14. kapitola

1. květen 2010 | 12.00 |

Řada nešťastných příhod

Probudila jsem se ve chvíly, kdy zapadalo slunce. Zrovna mizelo za vrcholky stromů. Třásla jsem se zimou. Pohla jsem se, ale zatočil se se mnou svět a já zasténala. Když okolí získalo pevné tvary, opatrně jsem se rozhlédla.

Kousek ode mě leželo něco velkého a černého. Zamrkala jsem, protože do očí mi svítilo slunce. Byla bych radši kdybych to nerozeznala. Do očí se mi tlačily slzy, když jsem poznala důvěrně známou, hebkou srst a bujnou černou hřívu. Opatrně jsem se dostala na všechny čtyři a k mrtvému zvířeti se doplazila. Položila jsem dlaň na Přízrakovu hlavu, byla ještě teplá. Z úst mi uniklo něco, co se vzdáleně podobalo zvířecímu skřeku. Všimla jsem si, že Přízrak má otevřené oči... lezli mu po nich mouchy. Neměla jsem sílu je odehnat. Sotva jsem se rukou ohnala, zatočil se se mnou svět a já se zkroutila v dávivém zvracení. Měla jsem problém pak nepadnout do vlastních zvratek.

Ležela jsem vedle svého mrtvého koně a po tvářích mi stékaly slzy. Byla mi zima. To jsem zjístila ve chvíli, kdy mi o sebe začaly cvakat zuby. Ruce byly bez citu, hlava byla otupělá šokem a zármutkem. Měla jsem na sobě jen halenku a kalhoty... plášť, rukavice a dokonce i boty mi ti dva hajzlové vzali. Roztřásla jsem se ještě více, ale jestli vyčerpáním, vztekem nebo zimou, to ví bohové. Koutkem oka jsem zahlédla, jak se něco zalesklo. Můj meč. Ten mi jako jediný buď nechali, nebo mi ho nemohli vzít. Většinou se ho totiž nikdo kromě těch, komu meč patří nebo patřil, dotknot nemůže.

Ztrácela jsem cit ve tváři, slunce zapadlo a dech se mi srážel v obláčcích před obličejem. Nutila jsem se postavit a hýbat se, jinak je dost možné, že zemřu na podchlazení. Rozhlédla jsem se. Nenechali mi nic. Nic!! Z koně stáhly úplně vše, co mohly. Mě prošacovali, něměla jsem u sebe ani jeden amulet, ani žádné peníze. Dokonce i Zlatý všitý do vnitřní strany nohavice byl pryč. Jak už jsem zmiňovala, žádné zbraně. Jen meč.

Doplazila jsem se k němu a pak se s jeho pomocí postavila. Padala noc. V dálce zavyli vlci. Naštvaně jsem zakřičela a slzy opět začaly hledat cesty po mé tváři. Vlci... musím se od Přízraka dostat co nejdále, jinak bude jak s ním, tak se mnou konec. Velmi ostře se mi před očima jevila vzpomínka na Alece... na zvuk trhání masa, praskání kostí...

Vrávoravě jsem se vydala co nejdále od vlčího vytí. Meč jsem používala jako hůl, každý strom mi byl oporou. Musela jsem vypadat jako opilá. Svět se se mnou každým krokem točil více a více, začala jsem ztrácet ze zřetele okolí. Po dalších pár krocích pro mě bylo obtížné rozeznat, kde je dole a kde nahoře, měla jsem pocit, že se vznáším.... ale zároveň jsem na ramenou cítila obrovskou tíhu, která nohy, které se pode mnou sotva třásly, pokaždé téměř přikovaly k zemi.

Existoval vždy jen strom, ke kterému jsem musela dojít. Na ten jsem soustředila celou svou mysl. Jedna noha po druhé, musím je opatrně překládat přes sebe.

