VH: 5. díl

4. červen 2010 | 20.19 |

Vlak

V autobuse jsem zamířila až dozadu a sedla si doprostřed, aby mě z okna nebylo vidět. Konečně jsem se trochu uklidnila a odhodlala se otevřít obálku. Vypadl dopis, nějaké doklady a klíček. Otevřela jsem dopis, ale předtím se obezřetně rozhlédla. Ještě dvě zastávky a je konečná. vnímala jsem okrajově, jak něco na ten způsob oznamuje mechanický hlas. Pečlivě jsem pozorovala, kdo nastupuje a když mě všichni úplnně ignorovali, tak jsem se věnovala dopisu.

Tušila jsem to. Předem se omlouvám, ale jinak to nešlo.

Bež na nádraží a kup si jízdenku do Lomnice nad Lužnicí a pak do Českých Budějovic. Jakmile se tam dostaneš, běž na tuto adresu: Kněžská 411/6, České Budějovice 1

Je tam něco na způsob banky. Ale tam se věci uchovávají. Zajdeš za majitelem a řekneš, že chceš otevřít schránku číslo: 5692 - 5464 - 2564 - 4644 - 8586 - 3745

Potom mu ukážeš klíč a řekneš to slovo, které ti řeknu až když to opravdu jinak nepůjde. Vybereš schránku, s penězma si dělej co chceš ale to ostatní musíš, MUSÍŠ zničit, ano? Je to opravdu cenný majetek po babičce a pokud to otec najde, zabije mě za to, že jsem mu to nedala, i když to chtěl vrátit.

Pak už se to nějak vyřeší. Bez důkazů mi tvůj otec nemůže nic udělat. Doporučuju, aby jsi nic z toho, co ve schránce bude, neprohlížela. Pokud tak uděláš, je to na tvé triko, protože čím více toho víš, tím blíže jsi k tomu, aby otec zmlátil i tebe. Když opravdu nebudeš vědět nic, tak na tebe otec nemá nic jiného, než to, že spíš pod stejnou střechou jako já. Tím bude výprask kratší a mírnější.

Znič tento dopis hned, jak ho nebudeš potřebovat. Pokud ho otčím najde, děsně se rozzuří!

Ještě dvakrat jsem si ten dopis přečetla. Většinu jsem chápala, ale to s tím otcem mě mátlo. Každopádně, jedu špatným směrem. Mám jet do Lomnice a já jedu směrem na rybník Dvořiště. Povzdechla jsem si. Schoulila jsem se na zadním sedadle autobusu a klížily se mi oči. V autobuse bylo teplo a já byla tak unavená...

................

,,Slečno, slečno! Konečná!" zavrčel někdo a já sebou vyděšeně trhla. Zděšeně jsem se posadila.

,,Co se děje!!" vyjekla jsem a čekala, že uvidím pistol namířenou na mou hlavu. Byl to ale jen zmatený řidič autobusu.

,,Konečná." zopakoval trpělivě řidič. Vydechla jsem a opřela se do sedadla.

,,Pojedu zpět. Spletla jsem si směr a než jsem si to uvědomila, usla jsem." broukla jsem.

,,Ale já nepojedu hned zpět. Mám přestávku a potom pojedu pod jiným číslem.

" namítl řidič stále trpělivě, ale divně si mě prohlížel.

,,Potřebuju se dostat na nádraří v Smržově. Nebo ještě lépe v Lomnici. Autobusy míří všechny na nádraží, ne?" zeptala jsem se.

,,Ale já nepojedu hned. Pochop to už děvče." teď už řidič ztrácel trpělivost. Ale mě se vůbec nechtělo ven z příjemného a pro mě v tuto chvíli bezpečného autobusu. Podívala jsem se z okna a viděla, že prší. To mě utvrdilo v přesvědčení, že zůstanu tady.

,,Klidně tu počkám. Stejně jsem unavená...." došlo mi, jakou hloupost jsem právě plácla a zmlkla jsem. Bylo mi do breku. Povzdechla jsem si a unaveně vstala. Popadla jsem krosnu téměř težší než já a s heknutím si jí hodila na záda. Došlo mi, jaká hloupost byla vzít si tak těžké zavazadlo. Jak chci s něčím takovým před kýmkoli utíkat? Řidič si něco mumlal do vzduchu a jako modlidba to vážně neznělo.

,,Něco vám vypadlo." řekl a sklonil se k zemi. Otočila jsem se a uviděla dopis. Úplně mi zatrnulo a dost mě vyděsilo, že nebýt řidiče, tak bych ztratila něco tak důležitého. Prudce jsem se pro něj sehla a vzala ho řidiči zpod ruky. Zmateně se na mě při narovnávání podíval a pak se chytil za záda. Zamumlal tiše nadávku a mě to přes mou mizernou náladu vyloudilo úsměv na tváři. Aspoň něco je tak, jak má být. Aspoň že některé věci se nědějí jako v nějakém šíleném snu...

,,Děkuji..." řekla jsem s o poznání veselejší náladou.

