VH: 1. díl

19. březen 2010 | 18.03 |

Hloupá

Vše začalo tak nevinně.

Toho dne si mě Milan poprve za celý prvák všiml. Hezky se pousmál, zadíval se mi do očí a já... se zamilovala. Kdyby do mě Lea nežduchla, asi bych na něj koukala jako nějaká husa. Tak jsem se prudce zadívala do země, rudá až za ušima.

Ano, byla jsem hloupá. Uvěřila jsem mu. Věřila jsem tomu jemu kouzelnému: ,,Miluji tě!". A hned na druhý den se k němu nechala hloupě pozvat. Fajn večeře, i Milan byl okouzlující. Když se dozvěděl, že jsem panna, měl pro to jen tyto slova: ,,Budu jemný.".

Na samotné milování si nepamatuju. Pamatuju si jen bolest, hned na začátku. A pak po celou dobu, kdy si Milan užíval, nepříjemný a sílící pocit, začínající v mém klíně. Brečela jsem. Tiše, tak, aby to Milan nepoznal. Když skončil, šel se osprchovat. Když se ze sprchy vrátil, už jsem u něj doma nebyla.

Cítila jsem se ponížená. Cítila jsem se hloupě, ale nechtěla jsem brečet. Alespoň né na veřejnosti. Bylo teprve 9 hodin a já bydlela u hlavní cesty. A navíc... kdybych domů přišla s opuchlíma očima, ta fúrie by si toho všimla a začala by se nepříjemně ptát a dloubat do toho, o čem vážně nemám nejmenší chuť mluvit.

Povzdechla jsem si a nachvíli si opřela čelo o studenou, kamennou zeď najakého domu. Ani jsem nevěděla, kde jsem. Přemýšlela jsem, co jsem to udělala.

,,Jen další zářez.... " zamumlala jsem temně. Přitiskla jsem si sevřené pěsti na oči. Potřebovala jsem sprchu. Ještě jsem totiž tak nějak nepochopila, co se stalo a vůbec jsem netoužila po tom, aby mi to došlo někde na veřejnosti.

Vydala jsem se domů a objímala si břicho. Cítila jsem v podbřišku podivný tlak. Takový ten pocit, který předchází bolest. A měsíčky jsem přitom měla mít až za dva týdny. Schoulila jsem se, protože zavál studený vítr a já byla oblečená jen nalehko. Špatně se mi chodilo a měla jsem nepříjemný pocit, uvědomovala jsem si, že mám kalhotky od krve. To se mi nestalo od základky.

,,Hej, kočko, co tak sama?" ozval se přiopilý hlas. Zaúpěla jsem. Bohužel, můj panelák byl hne vedle hospody. Vlastně jsem tak nějak počítala s tím, že okolo deváté ještě nikdo nebude tak nalitý, aby mi nedělal potíže. Koukla jsem se na hodinky, ale ve tmě jsem nic nerozeznala. Zrychlila jsem ke svému vchodu a horoucně si přála, aby toho ten chlap nechal. Neznala jsem ho, proto jsem byla opatrná. Opilce, které jsem znala, jsem měla rotřízené do dvou jednoduchých skupin... nebezpeční a otravní. Tohoto bych dala spíše k těm nebezpečným.

Horoucně jsem si přála, aby ten ožrala zmizel. A to tak, že jsem skoro minutu tupě zírala na kliku vchodových dveří. Na rameno mi dopadla ruka a já vyjekla.

,,Klídek, Péťo, to jsem já.." zamumlal přiopilý hlas mýho otce. Nevěděla jsem, jestli si oddechnout nebo začít zuřit.

,,Nešahej na mě a odprejskni! Žádné peníze nemám." odsekla jsem nakonec. Rychle jsem vytáhla klíče a vběhla do schodů. Na výtah jsem nemínila čekat, i když jsem bydlela až v osmém patře. Ani jsem nerozsvítila a vyběhla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře