Moira | VST: Část 15.

Kapitola se mi až na konec zdá nudná, ale hezky napsaná. Je úterý, což značí, že dnes se nic přidávat nemělo, ale když je ten svátek... :D Užijte si čtení a den bez školy... :)) m.

A věci se uklidňují... nebo ne?

Ten sen, byla jsem si jistá tím, že je to sen, začínal tak hezky. Seděla jsem tátovi na klíně a on mi povídal o svých velkých bojích. Občas dokoce zmínil i mamku, jakožto mocnou Mystičku. Slunce svítilo, bylo teplo, s tátou jsme na zahradě seděli na houpačce. Bylo hezké poslouchat taťkův hlas, jeho jistý tón a cítit jeho pevné obětí. Já jako malá, jedenáctiletá holka jsem poslouchala s pusou mírně pootevřenou, sledovala jsem otcovy rty, aby mi neuniklo ani slovíčko. Pak ale...

Nebe se zatáhlo, zesedlo a já cítila prudký výkyv teploty k mínusu. Táta se zamračil a pak se celý jeho postoj změnil. Byl udýchaný, mrzutý a... vyděšený. Mě beze slova strčil do skříně a zavřel mě tam. Já však dvířka skříně pootevřela, abych viděla ven. Sen se změnil a my už jsme nebyli v zahradě, ale v neznámém pokoji. Otec se postavil před skříň a popadl meč, který měl po ruce. Chtěla jsem mu říct, jak ho mám ráda... Podvědomně jsem věděla, že později už nebudu mít možnost mu to říct. Cloumal mnou děs, protože jsem s neodvratnou jistotou věděla, že se stane něco zlého. Chtělo se mi křičet, ale otec mě umlčel pohledem. Naposledy na mě pohlédl a já mu bojácně oplácela pohled. Pak jsem postřehla pohyb a věděla, že to otec neměl to dělat. Neměl se ohlížet. Neměl přestat dávat pozor na okolí. Protože...

Po krku se mu vrhl nějaký upír. Dlouhé tesáky, černé vlasy té bestie jen zavířily a... otec byl mrtvý. Dříve, než jsem stačila byť jen vykřiknout. A v tu chvíli se sen opět změnil. Už jsem nebyla malá holka. Byla jsem natolik velká, abych mohla v rukou držet meč, u boku cítit malou skrytou dýku a mít před sebou nepříčetného vlkodlaka. Boj byl krátký a zoufalý. Velice brzy jsem skončila odzbrojená a zahnaná do kouta.

Pak mě pohltila tma. Ještě neznatelně jsem scítila, jak mi vlkodlak trhá hrdlo, smrt mě obklopovala. Bála jsem se. Měla jsem příšerný strach. Volala jsem otce. Volala jsem Liama. Oba dva sice byli se mnou... ale ani jeden mi nepomohl. Otcova mrtvola chladla mě u nohou a jeho oči mě probodávaly zklamaným pohledem. Liam šeptal slova odpuštění a ujišťoval mě, že je to pro mé dobro. Třásla jsem se zimou. Konec už nebyl daleko, a já byla tak vyděšená a opuštěná...

A ve chvíli, kdy se zdálo, že se zcela propadnu do nicoty...

Probudila jsem se, celá zpocená, do deštivého rána, ještě napůl v nočí můře, kde jsem umírala.. a cítila jsem v duši klid. Zmatené obrazy toho snu se vytrácely, objala mě realita a s ní i mlhavý pocit bezpečí. Cítila jsem, že dnes bude přelomový den, kdy se vše uklidní a věci dostanou možnost vyjet si své koleje. Byla jsem si tou myšlenkou, která pramenila z hlubin mé nevyrovnané mysli tak jistá, že jsem to brala jako samozřejmost. Jako bych kráčela po rovné cestě a nesměla jsem zaváhat, tudíž se ani rozhlížet, ani se ohlédnout. A takový vlastně i můj život byl.

