VH: 2. díl

27. březen 2010 | 12.00 |

Úplněk

Zavřela jsem se v pokoji a zajistila zástrčku. Otcova nová žena byla totiž profesionální zlodějka, proto na ní obyčejný zámek nestačil. Ale se zástrčkou si už neporadí.

,,Otevři! Sakra, otevři Petro Holubová!!" křičela Lucie. Macecha. Když vzdala pokusy neúspěšně otevřít dveře, začala na ně bušit. Na takovou malou postavu byla neuvěřitelně silná.

,,Trhni si!" křikla jsem a schovala si hlavu pod polštář. Právě jsem se úspěšně oddávala depresím. Milan! Milan! Milan! křičelo něco ve mě. Měla jsem chuť na čokoládu. Ale ta byla v kuchyni a ta byla tam, kde bych musela projít okolo Lucie. Vyloučeno. Ne ve stavu, v jakém se právě nacházím. 

,,Netrucuj Petro a otevři! Zameškala jsi dva dny školního vyučování! Jak to mám vysvětlit?!" Lucie začínala být naštvaná. S povzdechem jsem se zvedla a zamířila ke dveřím. Nevěřila jsem tomu, co jsem dělala, ale odstrčila jsem zástrčku a zamířila zpět, směr postel. Po chvilce, kdy se ozývalo jen tiché šumění mechanismu mého zámku, se dveře otevřely a stála v nich naštvaná Lucie.

,,Co více chceš?! Vydělávám na tuto ubohou rodinu, máš co jíst, máš nejnovější oblečení, moderní počítač, vše na co si vzpomeneš. Očekávala bych od tebe alespoň trochu úcty k mé osobě." odvětila vážně Lucie. Měla ruce v bok a vypadala důstojněji, než by se měla cítit. Byla to přece jen zlodějka!!

,,Mám mít respekt z osoby, která umí za méně než pět vteřin stáhnout z bankomatu informace a vybrat při té příležitosti více než 50 tisíc tak, aby jí nezachytily kamery a nezanechala otisky prstů, přičemž nebude vypadat nápadně a proklouzne policií rovnou pod nosem? Nebo mám mít respekt z osoby, která zvládne otevřít i magnetický zámek, zfalšovat doklady a která má kontakrty i s lidmy, z kterých má nahnáno i vrah?" přepískla jsem to. To jsem si uvědomila ve chvíly, kdy Lucie pobledla a sevřela pěsti.

Ale... bylo mi zle a právě jsem se nestarala o nic jiného, než o vlastní sebelítost. Probudila mě až facka, kterou musela Lucie cítit až v rameni, protože mě shodila z postele. Nevěřícně jsem se držela za tvář, ale pak jsem se klidně sebrala a zamkla se v koupelně. Pustila jsem horkou vodu a pod silným proudem stála, hlavu svěšenou a přemýšlela, co jsem udělala tak hrozného, že mám tak strašný život.

Byla jsem hnusná. Odporná. Ale to jsem si uvědomila až po očistné sprše. U večeře jsme seděli naproti sobě, otčím byl určitě zase v hospodě. Panovalo hrobové ticho. Skvělý bramborový salád s kuřecím řízkem mi zhořkl v puse.

,,Nemám hlad." odvětila jsem po chvíli, vstala od stolu a odešla do pokoje. Zapnula jsem si telefon a odpověděla na vzkazy, které jsem tam měla. Pak jsem trochu uklidila pokoj, vyvětrala, převlékla peřiny a povlečení a nakonec se nachystala do školy. Když jsem si ukládala matiku a vypadl z ní papírek s Milanovým písmem, ani jsem nemrkla a hodila papírek stlačený do kuličky do koše u mého stolu.

.....

První dny jsem nesla hrozně. Vidět, jak Milan flirtuje s jinýma, jak se na mě ani nepodívá... ale šlo to. Vlastně byla dobře, že jsme se rozešli. Byl to jen odporný rozmazlený frajírek. Dost by ho určitě šokovalo, že cokoli, co má on můžu mít já... stačilo by si jen říct. Už dávno se Lucie chtěla přestěhovat z toho hrozného, malého bytu dva plus jedna pryč, do malého rodinného domku. Neodstěhovali jsme se. Postavila jsem si hlavu a tvrdošíjně obhajovala staré bydlení. Teď jsem trčela v malém pokojíku v nejhorší čtvrti okolí. Ve čkole mi nadávali do ochlastovy dcery, což byla pravda, ale více mi spíše vadilo, jak se mi koukali na vlasy a kontrolovali, jestli nemám vši. Nebo když se ptaly, odkud mám to drahý značkový oblečení a kde by mohli ten sekáč najít. Vždy jsem jim s milým úsměvem odpověděla, že v Armádě spásy, ale vnitřně jsem přitom zuřila. A přitom jsem si za to mohla sama!!

Jak jsem řekla, zlepšovalo se to. Až do chvíle, kdy začal Milan flirotvat s Leou. Byl neodolatelně šarmantní a já se jen úzkostlivě dívala, jak moje nejlepší kamarádka, která jindy kluky ignoruje, se po uši zamilovává do toho největšího kurevníka střední školy. Když jsem jí to chtěla vymluvit, obvinila mě, že žárlím a já se cítila bezmocná. Tak to šlo dva týdny. Dokud nepřišel úplněk... ten mi obrátil život vzhůru nohama.

Ten večer jsem se vracela z diskotéky... byla jsem tam s Leou, ale když přišel Milan, vybodla se na mě. Šla jsem tedy v pohřební náladě domů sama. Ale představa, že mě Lucie pošle pro otčíma do hospody byl příliš odpudivá. A že bych přišla domů, jestli se to malé krysí sídlo takto nazývat, byla ještě odpudivější. Od té aféry se vztahy mezi mnou a Luckou ochladily. Už se nesnažila si mě získat, chovala se ke mě jako k dalšímu hladovému krku, ve kterém mizejí její ,,těžce ukradené,, peníze...

Otočila jsem se tedy a vydala se k jednomu z mnoha rybníků, které tady v oklí byly. Měsíc, byl úplněk, mi svítil na cestu a já si zimořivě objala ramena. Byl konec léta, ale dnešní večer byl neobvykle chladný.

,,Mermaid...." zamumlal mi hlas těsně u ucha. Nerozuměla jsem slovům, ale něco uvnitř mě se pohnulo, když jsem to nuslyšela. Pomalu jsem se tam otočila, ale nikde nikdo. Zmateně jsem se rozhlédla, ale opravdu v mé blízkosti nikdo nebyl. Asi mi ta slova přinesl vítr.

,,Mermaid..." zamumlal znova hlas, tentokrát už srozumitelně. Mermaid? Mořská panna? Otáčela jsem se dokola jako káča, ale nikdo opravdu nebyl. Zavál vítr a přinesl sebou vlhkost od rybníka. Zachvěla jsem se... tentokrát né zimou, ale vzrušením a chtíčem. Chtěla jsem se jít koupat. Chtěla jsem se ponořit pod vodu a zmizet v inkoustově černé hlubině.

Zmateně jsem se zastavila a málem vyděšeně vyjekla. Stála jsem na molu, úplně nahá. Mé věci tvořili cestičku, kudy jsem šla. Asi jsem se svlékala za chodu. Zahýbala jsem prsty, které mi čouhali přes okraj dřevěného mola a naklonila se nad vodu. Dlouhé, hnědé vlasy mi spadly přes tvář a na hladinmě se objevil děsivý odraz. Úplněk jsem měla přímo za hlavou, takže do obličeje mi nebylo vidět, ale měla jsem pocit, jako by mi vlasy poletovali okolo tváře. Ruce jsem měla volně upažené do obou stran a spojenýma nohama jsem špapala vodu. V tu chvíly jsem si uvědomila zvláštní věc. Já se nedívám na odraz z mola do vody. Já se dívám z vody na svůj stín!!

Rychle jsem vyplavala na hladinu a začalalapat po dechu. Chtěla jsem začít šlapat vodu pořádně, jako člověk, levá pravá, levá pravá a tak dokolečka, ale nohy se nechtěli rozpojit. V tom zase ten hlas.

,,Mermaid..." hlas mě volal. Volal mě do černočerné hlubiny jezírka. Ztuhla jsem. Mermaid! volalo na mě vše okolo. Mučivě jsem toužila poslechnout. A nechala se vodou jako mateřskou náručí stáhnoud pod hladinu. Zavřela jsem oči a nechala se unášet proudy vody.

.....

Vzbudila jsem se na břehu rybníka. Byla mi zima, taková, že jsem drkotala zuby. Na sobě jsem měla bahno a všelijaké svinstvo, které v rybnících je. Na včerejší noc jsem si vůbec nepamatovala. Rozespale jsem žamroulala do slunce, které jen s obtížemi zahřívalo mé zimou ztuhlé tělo a rozhlédla se. Byla jsem na břehu rybníka, jak už jsem poznamenala. Nahá. Mokrá. První, co jsem udělala, bylo, že jsem se podívala, jestli mezi nohama nemám krev nebo lubrikant. Nebyl, takže znásilněná jsem nebyla. I tak mi nelezlo do hlavy, kdo mě tu v takovém stavu mohl nechat. Že by Lea? Poslední, co si totiž pamatuju je to, jak divoce tančila s Milanem a jejich ruce klouzali po tělě toho druhého.

Zmučeně jsem zasténala. V hlavě mi tepalo. Záhada alá proč si nic nepamatuji je vyřešená. Obyčejná opice. Padla jsem navzad do studeného písku a koukala se na oblohu. Zavál studený vítr a já se zimořivě zachvěla. Nakonec jsem se neochotně zvedla a začala hledat své věci...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VH: 2. díl jessie_photography 20. 06. 2010 - 15:43