8. kapitola

24. únor 2010 | 13.34 |

Přidávám další kapitolu. Omlouvám se, že to tak trvalo, ale měla jsem málo času a ten jsem věnovala dočtením všech povídek, které jsem doteď u ostatních blogů zanedbávala....

Nedostatek energie

Snažila jsem se nefunět, když jsme svižným tempem postupovali černočerným lesem. Mé oči si téměř ihned zvykly na tmu, ale moje tělo cítilo, že v tuto dobu se má spát a stále mě zrazovalo.

"Nechceš si odpočinout?" navrhl Lukáš.

"Už se ptáš po osmé za hodinu. Kolikrát ti mám opakovat, že kvůli mně nemusíme každé dvě minuty zastavovat?!" vyštěkla jsem. Byla jsem podrážděná. A zmatená. Nohy mi neustále vypovídaly službu... několikrát se pode mnou podlomily a jen pohotové reakce Erika a občas Lukáše mě zachránily od pádu. Co to se mnou je? Zakašlala jsem. Sáhla jsem do kapsy a vytáhla kapesník. Už zase jsem nemohla díky plnému nosu dýchat. Nikdy jsem nevěřila, že by rýma mohla být až takhle zákeřná. Snažila jsem se co nejpotišeji vysmrkat, ale stejně to znělo jako troubení na pochod.

"Jo, ale mně za chvilku upadnou nohy." Postěžoval si Lukáš.

"To, že jsi za mnou, ještě neznamená, že nepoznám, když mi lže..." nedokončila jsem, co jsem chtěla říct, a zase zakašlala. Připustila jsem, že zastavit budu muset. Popruh brašny se mi zařezával do ramene a já měla pocit, že už neudělám ani krok. Ale také jsem tušila, že jestli se zastavím, tak zalehnu... sednu si nebo možná ani to, zastavím se a usnu na místě. Zamotala se mi hlava a já se musela opřít o strom, abych nespadla. Něco podrážděně zasyčelo a odplazilo se do tmy. Byla jsem tak vyřízená a vyčerpaná, že jsem se ani nelekla.

"K ďasu, co to se mnou je?" řekla jsem si pro sebe. Měla jsem chuť si vrazit facku a probrat se.

"Napadlo tě, že jsi třeba jen unavená? Většina dívek nesnese tolik, co dospělí muži." Řekl jízlivě Lukáš. Má špatná nálada se přenesla i na něj. Co když má pravdu? Co když jsem jen obyčejně unavená? Odrazila jsem se od stromu a nevšimla si krvavé šmouhy, kterou tam má dlaň zanechala.

"Já... pokud jsem dobře počítala, tak jsme ušli zhruba jen osm kilometrů za tři hodiny. To je zoufale málo proto, abychom se dostali z lesa i před zítřejším setměním. Máš pravdu, Lukáši, nemá to..." Zase ten hrozný kašel. Naštěstí to už odcházelo. Odtáhla jsem od pusy ruku a zrak mi na ní mimovolně sklouzl. Z toho, co jsem viděla, mě zamrazilo. Jen s velkými obtížemi jsem si zachovala neutrální tvář. Jak je možné, že jsem vykašlala krev? Kašlala jsem ji už dříve? A jak je možné, jestli jsem ji kašlala už dříve, že jsem si toho nevšimla? pomyslela jsem si zatím znepokojeně. Tím, jak jsem byla utahaná, mi to ještě plně nedocházelo. Možná... možná zub. Možná jsem spadla, a ani o tom nevím, přitom ulomila, rozviklala nebo dokonce trochu povyrazila zub.

Na chvilku jsem zavřela oči a natáhla ruce před sebe. Tak to dále nejde.

Ať ďas spere to, že budou vědět, že jsem úplně nešikovná a slabá čarodějka. S takovou bych celou noc pochodu nevydržela. Pomyslela jsem si pochmurně. Měla jsem v úmyslu čerpat. A čerpat z okolí tolik, aby mě to udrželo na nohou ještě trochu více než půl noci.

Mé ruce se pomalu přibližovaly k sobe, dokud se nezastavily kousek od sebe. V těsném prostoru mezi nimi proudila moc. Hledala jsem. Hledala jsem nějakou magickou studnu, pramen, z kterého bych mohla čerpat moc, sílu... energii, která mi teď tak zoufale sházela... klidně bych se i nějak spokojila s temným zřídlem nebo mohylou média...

Ruce mi trhly do strany a já cítila, že jsem našla velmi silný proud moci. Co jiného se taky v Temném hvozdu dalo čekat, že? Začala jsem čerpat. V tuto chvíli jsem úplně zapomněla na své dva společníky. Musela jsem se soustředit na pomalé čerpání. Kdybych energii čerpala moc prudce, dychtivě... moc rychle, mohla bych vyhořet.

Otevřela jsem oči. Neuběhly ani tři vteřiny. Toto zřídlo bylo opravdu silné. A já přečerpala. A málem vyhořela. Jen s velkou dávkou štěstí jsem si nevzala o tolik více, aby mě to připravilo o moc nebo... zabilo. Jen s velkými potížemi jsem potlačovala mou moc. Nebylo to lehké a já se tím nechtěla zabývat. Kdybych byla v pořádku, došlo by mi, že když zanedbávám svou ochranu, je něco špatně. Protože já byla vždy až přehnaně opatrná. V mé současné situaci mi to nedošlo.