Nepřítomně jsem vykonala ranní "očistu" a pak se dostavila do Jídelny. Přivítal mě Erikův napůl snivý pohled a nepřítomný úsměv. Svíral hrnek a já věděla, že je to Samael. Pocítila jsem hořkou pachuť na patře. Dva dny jsem Samael neměla, ale zdálo se, že to nemá žádné nepříznivé účinky. Měla jsem skvělou náladu a rozhodla se o ní podělit.

,,Pujč mi ten hrníček, prosím..." zašeptala jsem nevinně. Erik zpozorněl a vrátil se z dálek, do kterých se v myšlenkách zatoulal. Pohlédla jsem na něj a chvilku se kochala obrazem živočišné energie spoutané v Erikově pohledném těle. Jen chvíli. Pak jsem se prudce okřikla.

,,Proč?" zeptal se Erik. Pohled na něj mi vykouzlil na tváři úsměv a ani to moc nepřidalo tomu, aby mi Erik věřil. Bylo mi to jedno. Zavířila okolo mě Erikova energie, která jako by měla podtón nedůvěry. Málem jsem se uchechtla, ale ovládla jsem se. Napadlo mě, že na mé dobré náladě je něco až znepokojujíciho. Jako bych se zdrogovala.

Na Erikovu otázku jsem jen zamrkala a Erik mi tedy (po chvilce štěněcího pohledu) sklenici s průzračnou tekutinou podal. Přičichla jsem si a když jsem se ujistila, že to Samael opravdu je, položila jsem hrníček na stůl. Popadla jsem nůž a než mohl Erik cokoliv udělat, řízla jsem se do dlaně a tu pak naklonila nad hrníček, vše jsem udělala tak, aby to neviděl nikdo kromě Erika. A Erik sám, ač měl možnost, mě nezarazil. Napočítala jsem asi patnáct kapek teplé, husté krve, než jsem dlaň sevřela a trochu Samaelu upila. Zalapala jsem po dechu. Byl silný, silnější o mou krev a i silnější, než je můj Samael. Možná tady v Praze nemají silný Mel, mají prostě silnější Samael sám. Ale cítila jsem, že ranka na dlani se ihned hojí a Samael už nemá chuť něčeho velice hořkého, ale má sladkou chuť velice kvalitní čokolády. Milovala jsem čokoládu, ba co, byla jsem do ní blázen. Podala jsem hrníček Erikovy, který mě pozoroval s neproniknutelným pohledem.

,,Chuť krve se vytratí a sebou vezme i tu příšernou hořkost. Takhle je to lepší a nezkazí to den hned z rána." usmála jsem se zářivě a mazala si rohlík taveným sýrem. Erik s trochu přehnanou opatrností k hrníčku přčichl a pak si upil. Věděla jsem, že toto mu chutná o hodně více, přestože se to snažil skrývat a zářivě se na něj usmála. Jeho energie, spokojeně vlnící ho prozradila. Podívala jsem se na rohlík ve své ruce, ale najednou jsem na něj neměla chuť.

,,Platí stále ještě ta procházka po Praze?" zeptala jsem se spontálně a Erik na mě pohlédl s nadzdviženým obočím. Pak přikývl a arogantně se usmál. Zmátlo mě, že se tak tváří i vůči mě, ale nechala jsem to plavat. Usmála jsem se na něj.

,,Dobrá, doufám, že večer nebudeš mít hlad, jelikož nestihneme večeři." odvětila jsem spokojeně. Erik zamrkal, téměř jsem viděla, jak v hlavě přebírá, co asi chystám. A také jak přemýšlí o tom, jak se chovám. Protože toto můj obvyklý stereotip opravdu není.

,,Proč?" zeptal se, ale v jeho očích jsem viděla, že už to začíná chápa. Přesto jsem mu to ještě vysvětlila.

,,Ve čtvrt na sedm tě čekám před mým pokojem. Až do čtvrt na osm budeme v Praze lovit, těšíš se?" zeptala jsem se a Erik se zatvářil tak zvláštně, že jsem už myslela, že odmítne. Mýlila jsem se. Nemyslel na to, že nechce jít. Myslel na nebezpečí.

