23. část

29. listopad 2009 | 00.32 |

Tady máte poslední část. Promiňte, že to tak trvalo, ale nějak jsem se k počítači nedostala. Sice jsem to ze začátku chtěla rozepsat trochu více, ale teď mě napadl jeden úžasný konec a chtěla bych vědět, jak se vám bude líbit. Díky patří Chelsee, Mousik, sunny, máje, lence, eleanor, das, sierre, brumal a lele... Tak hezké počtení!!

To je snad noční můra! Né... to je konec.

Dorazila jsem do Volterry... nejlépe to vystihuje slovo: celá. Cestou zpět mě napadl nějaký upír, který znal hodně nebezpečné triky a mohl mi i něco udělat. Vypořádala jsem se s ním díky dvou velmi důležitým faktorům. Zjístila jsem, jak ta moje zpropadená schopnost funguje a měla jsem neuvěřitelné štěstí.

Má schopnost spočívá v tom, že dokážu ovládat své tělo. Dokážu ho proměnit v ptáta, když chci, dokáži brečet...

Takže jsem přežila hlavně díky tomu, že jakmile jsem měla upírovy zuby na krku, přeměnila jsem se v ptáka dvakrát většího, než byl ten ubohý upír. Stačilo jednou mávnou pařátem a byl na kousky. A Štěstí? To spočívalo v tom, že mi ten upír začal říkat, co všechno Aro udělá Marcusovi, až se nevrátím. Myslím, že právě to mě vyburcovalo k přeměně.

Teď jsem stála před branou Volterry a dožadovala se vstupu. Rozhlédla jsem se, ale nikdo nikde. Tak jsem se odrazila a vyskočila na zeď. Zaryla jsem prsty do škvír mezi kameny a pak se mrštně dostala až nahoru. Pod nohama mi skřípalo rozbíjející se sklo, když jsem stanula až na vrcholku zdi. Skočila jsem dolů a nazula si své krvavě rudé lodičky. Jen tak mimochodem, vylézt na bezmála sedmimetrovou zeď ve večerních, rudých šatech, které končí deset centimetrů pod nohama je docela výkon. A přelézt tu zeď a snažit se šaty nezničit, to je úkol nadlidský. Proto jsem ale také upír, že?

Upravila jsem si vlasy a zkontrolovala líčení a vyšla jsem. Uslyšela jsem tiché cvaknutí a uvědomila jsem si, že jsem spustila alarm. Nic jsem si z toho nedělala. Jsem zde snad doma, ne? A navíc jsem Marcusova družka... družka jednoho z Pánů upírů. Došla jsem k hradu, kde na mě už čekal uvítací výbor. Chvíly na mě ohroměně hleděl a pak zmizeli. Pousmála jsem se. Ale myslím, že to nebyl vůbec příjemný úsměv.

Šla jsem chodbami Volterrského hradu a klapání podpadků se rozléhalo daleko přede mě. Kousek mé mysli se zabýval tím, proč je zde takové ticho. Zavzpomínala jsem, trochu jsem počítala a odhadla, že bude asi sedm hodin... čas večeře.

Došla jsem do předsálí, ale za recepcí nikdo. Už to bylo zvláštní... Došla jsem k síni, ale dveře hlídala skupina... patnácti upírů. Podle pocitu z nich... to byla elita Arovy gardy. U Marcuse ani Caiuse jsem tyto upíry nikdy neviděla.

,,Dovnitř nesmíte, paní." pronesl jeden.

,,A vy upíre, vy mne nesmíte zdržovat." odvrkla jsem sladce, možná trochu flirtovně... Ten tón byl neúmyslný... spolu s návratem na Volterru se vrátily i zvyky. Upír se na mě zvědavě podíval. Věděla jsem, co vidí. Přitažlivou upírku s oranžovýma očima, následek živení se zvířaty... neodolala jsem a chtěla zkusit, jestli v džungly chutnají také tak odporně... která se chová jako namyšlený spratek a myslí si, že může vše.

,,Počkejte zde." přikázala jsem celkem nesmyslně, jelikož to tam měli hlídat. Asi za dvě vteřiny jsem se vrátila... ale měla jsem na sobě černý plášť s nášivkou o dvou čárkách. Upíři se okamžitě pohotově uklonily a otevřely dveře. Pohled, který se mi naskytl, se mi vryl do paměti a já věřila, že si jej budu pamatovat do své smrti... konce existence.

Ze všech sil jsem se snažila nedávat nic najevo a byla jsem ráda za plášť, který skrývá, jak jsem šokovaná. Došla jsem k trůnům, vysekla pukrle a pak zamířila k Marcusovi.

,,Lásko..." šeptla jsem skrz sevřené hrdlo. Letmo jsem jej políbila na tvář a stoupla si za něj. Byl podivně napjatý a téměř nezastřehnutelně roztržitý. Věděla jsem, co potřebuje. Popošla jsem proto blíže a natáhla ruku. Marcus mi jí sevřel. Já mu jí sevřela na oplátku. Podle Marcusova mírného trhnutí možná až moc silně.

,,Drahá, tebe jme tady postrádali, doufám, že jsi se vrátila živá a zdravá." řekl Aro příjemně. Pro ty, co nevěděli o napadení, to muselo znít jen jako obavu a můj stav.

,,Ach Aro, měla jsem se nádherně... čistý vzduch a milá společnost." téměř jsem zazpívala. V hlase ani špetka lži. Jen Marcus cítil, že nejsem daleko od toho, abych na Ara skočila. Znovu mi pevně sevřel ruku.

