10. kaptola

5. březen 2010 | 12.49 |

Rozloučení

"No, v pořádku jsme tě, sličná panno, dovedli do tvého cíle..." začal šaškovat Lukáš. Už se otřepal z mého zničujícího proslovu a zase se vydal na tenký led.

"Vzdáleného asi jen 76 dnů cesty pěšky, že?" doplnila jsem kousavě.

"Ale noták, je to jen 69 dnů..  a na koni jen slabý týden! Tryskem. " Odporoval Lukáš vesele. Ten konec ale spíše zamumlal.

"Fajn... no... asi se rozloučíme." Řekle jsem nesměle. Lukáš se na mě zaškaredil a rozhlédl se. Byli jsme v nějakém malém městečku blízko hranic, které jsem si ani na té nejpodrobnější mapě nedokázala zakreslit. Tedy možná uměla bych, ale s mapou před nosem.

"Vyřiď pozdrav i Erikovy, když se tak vypařil, asi už se..." začala jsem. Nechtěla jsem se loučit s Erikem, protože jsem se podezírala z toho, že se mi líbí více, než je u mě normální. Ale asi to bude jen následek toho, že jsem musela v Lukášově na nervy jdoucí společnosti strávit týden a už mi to asi lezlo na mozek... je potom logické, že jsem se upnula na osobu, která mi nijak nevadí... jen nechápu, jak to s Lukášem může vydržet Erik.

"Já jsem tady." Ozval se Erik. Nevím proč, ale polila mě červeň. Odkašlala jsem si a otočila se. Přitom ignorovala Lukášův tajemný a jakoby vědoucí úsměv. Když jsem se otočila, opravdu tam Erik stál, bohužel se mi to nezdálo.

"No, doprovázeli jste mě celý týden a díky vám jsem živá a zdravá..." zamumlala jsem směrem k Erikovy a obrátila se na Lukáše. S Erikem se mi mluvilo těžce a... zdálo se mi, že mluvím až moc tenkým hláskem. Nenápadně jsem si odkašlal a Lukáš už se na mě zubil tak, že mi připadalo, jako by mu někdo rozřízl pusu od ucha k uchu.

"Něco pro tebe mám!" hrála jsem, že jsem si vzpomněla na něco důležitého a přitom mě napadlo, že by bylo opravdu nezdvořilé, kdybych klukům nic nedala.  Začala jsem se přehrabovat v brašně. Musela jsem někam schovat můj určitě rudou hořící obličej. Chvilku jsem váhala, co Lukášovi dát, ale nakonec jsem se rozhodla pro toto. Byl to slonovinový hřeben. Dala jsem to Lukášovi i s krabičkou z nějakého asi drahého rudého dřeva a doufala, že už s Erikem budu moct normálně mluvit. Mysli na něco klidného, na letní louku, proudící potůček, slunce mezi stromy! nabádala jsem se. Z polomeditace mě vyrušil Lukáš.

"Za co? Nebo spíše, co je to a proč nám... mně to dáváš?" zeptal se podezíravě Lukáš. Ale neovládl se a krabičku opatrně otevřel. Když zjístil, co tam je, mohl na hřebenu oči nechat. Ve tváři měl úžaslý a opravdu překvapený výraz. Po chvilce se mu tam usadil ten jeho charakteristický úsměšek a na chvilku zavřel oči. Nepodíval se pak na mě, ale já věděla, že kdyby něměl tu svou hrdost, poděkoval by mi.

"No... jako omluvu? Poděkování? Vyber si." Odpověděla jsem s pokrčením ramen na jeho předchozí otázku a zase se dala do přebírání tašky.

Tentokrát jsem věděla, co hledám. Pak jsem našla to, co jsem hledala. Vytáhla jsem to a podola to Erikovy. Byl to černý šátek. Neptal se na co je, určitě to ihned poznal, ale ani se mi to nesnažil vracet. Což jsem ocenila.

"Šátek? Je snad Erik ženská, aby něco takového nosil?" zeptal se mírně opovrhlivě Lukáš. Jen jsem se pousmála. Ten má s hřebenem co říkat... pomyslela jsem si a nadhodila si na ramena děsně těžké brašny. Vydala jsem se směr: kousek za město. Viděla jsem tam ohradu s koňmy, takže...

"Hej, Sorun!" křikl Lukáš. Tázavě jsem se k němu otočila.

"Doufám, že i když jsi mi s tím hřebenem udělala radost, že se nepotkáme. Jsi horší společník, než Erik!" křikl se smíchem a já se také neubránila mírnému úsměvu. Otočila jsem se a bohužel promeškala to, jak Lukáš dostal od Erika pohlavek. Hold, bohu žel. Vydala jsem se tedy k obchodníkovy s koňmi a přemýšlela jsem, co ten šátek na potlačení a skrytí magie dělal v Alecově vybavení.

..........