,,Víš, že tam někde venku je ten duch, že ano?" zeptal se opatrně a upil Samaelu.

,,Víš, že tam venku jsou Temní, co chtějí zničit všechny Mystiky, že ano?" zeptala jsem se na oplátku. Erik se pokřiveně pousmál.

,,V šest čtrnáct jsem u tebe." potvrdil Erik. Spokojeně jsem na něj mrkla.

,,To jsem ráda. Nerada lovím sama. Pokaždé mě napadně něco, co mě citelně ohrožuje na životě." odvětila jsem a strnula. Právě jsem Erikovi nepřímo řekla, že jsem měla co dočinění s třemi vlkodlaky s duchem navrch. Ale Erik to celé obrátil jen na vtip a zasmál se. Vzala jsem netknutou snídaní a odcházela dříve, než jsem mohla začít přemýšlet nad něčím jiným, než Lovem s Erikem. Mé myšlenky se ubíraly nechtěným směrem, v němž s Erikem nebojujeme, ale přesto si jsme velice blízko.

................

Odučila jsem tři hodiny chemie a byla spokojená. V třeťáku (nejstarší z tří skupin Nováčků) jsem dokázala udržet učební postup a schladila pár až moc žhavých hlav. S Romanovou "pomocí" jsme došli ke slibu, že za každého Nováčka, kterého připravím o dávku Melu, si den bez Melu odřeknu i já. To nebyl můj nápad. Kupodivu ani Romanův. Navrhl to Erik a já k němu pocítila prudkou nelibost. Ne snad za to, že mě připravil o dávky Melu (a byla jsem si jistá, že Mel nějakou dobu mít nebudu), ale proto, že něco takového nenapadlo mě. Díky té domluvě se zčeřená hladina uklidnila a žáci mě začali brát ne jako namyšleného Nováčka, ale jako mučedníka ve službách zla. Překvapilo mě, že pro dnešek byla Romanova skupina (snad až na Vladimíra) hodná a chovali se poslušně jako ovečky. Ne, že bych jim to zazlívala, ale zavánělo to podrazem.

Druháci mi udělali radost, odpustili si veškeré narážky a vtípky. To, co mě však znepokojilo bylo v dohodě. Dohodu jako samotnou přijali s nadšeným, které hraničilo s hraním. Museli se už od třeťáků dozvědět, že k tomuto dojde. A měla jsem neblahý pocit, že silnější budou šikanova slabší k tomu, abych jim schváně Mel strhávala.

Mou tajnou láskou se stali malí prváci. Byli roztomilí v tom, jak snaženlivě se učili. Brzy předhonili učivo (stihnout něco takového za dvě hodiny je opravdu výkon)druháků a já měla čirou radost z toho, že jim to tak jde. Chovala jsem se jako pyšná maminečka a vůbec mi to nelezlo na nervy.  V hodině prváků jsem mohla učivo předkládat v klidu, jelikož neměli téměř žádný skluz a vše jsem mohla probrat natolik podrobně, aby to všichni chápali. To malí prváci ve mě probudili pocit, že nemusím všechny lidi házet do jednoho pytle a... být k nim lhostejná. Mohla bych si je i... snad oblíbit?

Po skončení poslední hodiny jsem zašla za Darinou a požádala jí, aby mi kopírovala veškeré nové učivo. Mohla jsem si být jistá, že ona má zapsány všechny zápisy a ještě více, takže bude spolehlivý zdroj. Sama na sebe jsem byla hrdá za to, jak zvládám češtinu. Večer před spaním jsem sice přelouskávala na internetu slovníky, kde jsem se učila způsobem, že jsem si zapamatovávala nejhledanější slova. Byla to otrava. Ale rozšiřovalo to mou slovní zásobu.