"Děje se něco?" zeptal se Lukáš. Asi něco vycítil.

"Ale," mávla jsem ledabyle rukou: "...za stromem jsem viděla trpaslíka." Odvětila jsem lehce. Ani to nebyla lež. Opravdu jsem trpaslíka viděla... v podstatě ho vidím i teď. Jaksi mi nedošlo, že je to špatně. Měla jsem povznesenou náladu. Byla jsem jako sjetá, vše bylo fajn, vše je dobrý...

"Trpaslíka?" zeptal se zničeho nic pozorně Erik.

"Jasně! Měl klásný oči. Neobyčejný... ale měl tvář ve stínu a já nepoznala barvu. Vlastně to ani nebyl trpaslík... myslím, že to byl kříženec..." začala jsem se přehrabovat ve své brašně. Šla jsem svižným krokem a bez námahy držela tempo s Erikem, který se předtím snažil nenápadně zvolnit krok. Konečně jsem s triumfálním úsměvem vytáhla flašku. Otevřela jsem ji a ochutnala. Prvotřídní víno... jak jinak. Ale musím uznat, že Alec si vybrat uměl.

"Hej, Lukášku, nechceš taky hlt? Někde bych možná měla mít i skleničky." Strčila jsem mu flašku do ruky. Zarazila jsem se. "Proč vlastně nepozvete svý kamarády dále, hmmm? Mám ještě jednu flašku a nemyslím, že by to nás šest dokázalo tak rychle vypít." Zahuhlala jsem. V puse jsem měla klopu brašny a hledala jsem již zmíněné skleničky. Někde v koutku mysli mě napadlo, že jsem se právě opila magií.

"Kdyby mě viděla Mistrině..." uchychtla jsem se.

"Jaké přátele?" zeptal se Lukáš. Byl nervózní.

"Nedělejte se hloupý. No ty, co nás nepozvaly do toho vašeho dome-" Můj veselý hlas přerušil záchvat kašle. Tak toho mě magie nezbavila. Zlomila jsem se v pase, z očí my vyhrkly slzy, steží jsem popadala dech. Měla jsem pocit, že ještě jedno zakašlání a vyvrhnu plíce. Svíralo mě na hrudi a zatmělo se mi před očima nedostatkěm vzduchu. V hlavě mi tepalo. Ani nevím kdy, ale opřela jsem se o strom. Nebyl to obyčejný kašel... tedy byl, ale s příměsí magie. Já totiž vykašlávala nejen krev, čehož jsem si ale nevšimla, ale i chuchvalce magie. Ozdravující... tělo nedokázalo pojmout tolik síly, ale místo, abych vyhořela, tak jsem to vydávila.

Zajímavé.... pomyslela jsem si s otráveně. Konečně mi v hlavě zase bliklo a byla jsem to opět já. Cítila jsem mravenčení na kůži. Chaos. Jen jsem doufala, že se nestalo TO. Že mě na chvíly neposedlo Šílenství nebo... a to by bylo ještě horší, ON. Ne, nemohl to být ON. Za prvné, matka mě proti němu ochránila požehnáním a zadruhé... ON nepoužívá Chaos.

Zhluboka jsem dýchala a snažila se zklidnit dech. Narovnala jsem se a zmateně hleděla na flašku v mé ruce.

"Eh... co to je?" zeptala jsem se zmateně. Pak jsem si všimla nálepky a došlo mi, že ta flaška je z Alecova vybavení. Kdy jsem vytáhla flašku? napadlo mě.

"Ehm, Sorun?" zeptal se opatrně Erik. "Víš, co jsi před chvilkou říkala?"

"Odkud znáš mé jméno?" zeptala jsem se podezřívavě.

"Teď jsi nám ho řekla... vyprávěla jsi nám o svém dětství, o Magické vesničce..." řekl pomalu Erik. Překvapeně jsem zamrkala. To že jsem udělala? Ne... Erik lže a málem jsem mu to uvěřila. Je možné, že mě opět posedlo Šílenství? pomyslela jsem si zamračeně. Ale vždyť Matka Života říkala... v duchu jsem se okřikla. Stejně by mě zajímalo, co jsem říkala.

"Opravdu... tak to jsem vám vyprávěla i po Patrikovy, že?" zeptala jsem se naoko nervózně. Erik mi na to neskočil a odvětil, že o někom takovém jsem nic neříkala. Ani nevím proč, ale pokrčila jsem rameny a udělala pár kroků dopředu. Zaclonila jsem si rukou oči a dívala se na vstávající slunce. Aha, Erik nás vedl úplně jiným směrem, než jsem měla namířeno já. Ale co mě více překvapilo bylo to, že už jsme z lesa pryč. Jak dlouho jsem byla mimo? pokud jsme z lesa venku, tak to muselo být minimálně den, pokud slunce zase vychází!

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 8. kapitola dara 24. 02. 2010 - 17:39
RE: 8. kapitola Šílenej 04. 04. 2010 - 10:59