Hádka

Když jsem se vzbudila, slyšela jsem mamčin panovačný hlas. Chvilku se mi to míchalo s noční můrou o boji s vlkodlakem, kterou jsem tak "krásně" snila, ale mámin hlas začal nad vrčením vlkodlaka převažovat. Když se tak nad tím zapřemýšlím, radši bych asi brala toho vlkodlaka než mámu v ráži. Malá asiatka je mnohdy mnohem děsivější. Doufala jsem, že je to sen, že jsem sama v prázdném pokoji, ale... ale sen to bohužel nebyl.

,,To si tady nechte, ale tamto chci zbalit. Ano.. POZOR!! Je to křehké! Radši to nechtě a já to udělám a... Meye, zlatíčko, sluníčko moje, jsi vzhůru?" zeptala se máma, když si všimla, že se snažím posadit. Jo, tohle by se mi nemohlo zdát ani v nejhorší noční můře. Říct mi zlatíčko a sluníčko před cizími lidmi... trapas!!

,,Ty by jsi vzbudila i mrtvého!!" zabrblala jsem a uslyšela, jak mi několik lidí v místnosti přizvukovalo. Máma se zamračila.

,,Co tu vlastně.. Páni." vydechla jsem. Včera jsem si toho asi nevšimla, ale teď, v denním světle jsem viděla plno věcí z mého pokoje. Mé plyšáky, knihy, porcelánové panenky.

,,Co to tu děla?!" vyjekla jsem, když jsem zahlédla svýho medvěda, kterého jsem oblíkla do máminých kalhotek a podprsenky. Mohlo být zaměnitelné s mým... a o to to bylo horší. Máma se tím směrem podívala a když rozeznala své spodní prádlo (které už asi pět let neúspěšně hledá), okamžitě tam přiskočila. Vzala medvěda a strčila mi ho pod peřinu. Několik lidí v místnosti se zasmálo.

,,No balím ti? Když jsi byla v bezvědomí, donesla jsem ti tu nějaké věci.. no prostě aby jsi se cítila lépe!! Neuzdravila by jsi se tak rychle v té negativní energii, která tu vládla," ukázala rukou okolo sebe: ,,Věř mi!! Poradila mi to jedna věštkyně.. já vím že se jim nedá věřit, ale jednou za čas z nich vypadne něco smysluplného!! " zářivě se na mě usmála a objala mě. Nakonec z mámi vypadlo, jaký o mě měla strach a jak moc mě má ráda. Že mě nechce ztratit jako tátu a že na mě odedneška dá lepší pozor. Nakonec energicky odešla pryč a nechala mě s lidmi, co mi stěhovali věci zpět do pokoje, samotnou. Při odchodu jsem zahlédla v jejích očích slzy. No... páni!

,,Máš hyperaktivní mámu.." řekl nějakej chlápek a s heknutím si nahodil nějakou truhlici na rameno. Jo... ani mě nenapadlo, že z takové "maličkosti" bude máma tak vyšilovat. I když... došlo mi po chvíli, musí si to vyčítat. Přece jen nade mnou měla mít dozor. Ale i tak... už jí za to muselo dost sprdnout vedení. Chudák máma... začalo ve mě hryzat svědomí. A to vše kvůlii mě...

,,Né.. to je moc slabý slovo.. super nenormálně, optimisticky, mile, duvěřivě hyperaktivní máma.." řekla nějaká žena a bez ladu a skladu házela do pytle plyšáky a panenky. Usmála jsem se. Vlastně měli i pravdu. Taková má máma je... když se sebrala po smrti otce, chtěla mi jít příkladem a stala se z ní taková malá časovaná bomba radosti a veselí. Kdo s ní tráví tak tři hodiny času denně, po celý den se pak usmívá jak blbeček a to ani neví proč. Pokud s ní je ale déle než den... no potom vás z toho musí začít nevyhnutelně bolet hlava. Já jsem vyjímka. Já to prostě ignoruju a přehlížím.

,,Tak to vyklopte, nějaký nový drby pro spící princeznu co se po sto letech probudila?" zeptala jsem se se smíchem. Okamžitě ke mě na postel přiskočil asi 20-ti letý mladík a začal svérázně popisovat, jak se na Základně začali dít zmatky od té doby, co nějakej nováček porazil vlkodlaka, jak se zpřísňují hlídky okolo okolí tohoto místa a jak se cvičí dvojnásob tvrdě. Celou dobu mě svrběl jazyk, jak jsem se chtěla pochlubit, že já skolila toho vlkodlaka, ale můj instinkt mi to zakázal.

,,A něco jiného.. já nevím, zemřel někdo nebo naopak rychle stoupá, kromě našeho vlkobijce?" zeptala jsem se, když Marcus, kluk, který mi už asi 20 minut popisoval, jaké měl ten začátečník štěstí, udělal přestávku na oddech. Ale hned jak jsem se zeptala ožil a začal mlít dál. Poslouchala jsem ho, smála se vtipným historkám, zaraženě zmlkla, když se zjístilo, že Marika zmizela a pak se snažila vypadat zaujatě, když vyprávěl sám o sobě.

Vysvobodil mě doktor (ten stejný jako včera) že už můžu jít domů. Spokojeně jsem se protáhla a vyskočila z postele. Moje bosé nohy dopadly na podlahu a já se ihned vrhla ke skříni. Nabrala jsem tam SVOJE věci a celá nadšená jsem spěchala do koupelny.

............

Když jsem se vrátila zpět do svého pokoje, skoro nikdo a nic mého tam nebylo a čekala tam na mě máma. Seděla na židly vedle postele a něco si zamračeně četla. Vkradla jsem se za ní a přeletěla pohledem stránku:

... velká pravděpodobnst, že je to TEN lovec, který skončí s Temnými stvořeními.