Nakonec jsem pořádala první hodinu doučování. Přišlo znepokojivě hodně lidí a ve třídě, kde jsem doučování pořádala, bylo nacpáno. Takový dav lidí se nedal zvládnou. Ale snažila jsem se. Nejkomičtější bylo, že jsem všechny opět roztřídila do tří skupin a druháci byli v nejpokročilekší skupině častější, než třeťáci. To třeťákům pocuchalo ego a oni se začali učit. Nechápala jsem to. Ale bavilo mě sledovat to. Prváci na doučování nepřišli vůbec. Neměli proč. Žádné učivo jim totiž nebylo vysvětleno v takovém spěchu, jako jejich starším druhům a oni doučovat nepotřebovali.

Zatímco jsem trpělivě vysvětlovala vše, co mí "milovaní svěřenci" nechápali (což bylo téměř vše) snažila jsem se přijít na to, kdo tu je vážně kvůli učení a kdo se sem přišel jen bavit. Tyhle adepty jsem posílala pryč se vzkazem, že jestli příště příjdou a budou vyrušovat, nemusejí se na třetí doučování dostavit. Nakonec jsem je po celé hodině (!) vyhodila a zaplula do pokoje, kde jsem se další hodinu věnovala přípravě do školy a přemýšlením nad tím, jak učení co nejvíce usnadnit a zpříjemnit. Do jedné hodiny jsem se (za vřelé účasti láhve Samaelu) učila zameškané učivo. Šlo to lépe, než jsem čekala. Ostatní učitelé neměli ani zpola tak nabyté hodiny, jako já a jedno učivo rozpitvávali dvě hodiny. To se mi hodilo.

Když jsem se dostavila na oběd, byla jsem doslova vyhladovělá a nahořklá pachuť Samaelu mě nutila si jít vyčistit zuby, i když už jsem to dělala dvakrát. Na oběd bylo kuře a bramborová kaše. Vzala jsem si to a zamířila k našemu stolu, kde už byl Erik. Nepřítomně krájel kuře a pomalu si vkládal kousky masa do úst. Sedla jsem si a odkašlala si, aby si mě všiml. Erik se ke mě otočil a napůl se usmál. Zamrkala jsem, ale nenutila ho do rozhovoru. Sama jsem dneska mluvila tolik, že jsem na mluvení neměla náladu.

Najednou se židle odsunula a já ve stejné chvíli jako Erik upřela nepřátelský pohled na nově příchozího. Denis zvedl ruce na obranu a ucouvl.

,,OK, lidi, nezabíjejte mě jen proto, že jsem vás vyrušil z romantické chvilky koukání do blba!" odvětil, ale tácek ze stolu nevzal.

,,Zmiz, Denisi." zavrčela jsem. Nepohnul se, ale zaváhal s přisednutím.

,,Neslyšel jsi?" odvětil Erik svým nadřazeným, opovrhlivým hlasem. Denis ztuhl a popadl tácek. Už se měl k odchodu, když ale zaváhal a otočil se na mě.

,,Nezapomněla jsi, že jsi naše, že ne?" zeptal se Denis.

,,Vaše?" zeptala jsem se zvědavě a trochu nechápavě. Zároveň se mnou se zeptal Erikův hlas, který ale zněl výhružně.

,,Ano, je naše Mystička." odvětil Denis a zdá se, že si nevšiml, jak je Erik rozzuřený. Pootočila jsem k němu tvář a koutkem oka Erika pozorovala. Proč? Co Denis řekl tak strašného? Erik Denise propaloval pohledem, který se ani s přivíráním obou očí nedal zaměnit za neutrální. Byl vlastně opravdu znechucený a rozmrzelý, řečeno velice mírně. Pootočila jsem svou pozornost zpět k Denisovy a zvažovala, jak zareagovat.

,,Ano, jsem vaše Mystička. Ale pokud opravdu jsem něčí, tak vy to nejste." odvětila jsem chladně. Byla to pravda. Pokud už něčí opravdu jsem, tak je to smrt. Denis si odfrkl, pečlivě se vyhnul Erikovu pohledu a odešel. Já zamyšleně hleděla na Erika, který se tvářil naprosto neutrálně, jakmile Denis zmizel z obzoru. Nebo minimálně zaplul ke stolu k Daniele.

,,Proč jsi po Deniskovi tak vyjel?" zeptala jsem se a neúmyslně použila jeho přezdívku. Erik se na mě podíval se zdviženým obočím.

,,Deniskovi?" zeptal se a já nedokázala nepochopit tu narážku. Přesto jsem se na něj vyčkávavě dívala a čekala na odpověď. Erik až moc pečlivě žvýkal souto masa, když...

Najednou ke mě s křikem přiběhlo nějaké dítě a doslova mi skočilo do náruče.

,,Paní učitelko, Sandra mě chce zbít!" křičela malá černovlasá holčička. Na první pohled byla křehká a já si byla jistá, že by tuto dívčinu dokázal přeprat i o dva roky mladší výrostek, pokud by k tomu měl předpoklady. Tato malá pro boj prostě stavěná nebyla. Stejně jako já. Ale to může Samael lehce změnit, že? Chvilku na to k nám napochodovala dobře stavěná hnědovláska, o rok starší než holčina v mém náručí, se sebejistým úsměvem. Jakmile mě uviděla, znejistěla a ustoupila. Koukem oka jsem zahlédla pohyb a uvažovala, co asi Erik dělá. Šlo to totiž z jeho směru.

,,Omlouvám se, paní učitelko!" dostala ze sebe hnědovláska, zsinalá strachy a ztratila se mi mezi stoly. Malá černovláska v mé náruči potáhla, vysmekla se mi a pak také zmizela. Neřekla ani: ,bé'. Měla jsem mlhavý pocit, že se jmenuje Katka. Zmateně jsem se koukala na své prázdné ruce. Pak jsem vyprskla smíchy, nemohla jsem si pomoct. Když jsem se otočila k Erikovy, že mu povím, že mě to naprosto šokovalo, byl pryč. Zarazila jsem se. To jeho mizení mi pomalu začínalo lézt na nervy. Ale jenom pomalu. Měla jsem moc dobrou náladu na to, abych se na Erika zlobila. Měla jsem moc doboru náladu na to, abych se zlobila na kohokoliv. V tu chvili jsem netušila, jak moc jsem se mýlila.

............

Soustředila jsem se na dech a v pravidelném tempu dělala kliky. Zbývalo mi jich ještě osm, když se ozval hlas, který jsem slyšet nechtěla. Vlastně bych tu osobu mohla pojmenovat na: Ta, které se chci vyhýbat. Čekal mě s ní nepříjemný rozhovor, který mi dobrou náladu určitě nepodrží.

,,Pane Letko, jsem si jistá, že si můžu Marii do konce hodiny vypůjčit." prohlásila Gabriela tónem, který spíše oznamoval, než žádal. Zadoufala jsem, že by to Letku mohlo popudit a to by mohlo zapříčinit opak toho, co po něm žádala Gabriela. Prosím nepouštěj mě, prosím nepouštěj mě, prosím nepouštěj mě, prosím nepouštěj mě...

,,Marie je jedna z mála Nováčků, u kterých uznávám, že posilovat vážně nemusejí.. dokud nezlenoší." potvrdil Letka a já si v duchu povzdechla. Měla bych být štěstím bez sebe, Letka mi v podstatě složil pokllonu, a to nebylo JEN TAK NĚCO. Přesto jsem to tak nebrala. Roman měl zakázaný Mel, takže musel bojovat bez něj. Chtěla jsem vidět, jak ho na lopatky dostává i ten nejslabší Nováček. Který Mel však má. A také jsem si s Gabrielo o samotě opravdu promluvi nechtěla. Měla bych to ale brát z té lepší stránky. Já dávku Melu také nemám a aspoň se vyhnu veřejné potupě.

Gabriela mě odvedla do nějaké místnosti a zavřela za námi. Pak se ke mě točila a nadechovala se k tomu, že něco řekne. O čem chce mluvit nebylo zas tak těžké odhadnout. Už i tak se po mě na chodbách a ve veřejných síních vrhaly postranní pohledy a za mými zády si šeptem sdělovali, co se "pravděpodobně" stalo při útoku Ducha. Jednou jsme s Erikem bok po boku bojovali proti smečce vlkodlaků, jindy Vrátného roztrhal upír a já a Erik jsme upíra zahnali, jindy zase Vrátný SÁM pustil Temné do Základny... 