Meč mi sloužil jako hůl, ale ruce byly tak slabé, že bylo s podivem, že jsem ho cestou ještě neupustila... i když... cesta... Stále jsem měla možnost v šeru rozeznat obrysy mršiny mého koně. Smutek se mi zakousl do hrudi jako vzteklý pes a já padla na klena. Objala jsem si hruď, ale vzpamatovala jsem se hned, jak jsem zaslechla vlčí vytí... tak blízko...

......

Nevím, za jak dlouhou dobu, ale podlomila se mi znovu kolena a já se už nedokázala zvednout. Třásla jsem se vyčerpáním a strachem z toho, že nejsem dost daleko. Cítila jsem, že mé tělo začíná nabírat teplotu okolí. Přestávala mi totiž být zima. Už dávno jsem se netřásla zimou. Vzpomněla jsem si na Matku života. Říkávala, že když se už člověk netřese zimou, je hodně podchlazený, říkala, že na to se dá i umřít. Já začala ztrácet zájem o okolí. Umírala jsem?

,,Neumřu..." zašeptala jsem. ,,Neumřu!!" dostala jsem ze sebe trochu hlasitěji. Přitiskla jsem si meč k hrudi a stulila se do klubíčka. Pak jsem natáhla ruku a intenzivně myslela na oheň.

Prosím, ohníčku, rozhoř se!! prosila jsem. Modlila jsem se k bohyním. Nic. Jen jedno, krátce malý jazýček ohně olízl větev přede mnou a rychle zhasl. Před očima se mi zatmělo. Lezavé vlhko mi začalo připadat jako teplá pára. Zima jako hřejivá peřina. Stačí usnout...

Já jsem ale bojovala. Tušila jsem, že když teď usnu, už se nevzbudím. Zuřivě jsem bojovala s temnotou, která mě pohlcovala čím dál více. Nechtěla jsem zemřít. Úpěnlivě jsem se tiskla k poslednímu vláknu mého života... spojující mou duši a mé tělo. Nesmím zemřít!! Myslím, že bych plakala, kdyby toho mé tělo bylo schopno. Vyplakala jsem už totiž tolik těch slaných kapiček. Za Přízraka.Vzteky.Bezmocí...

........

S lapaním po dechu jsem se posadila a rozhlédla se. Zatočil se se mnou svět, ale já si znovu nelehla. Mírně zděšeně jsem se dívala okolo sebe. Ležela jsem v chumlu velkých teplých těl. Těl vlků. Nedokázala jsem to. Nedokázala jsem zadržet výkřik děsu, který se mi bublavě dral z hrdla. Z plných plic jsem se rozkřičela, i když mi to rvalo jak hlasivky, tak ty plíce.

Jeden z vlků podrážděně zavrčel a další se po mě mírně vyplašeně podíval. Tedy... byla to bílá vlčice. Na šíji jsem ucítila horký dech a po chvilce i tiché, výhružné vrčení. Zatrnulo mi. Pomalu jsem se otočila. Čelila jsem pohledem otevřené mordě plné zažloutlých, ostrych zubů. Vlk se na mě nepřátelsky díval a pysky odhaloval dásně. Byla jsem talk zděšená, že jsem ani nevnímala puch, který se mu linul z tlamy.

Křik se mi zadrhl v hrdle a já, ztuhlá šokem hypnotizovala tesáky, které se téměř dotýkaly mého nosu. Vlk, když už jsem přestala ječet děsem, pomalu, váhavě přestal vrčet a cenit zuby a pozorně mě zkoumal pohledem. Nevšimla jsem si, že by něco udělal, ale jako na povel se zvedla všechny čtyři vlčí teplá těla a stoupla si za svého vůdce. S nimi zmizelo i krásné teplo.

Dluh je splacen, krev za krev, člověčice.

Zavrčel mi v mysli hlas. Vlastně né hlas, bylo to jako s Přízrakem... opět to byl řetězec dojmů, obrázků, vůní... Hlavně obrázku Alece... vlčí zuby od krve. Potom Přízraka, ale s bíle svítícími žebry, které ostře kontrastovaly se zbytkem černého těla a na něm hodující a mezi sebou se rvoucí vlky. A nakonec mě, téměř mrtvou, jak mě bílá vlčice starostlivě olizuje a jako první si mi lehá k boku. A jako bych nebyla člověk, ale neposlušné mládě, tak si mě za ruku zuby přitáhla blíže. Jako náměsíčná jsem se podívala na své levé zápěstí a opravdu rozeznala neznatelný otisk zubů. Roztřásla jsem se.