Dokázáno, že je to možné na 62% z toho zbylích 38% se odebralo jen kvůli tomu že...

,,May, už můžeme vyrazit?" zeptala se máma rychle a zavřela mi složku před nosem. Na deskách bylo napsáno: Tajné, jen pro členy Starších. Zamračila jsem se a pak mamce odpověděla na všechny zbytečné otázky. Dala mi menší kárání o tom, že člověk se k nikomu takhle nemá plížit.. teda kromě Temných a že se už nikdy nikomu nekoukáme přes rameno.. bla.. bla.. bla. Nevím co to se mnou bylo, ale neměla jsem náladu poslouchat máminu dlouhatánskou řeč o ničem. Mnohem více mě zajímalo, co to četla. Ale to se už asi nedozvím.

,,Cože?" zeptala se najednou mamka a udiveně se na mě dívala. Než jsem si toho všimla, byla jsem už pěkný kus před ní. Zmateně jsem se zastavila a tázavě se na svou mámu podívala.

,,Co?" zeptala jsem se nechápavě. Mamka se na mě dál nevěřícně dívala. Pak se jí v očích zaleskly slzy.

,,Mami?!" zeptala jsem se nejistě. ,,Co se.." nedořekla jsem.

,,Když jsem tak strašná máma... tak... tak si najdi jinou! Jsi jenom nevděčný spratek! Mám nápad, poletíš do Prahy a tam si uděláš zaučení! Já už tě nechci mít na očích!!" zakřičela na mě máma a rázným krokem šla k autu. Civěla jsem na ní málem s otevřenou pusou. Co se stalo? Vůbec jsem nechápala. Moje máma vážně použila ve spojení se mnou nevděčný spratek?!

,,Mami!!" zakřičela jsem a rozeběhla se. Pozdě. Máma vlezla do auta a odjela beze mne. Co to do ní vjelo? pomyslela jsem si zmateně. A možná trochu ublíženě. Spratek?!

,,Taky jsi ke své matce mohla být trochu slušná!" řekl nějaký Lovec za mnou. Rychle jsem se otočila. Seděl na lavičce a četl nějakou knihu.

,,Co prosím?" zeptala jsem se a snažila si dát 2 a 2 dohromady. Že bych mámě řekla něco, o čem nevím?Protože mě nic jiného nenapadá...

,,Řekla jste něco o tom že je nudná, plácá blbosti a že se snaží být taková jaká není. A mám pocit, že jste jí řekla i to, že se za ní stydíte a že vás z ní bolí hlava..." vypočítával muž a já se zhrozila. Stála jsem jak solnej sloup a na nic se nezmohla. Nemohla jsem odporovat, protože jsem si tohle myslela. Máma se od tátovy smrti hodně změnila a já se za ní opravdu občas styděla.. jenže já jsem náctiletá puberťačka a ona je dospělá! Měla by chápat, že puberťačka prostě někdy nějakou hloupost plácne! Nebo ne? Neměla jsem to říkat, sakra, co jsem to zase provedla!!  Vždyť já za to ani nemůžu... ani si nepamatuju, že bych něco takového řekla!! bylo mi do breku. Sedla jsem si na lavičku a založila si hlavu do dlaní.

,,Já jí to nechtěla říct! Já si vůbec nepamatuju, že bych jí to řekla!" otočila jsem se zoufale na Lovce a ten se na mě poplašeně podíval. Ani nevím, co jsem čekala. Že mi to potvrdí, že já mám pravdu, že za to opravdu nemůžu? Pro jistotu si i odsedl trochu dále. Ach né, ublížila jsem jedinému člověku, který mě má rád. A jak znám mámu, sama někde v koutku si to bude dokola přebírat až se z toho téměř zblázní a dlouho mi to neodpustí a...

,,Měla jsi moc Samaelu, že? To se stává. Je to jako alkohol.. pak říkaš co máš na srdci i to, co nechceš říct. Ale ten tvůj proslov byl dost hrubý.. a jestli je tvá máma citlivka.. což po jejím výstupu předpokládám, tak do té Prahy fakt pojedeš.. jen nechápu, proč tě nepošle do Londýna.. tam by jsi jim aspoň trochu rozumněla.." zamyšleně si třel bradu a já cítila, jak mi po bradě stékají slzy. Vztekle jsem si je utřela. Ale našli se další. Nakonec jsem vytáhla nevím od kud kapesník a pořádně se vysmrkala.

Jak jsem to mámě mohla říct! Jsem hrozná dcera! Jsem tak pitomá.. ani vlastní jazyk si neumím udržet za zuby.. ! Co bude máma dělat? Sama? Beze mě? Určitě zase propadne depresím.. nesmím ji nechat samotnou.. to prostě nejde.. Praha? Vždyť to je až někde v Evropě! I když Londýn také... ale to je tak daleko! Co budu dělat, když mě máma bude potřebovat! Vždyť ani nemá moc přátel. Tedy samozřejmě že ano, každý jí má rád, ale někoho, komu by se schoulila v náručí opravdu nemá! Sakra, ne, nejde to, nemůže mě poslat pryč! a co bylo nejhorší... ty myšlenky byly čistá pravda. Vůbec jsem se nepřeceňovala.

,,Takovou dceru bych nechtěl mít.. to jste si v domácnosti vyměnili role? Ty jsi maminečka a tvoje máma je cholerická dcera?" zeptal se posměšně Lovec a já sebou trhla. Zřejmě jsem zase mluvila a ani o tom nevěděla.

,,Má máma není cholerická.. jen kapku zapomnětlivá a sklíčená!!" obořila jsem se na Lovce vedle sebe a zvedla se k odchodu...