Gabriela načala větu, začínající: S tebou... když nás přerušil naprosto nečekaný hlas.

,,Výborně. Jsem rád, že jste se dostavila. Můžeme vyrazit." odvětil nějaký muž (nemohl mít více než třicet), měla jsem podezření, že slepý, a pevným krokem zamířil pryč ze dveří. Prudce jsme se k němu s Gabrielou otočili a pak zmateně pozorovali, jak klidně k nám jde. Bez rozpaků cestou popadl Gabreilu za loket a doslova jí táhl za sebou. Nebylo to zas tak těžké. Byla drobná a také se zdálo, že je vyvedená z rovnováhy ještě více, než já. Ale ani muž nebyl zrovna svalovec. Vlatsně vypadal strašně křehce.

,,To je nějaký omyl, pane. Neznáme se." odvětila po chvilce Gabriela pevně a vytrhla se. Přemýšlela jsem, jestli by mi bylo k užitku, kdybych utekla. Usoudila jsem, že bych jednom odložila nevyhnutelné a rozhodla se to mít z krku co nejdříve. Gabriela se zbaví toho muže a pak si vyřídíme ten hovor na téma: Duch. A pak budu volná jako pták... tedy dokud zase něco nevyvedu. A také za předpokladu, že mi Gabriela nedá nějaký únavně zdlouhavý a nechutně nudný trest.

,,Ale to opravdu ne, paní Věštkyně." odvětil muž a já i Gabriela jsme ztuhli. Téměř nikdo na Základně nevěděl, že Gabriela je Věštkyně. Tak jak... ?

,,Odkud to víte?" ostře se zeptala Gabriela a rychle se prosmýkla mezi muže a dveře, do kterých muž mířil. Muž se zastavil přesně krok před ní.

,,Temní. To Temní si to ve stínu uliček, večer, když jsou v převaze, šeptají. Musíte nám pomoct. Je jich čím dál více. Zaplavují nás a..." muž mluvil čím dál naléhavěji a jeho slova zněla čím dál tajemněji. Nic jsem nechápala, zato Gabriela na muže před sebou vytřeštila oči.

,,Pane Bože. Vy jste Poutník..." šeptla Gabriela a šokovaně se opřela o dveře za svými zády. Muž - Poutník se tajemně usmál a pokýval hlavou. Položil jí zlehka ruku na rameno. Neuniklo mi, že se Poutník jedním prstem dotýká kousku odhalené kůže na Věštčiném krku. Gabriela se roztřásla, ale kupodivu ne odporem. Naopak to vypadalo, jako by jí ten dotyk vlil sílu do těla. Gabriela se sebrala, celá doslova před mým pohledem rozkvetla. Zato ten... Poutník vypadal o něco křehčeji. Zdálo se však, že toho si Gabriela nevšimla.

,,Meye. Máš štěstí, tento rozhovor odložíme na později. Vrať se na hodinu." vyhrkla Gabriela a ihned vzala Poutníka do rámě. Všimla jsem si, že když se Poutník dotýká Gabriely přes oblečení, nemá to ani na jednoho žádné účinky. Vedla ho rychlým, ale přitom opatrným krokem pryč.

,,Poutník vyšel..., ...pouště. Nebo je to snad... ...je zlé... jak to, že... neviděla?" mumlala si pro sebe při odchodu a vypadala opravdu vážně. Zmateně jsem je pozorovala, dokud nezmizeli za rohem. Opatrně jsem vyšla z místnosti a pozorně si jí prohlédla, zda tam na mě nečekají žádná jiná překvapení, ale nic jsem neviděla. Zavřela jsem tedy třídu a šla zpět do tělocvičny.

Při vstupu mi Letka nařídil další várku cvičení a já byla tak vyvedená z míry, že jsem ani neodporovala. Vrhla jsem se k zemi a začala s protahováním.