"Mladá slečno, nevím, jestli na takového koně máta dostatek peněz." Zamumlal prodavač a pochybovačně si prohlížel mé zanedbané oblečení a vzhled. Vztekle jsem na něj prskla a jemně po hlavě hladila nádherného vraníka. Byl dokonalý, určitě byl aspoň napůl Arab, krásně se nosil a nebyl nijak moc agresivní. Jen jsem doufala, že není moc lekavý a že ho dokážu zkrotit. Vypadal temperamentně až dost a já váhala... co když ho nezvládnu?

Pak tu byl ještě jeden kůň, ale nebyl tak... něměl to kouzlo, kterým si mě okamžitě získal tento hřebec. Vraník, kterého jsem si oblíbila, byl Arab a tipovala bych, že je křížený s Andaluským koněm... což je kůň Krutého království. Takže bude stát opravdu dost. Druhý kůň byl plemenem Fríský, to jsem ihned poznala. Byl dokonalý, ale u něj jsem váhala kvůli hřívě a ocasu. Budu projíždět lesem a na nějaké pletení copánků, natož vyčesávání nebudu mít čas... byla by škoda koupit si tak nádherného koně a pak ho zanedbávat.

Můj vytipovaný kůň se polekal a shodil mě na zem. Rychle jsem sykla jako had a zachránila se tak před ušlapání kopyty.

"Je to velmi divoký kůň a mnohdy na něj nestačí ani..."

"To jsem poznala. Nějaké vady, nemoci nebo jiné problémy?" zeptala jsem se. Nic viditelného jsem sice nenašla, ale vždy je tu možnost choroby po rodičích.

"Chovám jen ty nejlepší koně, slečno!" obořil se na mě rozhořčeně prodavač.

"Pašuješ z vedlejšího království koně a ani nevíš, jesli nemají nějakou chorobu, tak bych to pojmenovala já." Odporovala jsem a prodavač se na mě zlobně podívat.

"Prosím tišeji, slečno. A vůbec to není pravda. Hřebci mají vždy jen ten nejlepší rodokmen a toto je hříbě hřebce, na kterém jezdí i král Krutého království..." poznamenal prodavač důležitě.

"O tom nepochybuju." Poznamenala jsem a myslela to upřímně. Toto totiž byl špičkový kůň. Ten hloupý prodavač možná ani neví, jak moc. Už jsem poznala to kouzlo, které mě tak zaujalo. Byl to kříženec Andalusáka, Araba a pak ještě Elfského koně. Krve elského koně v tomto hříběti sice už nebylo hodně, ale byla ještě pořád dost patrná. V inteligentních očích a, to obchodník možná ani neví, v auře, kterou obyčejný kůň byť ten sebelepší se sebenejlepším rodokmenem, neumí vydávat.

"Koupím si ho." Už jsem se rozhodla. Takový poklad si nemůžu nechat protéct rukama.

"Jak jsem poznamenal, slečna na takového koně asi nebude mít dost..."

"Dám za něj čtyři sta zlatých." Přerušila jsem ho. Obchodník počítal.

"To je na takový klenot moc má..."

"Není obsedlaný ani jinak zkrocený, to snižuje cenu. Do ceny započítávám i výstroj." Podotkla jsem.

"Ne, je to moc málo. Takových osm set zlatých..." načal obchodník větu.

"Dám za něj čtyřista padesat, více ne." Řekla jsem rozhodně.

"Ne. Nenene. To by bylo propadnutí téměř čtyřista zlatých... dokážu ho prodat za polovinu více, než mi nabízíte, slečno!" nesouhlasil obchodník a vypadal, že se mnou skončil.

"Není moudré říkat ne někomu, kdo ví, že tady děláte nelegální obchody." Poznamenala jsem lehce a dělala zaujatou svými nehty. Obchodník ztuhl a nepříjemně se na mě podíval. Ignorovala jsem ho.

"Zítra si pro něj přijdu a jestli se mi něco nebude líbit, nemusel by úřad být to nejhorší, co by tě mohlo potkat." Poznamenala jsem a na ukázku udělala jenoduché kouzlo. Toho nádherného Frisíka jsem uspala. Obchodník se k němu vyděšeně vrhnul a pak mě pohledem poprosil, ať přestanu. "Teď jsem ho jen uspala, příště už se nemusí vzbudit ani jeden váš kůň." Varovla jsem. Pak jsem sebevědomně odešla. Dojem kazily jen dvě obří brašny, které na mě visely a vypadaly, jako bych tam nesla celé své vybavení... vlastně to i byla pravda.

Nedokázala bych to. Neměla bych být schopná zabít více, než dva tucty koní. Jak po magické stránce, tak po té morální... Ale to ten prodavač vědět nemusí, ne? Napadlo mě, jak jsem prolhaná a vypočítavá mrcha... měním se. A to k horšímu... pomyslela jsem si temně.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 10. kaptola dara 05. 03. 2010 - 13:23
RE: 10. kaptola Šílenej 04. 04. 2010 - 11:20