapadlo tě, že to může být tato?" zeptal se nespokojeně druhý muž a přiklekl ke mně. Když mi položil ruku na rameno, trhla jsem sebou. Jako důvěřivé zvířátko jsem se na muže podívala. Musela jsem sebrat veškeré sebeovládání, abych neukázala, jak jsem překvapená. Při letmém pohledu jsem myslela, že je to hromotluk jako Richard, ale ukázalo, se, že tento má mnohem jemnější rysy. Téměř jako šlechtic.

Byl vysoký a měl hezky osvalenou, ale stále štíhlou postavu. To vypovídalo o tom, že by mě beze zbraně lehce porazil. Byl hladce oholený a měl pěknou plěť. Žádné jizvy. Sice moc opálenou, na šlechtice, ale stejně svědčící o kvalitní péči v dětsví. Opálení svědčilo zase pro to, že tento muž hodně cestuje, takže bych mu zřejmě ani neutekla. Měl hluboké, pronikavé hnědozlaté oči, v nížš byla skryta inteligence a nebezpečný důvtip. Dlouhé, blonďaté vlasy svázané do ohonu. Pokud jsem při letmém phledu mohla soudit, sahaly mu až do půli zad. Trochu nepraktické, pokud se bude muset prodírat lesem. Myslím tím i délku i barvu. Aristokratické rysy obličeje také dosvědčovaly dobrý původ a celkově byl ten muž krásný. A navíc z něj čišelo charizma a sebejistota s podtónem moci. Ten muž byl zvyklý velet. Kdo to sakra je? Neovládla jsem se a sklopila pohled a zčervenla.

,,Děvče, tebe ten hnusný pán unesl, že?" zeptal se tiše muž. Zvedla jsem k němu oči a doufala, že v nich mám nevinný pohled. Jeho oči ihned polapily můj pohled a zdálo se, že se mi dívá až do duše. Smál se, ale mě se zdálo, že jsem v jeho pohledu postřehla nespokojenost. Jen jsem nevěděla nad čím. Mírně jsem se pousmála a nadšeně přikývla.

,,Říkal, že když jim dám dopis, dostanu prachy. Ten muž říkal, že to bude velká odměna. Že už nebudu muset pracovat! Máma, babička, máma babičky a babička babičky... všechny pracovali. A já bych nemusela... ale ten muž byl zlý! On mě... on mě..." mluvila jsem rychle a překotně a pak začala vzlykat. Muž mě utěšoval, dokud jsem se neuklidnila.

,,On mě asi chtěl... asi mě chtěl zabít!" zakvílela jsem a veleráda si schovala obličej do mužova ramene. Krásně voněl. Né voňavkami, ale mužským pyžmem a i mírně potem, což mi kupodivu nevadilo. Předstírala jsem, že jsem přeslechla netrpělivý povzdech muže, kterému jsem plakala na rameni. Kůže na tváři poznala dobrou kvalitu látky jeho košile.

,,Co dále?" zeptal se muž a odtáhl si mě od sebe na délku paže. Jeho hlas měl sametový podtón. Něco mi říkalo, že je všechno proklatě špatně. Bylo těžké si rozpomenou na hystorku, kterou jsem si připravila.

,,Zvony... začaly zvonit na poplach... kůň.. cesta... pak mě shodil z koně a já omdlela... a pak les... chata a nakonec vy..." vydechla jsem se sebeovládáním na vlásku. Většinou jsem musela říct pravdu, protože lež mě zraňovala a krytí bolesti mě stálo sebeovládání navíc, které mi scházelo. Buď soustředění na vzpomenutí si na krytí nebo skrývání bolesti. Oboje najednou nejde... nebo aspoň né dlouho a přesvědčivě. Ale kdybych řekla pravdu celou, tak by to taky asi nebylo nejlepší. Tak proč nelžu? Proč lžu jen napůl? Hlas mě uvěznil ve svých smyčkách a v hlavě se mi začalo dělat absolutní prázdno.