,,Ještě abys nadávala. To jsou ty dnešní manýry, posmívat se starším lidem..." sice to řidič říkal polohlasem, ale já to slyšela. Pohled mi padl zpět na dopis a úsměv mi zvadnul na tváři. Připomněl mi, co vše mám udělat a co vše je za mnou. A co vše na mě čeká. Ať už to znamená cokoli. Kdybych mohla, schoulila bych se tamhle v tom rohu mezi dvěma sedadly a tam se snažila strávit zbytek života. Ještě při výstupu jsem na to místo upřeně a toužebně dívala. Pak jsem ale doskočila na zem a ovanul mě studený vítr. Dopla jsem se až ke krku, hodila si kapuci na hlavu a schoulila se ve své teplé bundě. Kapky deště mě šlehaly do tváře. Zamračeně jsem vykročila hledat nějaký autobus.

.........

Na nástupiště ve Smržově jsem se dostala rychleji, než jsem čekala. Jízdenku do Lomnice jsem si koupila narychlo, protože jsem na ceduli viděla, že vlak vyjíždí za pět minut. Prodavačka za okénkem se na mě divně dívala a já přemýšlela, jestli už jsem vážně tak paranoidní, že vidím bubáka ve všem nebo prostě mám něco na obličeji. To druhé mi znělo lépe.

Když jsem si sedala do sedadla, měla jsem divný pocit, že je něco špatně, ale unaveně jsem to nechala plavat. Už mi všechno bylo celkem jedno. Chtěla jsem prostě jet do te zpropadené banky, roztrhat pár papírů a pak jet na chatu k babičce. Jo. Tam strávím tak rok, dokud se to všechno nevyřeší. A jakmile se z toho Lucie nějak vyvlékne, přestěhujeme se na opačný konec republiky. Zase nastoupím do školy a tentokrát se budu vážně učit. Udělám střední a pak se zkusím přihlásit na výšku. Možná k policii. napadlo mě jedovatě. Každopádně se ale přihlásím do nějakých kurzů sebeobrany....

Uviděla jsem svůj odraz v okně a zděšeně se na sebe podívala. Měla jsem zarudlé oči, jakoby od pláče a byla jsem celá pobledlá. Hnědé vlasy mi díky dešti plihle vysely okolo hlavy a vypadaly téměř černě. Ale mě nejvíce vyděsili moje oči. Místo obvyklé hnědé byly... namodralé. Nekecám, měla jsem zničeho nic znepokojivě modré oči, které s kontrastem k zarudlému bělmu vypadaly... no minimálně děsivě. Možná už se nedivím, že se na mě řidič autobusu a ta prodavačka jízdenek tak divně dívali. Odvrátila jsem pohled a schovala obličej do dlaní. Pak si promnula oči a znovu se podívala na okno.

Sáhla jsem si na tvář a opravdu... byla jsem to já. Přejela jsem si po rtu prstem a pak se na prst podívala. Rty jsem měla strašně vysušené a popraskané a i lehký dotek je podráždil.  Měla jsem na prstu krev. Sáhla jsem do své krosny a vytáhla láhev s vodou. Zhluboka jsem se napila a než si to uvědomila, vypila jsem litr a půl láhve vody. A pořád měla žízeň. Zasténala jsem... napůl žíznivě, napůl prostě a totálně zničeně. Hodila jsem flašku do otevřené krosny a křečovitě svírala dopis od Lucie. Opřela jsem se do svého sedadla a rychlím pohledem přejela skupinu ve svém vagónu. Jen dvě osoby vypadaly na to, že by byly schopné mě sledovat. Až podezřele se vyhýbaly pohledu na mě. Třásla jsem se. Zimou, vztekem, děsem...

Napůl ve spánku jsem papír, který jsem měla za dopis, strčila někam pod krosnu a... když jsem usla, bylo to vlastně požehnání...

.........

,,Jízdenky!!" křikl hlas průvodčího a já sebou trhla. Narovnala jsem se a ucítila tlak v hlavě. Jak jsem dobře znala, ten se za chvíli promění v nesnesitelnou bolest. Průvodčí byl zatím na opačném koci vagónu. Začalo mi tepat v hlavě a ucítila jsem tlak za očima... jako bych měla omdlít a zároveň jsem cítila, jak se mi křečovitě stahuje žaludek... snad nebudu zvracet. Otevřela jsem pusu, ale měla jsem v ní úplně sucho. Vzala jsem z krosny druhou láhev a teď už s mírou se napila. Tepání v hlavě se zněnilo v zatím malou, ale neodbytnou bolest. Ohnivé jehličky mi vystřelovaly na místě čela kdykoliv jsem sebou prudčeji pohla. Ignorovala jsem to.

 Přemýšlela jsem, kam jsem tu podělanou jízdenku strčila, když mi pohled padl na zmuchlaný dopis v mé ruce. Strčila jsm si ho do kapsy ryflí a dále hledala jízdenku. Neodbytná bolest hlavy, která pomalu ale jistě sílila, mě rozptylovala a po chvilce jsem zjístila, že nic nedělám a hledím na to stejné místo. Donutila jsem se otevřit krosnu a začít jí prohledávat.