Vlk se mi naposledy zahleděl do očí, jako by mi něco chtěl zdělit a pak se jako poslední ze své smečky stratil ve stínech stromů.

Ctíme pradávnou smlouvu s tvým rodem... doufáme, že ty také...

dodal vlk chvilku potom, co jsem jej ztratila z dohledu. Musel být už daleko, protože nit myšlenek byla slabá, ale obsah vzkazu byl stále zřetelný.

Chvilku jsem ztuhlá seděla neschopná pohybu. Pak jsem vyděšeně zalapala po dechu a zuřivě se rozhlížela. Takhle najednou jsem nebyla schopna porozumět, pochopit to, co se stalo. Nedokázala jsem příjmout ten fakt, že mě vlci ušetřily, ba co více, že mě zachránili před smrtí.

Krev za krev? vynořilo se mi, co vlk řekl.

Zatrnulo mi, když mi pomalu docházelo, co to znamená. Krev za krev, nemyslí snad, že jsem jim svolně dala... Zhroutila jsem se na zem a zuřivě bušila do země, možná jsem i křičela vztekem. Nakonec jsem rozpálená vztekem, úplně neschopna pohybu usnula na místě, na kterém mě opustily vlci. Nebylo to chytré. Ani to, že zůstávám na stejném místě ani to, že jsem tak hloupě promrhala cennou energii. Ale v tu chvíli jsem nemohla jinak.

Pradávná smlouva s mím rodem... co to znamená? vynořilo se mi další poselství vlka.

Bylo mi to jedno. Mysl byla otupělá. Hlava nechtěla myslet. A já... byla příliš zlomená a zmatená na to, abych něco udělala.

 ..........

Probudil mě chlad. Opět. Ale tentokrát jsem se necítila být tolik podchlazená a ani hlava neprotestovala při každém prudčím pohybu. Slunce stálo vysoko nad stromy a pomalu měnilo rosu v páru. Byla jsem ve stínu, možná proto mě slunce ještě nezahřálo. Kousek ode mě se zalesk meč. Zavřela jsem oči a zapotácela se. Žaludek se mi svíral hladem a v hdle jsem měla vyprahlo. Ale nechtělo se mi hnout. Tělo bylo rozbolavělé tak, jak podle modřin a menších ranek vypadalo. Křupnutí větvičky kousek vedle mé hlavy mě vyděsilo.

,,Někdo tady je... proboha, pomoz mi Davide, je zřejmě zraněná!" odvětil hlas a já zavřela oči. Hlava mi klesla na hruď, když mě někdo vzal do náručí. Teplo cizího těla mě rozechvělo a třebaže jsem se zrovna vzbudila, opět se o mě pokoušel spánek.

,,Děvče, no ták, děvče, řekni něco!" vydechl mi do tváře hlas. Byl pevný a milý. Myslím že i starý a moudrý. Asi nějaký postarší lovec nebo hajný... možná i vysloužilý myslivec. Celkem se mi ulevilo. Bála jsem se, aby to nebyl nějaký žoldák, který by si na mě ještě s chutí užil a nakonec mě podřízl.

,,Můj meč... meč..." šeptla jsem a silou vůle otevřela oči. Měla jsem pravdu. Asi padesátiletý muž, hajný. Překvapeně nad mími slovy zamrkal. Pak se mi meč nějak dostal do ruky. Objala jsem ho a pak se klidně oddala spánku.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (7x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 14. kapitola twilightaostatni 01. 05. 2010 - 12:14
RE: 14. kapitola Šílenej 10. 08. 2010 - 15:38
RE(2x): 14. kapitola moira 10. 08. 2010 - 15:42