Né! Proč říkám jen polopravdu? Proč neříkám celouu pravdu? Ten muž je tak hodný... on mi neublíží... napadaly mě místo toho jiné myšlenky. Ale ty myšlenky... nebyly moje? Prudce jsem zatřepala hlavou a v duchu se okřikla. NIC nesmíš říct!! nabádala jsem se.

,,Jak ten muž vypadal?" sametový hlas se okolo mě ovíjel jako hadí tělo vystavené slunci. Teplé, hladké... a smrtící. Ztrácela jsem se v něm. Nemohla jsem si podržet jiné myšlenky než ty, které mi vnucoval ten nádherný hlas.

,,Jaký muž?" zeptala jsem se přihlouple. Lovci se po sobě znepokojeně podívali.

,,Ten, který tě unesl." napovídal muž, který měl ten nádherný hlas. V hlavě mi bleskla část mého krytí, ale moc málo. Moc málo. Hlas mě úplně ovinul, dusil mě, chtěl odpovědi.

,,Žádný muž... muž? Jaký? Muž... žádný muž..." koktala jsem a začala mě bolet hlava.

,,Tak žena?" zeptal se hlas.

,,Je pomatená, Gabrieli, copak to nevidíš?" namítl znuděně Richard. Ležérně se opíral o zárubeň dveří, které byly zavřené na zástrčku. Jen na zástrčku. Mohla bych utéct... kdyby tam Richard nestál. Rychle jsem uhla pohledem jinam, než podle mého pohledu poznají, na co se chystám. Překvapilo mě, že mohu plánovat útěk, když přitom nemůžu najít v hlavě žádnou kloudnou myšlenku. Možná to bylo tím, že jsem to dělala tolikrát, že se z toho prostě stal reflex.

,,Ticho!" okřikl ho Gabriel a otočil se ke mě.

,,Ano, žena." mluvila jsem o sobě. Věděla jsem ale, že nesmím říct, že jsem to nebyl já. Nevěděla, jsem proč, ale věděla jsem, že nesmím.

,,Jak ta žena vypadala?" zeptal se Gabriel. Mlčela jsem. Nic jsem nemohla říct. V hlavě jsem měla prázdno. Gabrielův hlas, který mě předtím ovíjel, mě teď spíše škrtil, působil mi bolest.

,,Jak se ta žena jmenovala? Jak vypadala?" zeptal se ostřeji Gabriel. Zalapala jsem bolestí po dechu, když na mě bolest ostře zaútočila. Svět se se mnou zatočil a zatmělo s mi před očima, jak jsem se snažila neprozradit to. Chytila jsem se za hlavu a bolestně úpěla. Když to trvalo moc dlouho, sebrala jsem zbytky svých sil a odhodlala se k další polopravdě.

,,Černá Sura! Byla to Černá Sura!" vyjekla jsem. Něco uvnitř mě se zlomilo. Ale Gabrielův hlas začal slábnout, protže se ohromeně otočil k Richardovi.

,,Byly jsme takový kousek..." začal ohromeně Gabriel.

,,Od Temné růže!" dodal zlostně Richard. ,,Dělej, vypájči z ní, jak ta Sura vypadá, jinak to z ní vytluču!" křikl Richar a v hlase mu bylo znát vzrušení. Gabriel se ke mě otočil. Ve chvíli, kdy otevřel ústa jsem věděla, že jsem ztracená. Věděla jsem, že už nedokážu odolávat hlasu. Ta trocha rozumu, která se mi vrátila, když Gabrielovo hypnotizování zesláblo, volala o pomoc.

,,Jak vypadala?" zeptal se Gabriel  já cítila, že mé rty se proti mé vůli otvírají. Z očí se mi řinuly slzy. Prosím, ne...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 15. kapitola dara 28. 05. 2010 - 21:57
RE: 15. kapitola Šílenej 10. 08. 2010 - 16:15
RE(2x): 15. kapitola moira 10. 08. 2010 - 16:26