,,Vaší jízdenku, prosím." ozval se zdvořile mužský hlas.

,,Moment," zamumlala jsem a všude tu jízdenku hledala. Tiše jsem si pro sebe klela. Bolest naštěstí ustopupila, ale já měla nepříjemný pocit že jen proto, aby se za chvilku vrátila ještě s větší intenzitou.

,,Máte jízdenku, slečno?" zeptal se průvodčí pochybovačně a já se na něj mrzutě podívala. Muž, mohl mít tak čtyřicet asi nevědomky o krok ustoupil.

,,Hledám jí!" zavrčela jsem po chvilce a znovu začala prohledávat své kapsy a svou krosnu. Ale stále jsem jí nemohla najít. Napadlo mě, jestli mě nějaký parchan ve spánku neokradl.

,,Jestli nemáte jízdenku, budu vás muset požádat, aby jste se mnou na další zastávce vystoupila a sepíšeme pokutu." odvětil hlas. ,,Nebo snad máte peníze a odkoupíte si jízdenku ode mě?" dodal hlas a znělo to jedovatě. Co si asi o mě myslel? Že jsem utekla z domova? To ani tak nebyla lež. Že jsem feťačka? Podívala jsem se k oknu a letmo zahlédla svůj odraz. Jo, já, která je absolutně proti jakýmkoliv drogám (ale marjánku si občas dám), teď vypadám jak sjetá. Jaká ironie. Bohům žalováno!!

,,Pane, viděla jsem jí kupovat si jízdenku a jsem si jistá, že jí při nástupu měla." ozvala se nějaká postarší žena. Otočila jsem se k ní a vykouzlila děkovný úsměv, ale žena se na mě zděšeně podívala a raději odvrátila pohled. Dělala zaujatou krajinou za oknem. Zas tak hrozně nevypadám! chtěla jsem jí okřiknout, ale nechala jsem to plavat.

,,Pokud nemá jízdenku, nedá se nic dělat... to jsou pravidla, madam." prohodil průvodčí směrem k ženě. Ta něco zamumlala a nervózně se na průvodčího usmála. Koukala jsem na ně jako slepice na vaječinu, mírně řečeno. Nechci být hned sprostá, jen aby jste věděli... Pak jsem konečně uviděla čouhat kousek jízdenky zpod krosny. Jak se tam dostala? Prudce jsem se pro ní sehla, což nedělalo dobře jak mé hlavě, tak žaludku a trhla... v ruce mi zůstala půlka jízdenky. Dívala jsem se na to a chtěla začít vztekle řvát.

,,Sakra! To se může stát jen mě..." vztek mě rychle přešel a místo toho mi bylo do breku. Ne příliš citlivě jsem kopla do krosny a vylovila i druhou půlku jízdenky.  Celkem lhostejně jsem to pak podala průvodčímu. Díval se na mě jako na blázna. Možná jsem jako blázen i vypadala. Ale mě teď strašila nesnesitelná bolest hlavy a nějaká roztrhlá jízdenka mi byla vážně volná.

,,Nechtě mě prosím na pokoji!!" zaškemrala jsem, když jsem zahlédla, jak se průvodčí nadechuje k nějaké dlouhatánské řeči. Představila jsem si svou už i teď protestující hlavu a nějakou lytanii... a vyšlo mi, že to prostě dohromady nepůjde. Jsem to chtrá hlavinka, že? Pochvalte mě! Fajn, nic nechci. Možná tak aspirin... ten by vážně bodl.

Průvodčí se rozpačitě podíval na rozpůlenou jízdenku ve svých rukou a opravdu... pokýval hlavou, něco zamumlal a šel dále. Já se zhroutila do sedačky, silně si třela spánky, měla pevně stisknutá víčka a pokoušela se přemýšlet. Proč jsem najednou tak přecitlivělá a vynervovaná? Chtěla jsem usnout, ale nešlo to. Nakonec jsem se tlumeně rozvzlykala. Ani nevím proč. Bulení není na bolest hlavy zrovna to nejlepší, ale já jsem vážně už nemohla. Z čeho? Stříleli po mě, musela jsem prchat před nějakýma chlápkama a...

Fajn, přiznávám, výdrž v tomto vážně nemám. Já... chtěla bych se prostě v klidu a beze strachu vyspat. Toužebně jsem se držela myšlenky, že po tom všem... po tom zlém snu se konečně dostanu na babiččinu chatu. Schovám se tam, vyhrabu svýho starýho Míšu (babička určitě bude mít nějakého schovaného) a všechno to hodím za hlavu. Toužebně jsem se těšila na to, až to budu mít za sebou.... Teď jsem se ale choulila do cigaretami popálený sedačky a křečovitě vzlykala. Nic jiného mi totiž nezbývalo.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VH: 5. díl faire 07. 06. 2010 - 17:33