,,Něco se stalo?" zeptal se Erik, který klesl na zem vedle mě. Udělal to tak ladným pohybem, až se to zdálo nemožné. Jako by byl jen loutkou a někdo uvolnil vodící drátky. Zrovna jsem z mostu přešla do stojky a pozorovala ho vzhůru nohama. Nepřítomně jsem se na něj podívala. Na dnešní lov jsem se těšila, ale přesto jsem se teď cítila moc nejistá. Je tu hodně otázek. Znovu mi na mysl padlo to: O tom Lovci (jak mamka ještě ve Phoenixu četla tu složku v nemocnici), ať už to byl kdo chtěl. Znovu se mi vybavila také ta poslední bitva. Jak mi ten vlkodlak tvrdil, že se se Základnou domluvili. Tato vzpomínka zabolela natolik, až jsem se vychýlila z rovnováhy a padla na zem. Bolestivě jsem padla na rameno. Zaklela jsem a dezorientovaně si sedla do tureckého sedu.

A teď je tu nějaký Poutník a mluví o invazi Temných. Můžu cokoliv z toho říct Gabriele natož Erikovi? Ale je tu možnost, že Erik o Potníkovi něco ví. Přece jen pochází ze Stanoviště a vypadá to, že se vyzná daleko lépe, než já...

,,Slyšel jsi někdy o nějakém Lovci, který nese přezdívku Poutník?" zeptala jsem se ledabile, jako by mi na tom nezáleželo a viděla, jak Erik nejen šokovaě ztuhnul, ale také, jak se celý v obranné pozici napjal. Ani ne vteřnku tak strnulý zůstal, než se uhlazeně vrátil do uvolněné pozice. Ani bych nepoznala, že je vyvedený z míry, kdybych ho bedlivě nepozorovala a také to necítila. Erikova energie zničeho nic vyšlehla jako plamen, který ale nejde vidět a doslova mě spaloval. Vyjeka jsem. Nedokázala jsem se ovládnout. Erikův prsten na prsteníčku mě hřál a pomalu dokázal změnit spalující, bodající energii na příjemný plamínek. Ten však ihned zmizel a Erik se ke mě starostlivě sklonil. Počkat, sklonil?

,,Co se stalo?" zeptal se zmateně a pomohl mi vztát. Jakmile se mě dotkl, mezi námi doslova zajiskřilo. Opravdu doslova. Stříbrné, šedé a černé jiskřičky se změnily v blesky a pak se se zábleskem zabořili do země, kde po sobě nechaly jen černá ohořelá kola. Erik poplašeně ucuknul a já se slabostí zapotácela a spadla zpět na zadek. Nevím jak, ale moje Moc nějak dokázala vyšlehnout a když se mě Erik dotkl, tak se změnila v kouzlo. Letka k nám s nečitelným výrazem mířil a já se obrátila k Erikovi.

,,Dostav se ke mě do pokoje. Zajdeme si zalovit a vše si vyjasníme." odsekla jsem spíše z pocitu nejistoty, než vzteku. Šeptala jsem natolik tiše, že nás nikdo nemohl slyšet přesto se na nás Letka zamračil, jako by vycítil, že přímo pod nosem se mu domlouváme na porušování pravidel. Erik jen přikývl. Vypadal dokonce znepokojeněji než já. Zavřela jsem oči a přitlačila jsem si na ně pěsti tak silně, až mi za očima vybuchly barevné hvězdičky. Pak jsem přestala a zhluboka se nadechla. Když k nám došel Letka a nepříjemným hlasem se ptal, co se děje, byla jsem klidná a měla vymyšlenou zastírací historku. Sice jsem jí nepotřebovala, ale rozhodně jsem nechtěla, aby mě kvůli tomuto Letka poslal ke Gabriele. Přece jen to mělo co dočinění s Mystikou a představa, že to Gabriela přičítá tomu mému "zmrtvýchvstání" mi byla silně nepříjemná. Stejně jako to, že by to byla ideální příležitost mě seřvat i za toho Ducha.