,,Myslím, že toto tě bude zajímat, Melanie. Obrovská skupina rebelantů, co se snažila svrhnout naší vládu." řekl Aro a já už v jeho hlase neslyšela popichování. Jen smutek a únavu. Doteď jsem se vyhýbala pohledu před sebe, ale teď už jsem neodolala. Na zemi před trůny klečelo mnoho upírů. Mě ale zajímali ti ve předu. Má rodina.

,,Cože provedli?" zeptala jsem se a na hlase mi vůbec nešlo poznat, jak slabé mám sebeovládání.

,,Celá této skupina a dalších třicet mrtvých se sešlo na jednom místě... určitě proto, aby se dohodly na svrhnutí naší vlády." Zalapala jsem po dechu. Třicet? A kolik ztech třiceti jsem znala. A kolik osobně. A s kolika se přátelila.

,,Jak to můžeš vědět tak jistě?" zeptala jsem se. Hlas naprosto neutrální. Už žádné hravé tóny. Na to jsem neměla dost sil. Vlastně byl menší zázrak, že stojím.

,,Mají štít, který je chrání před mou mocí. A to mě přivádí k tomu... vzdejte nám pět vašich nejlepších talentů a já vás nechám na pokoji. Slib Bratrů." toto pronesl Aro k mé bývalé rodeně. Mluvily dva... Carlisle Cullen a Leonid Melwoy.

,,Ne, přítely, to neudělají." řekl tiše a unaveně Carlisle.

,,Bohužel Aro, na to jsi se měl zeptat dříve, než jsi nás pomasakroval. Nikdo se k tobě dobrovolně nepřidá." odvětil Leonid. To mě přivedlo na myšlenku, že Aro má v držení upírku, co umí mazat vzpomínky... ani by tu nemuseli být dobrovolně. Jeden dotek a budou si myslet, že už stovky let pracují pro Volterru.

,,Tak to vás budu muset zabít." odvětil Aro. ,,Demitri, Felixi?!" zavolal. Vyjekla jsem. Vmžiku už jsem nebyla u Marcuse, ale před Arem. Klečela jsem.

,,Aro, nikdy jsem tě o nic nežádala. Teď to dělám. Prosím, nezabíjej je!" téměř jsem křičela. Kápi mi sklouzla z hlavy a odhalila hnědé vlasy.

,,Cože?" Arovo obočí vyletělo vzhůru. Pak se zlomyslně usmál. ,,Takže ty se spolčuješ s těmito vzbouřenci?" zeptal se pomalu a každé slovo si užíval. Ztuhla jsem, když jsem pochopila, kam tim mířím. Můj hlas zněl ledově.

,,Nikdy bych neublížila Marcusovi. A ty to dobře víš, Aro."

,,Vypadá to, že tě budeme muset také zabít. Ale této úlohy bych se zhostil sám..." přemíšlel Aro dále. Postavila jsem se. Pomalým, rozvážným pohybem jsem odepnula sponu s erbem Volterry a spolu s plaštěm jsem to vše opatrně položila a hromádku.

,,Aro." pronesla jsem. Nevím, jak mě mohlo napadnou něco tak šíleného, ale následující slova Ara perfektně vyvedla z míry.

,,Pamatuješ se na ni? Na upírku? Byla velmi stará... dalo by se říct prastará. Šedé oči v obličeji s rysy východu. Dlouhé černé vlasy při slunci házely rudé odlesky. A její moc? Zvířata jí milovala... Co se s ní asi stalo... " přemítala jsem nahlas. Aro zmlkl a nevěřícně se na mě koukal. Pak kmitl pohledem k Marcusovi.

,,Domorodé kmeny mi ukázaly velice zajímavou vizy... ona se s nimi loučila... věděla, že se jí něco sta.." nedokončila jsem větu.

,,Mlč! Zrádkyně! Ty jedna..." nedořekl.

,,Ještě slovo bratře a mohla by nastat občanská válka. Mezi upíry." dodal můj milovaný. Aro na nic nečekal. Skočil po mě. V jeho očích plálo... šílenství. Čekala jsem to. Ihned potom, co Aro opustil trůn jsem se proměnila v obřího orla... ale dost malého na to, aby mohl bezpečně manévrovat v malé místnosti. Vyletěla jsem takřka až ke stropu a pak se střemhlav vrhla na Ara a pařátem ho přišpendlila k zemi. Pomalu jsem se měnila zpět.

Jen jednu nohu jsem měla pořád ptačí... větší než obvykle a s pařáty, které se Arovy zapíchly do hrudi. Aro se na mě vztekle díval, ale pak jeho oči ztratily lesk. Vzdal se.

,,Proč jsi chtěla zachránit ty vzbouřence?" promluvil po chvíly. V síni se rozhostilo šokované ticho. Cítila jsem, jak se mi po zádech plazí teplý závan, pozdravy od Jane, ale pak jsem ucítila, jak přese mě Bells přetáhla svůj štít. Zrovna tuto otázku jsem od Ara nečekala. Spíše něco na způsob: Odkud víš o Lilith?

,,To jsou mí stvořitelé, Aro." šeptla jsem tiše. Sehla jsem se pro plášť vedle mě a přehodila si ho přes nahá ramena. Aro ležel na zemi a koukal se mi do očí. Změnila jsem si nohu zpět v lidskou a pak jí přitáhla k sobě. Pochopila jsem co chce. Dřív, než mohl kdokoliv něco udělat, jsem se sklonila k vládci upírů a roztrhala mu hrdlo. Těsně předtím stihl téměř neslyšně zašeptat:

,,Žil jsem moc dlouho... promiň Lilith." Pak už Aro Volturry nebyl. Zemřel. Bylo to i na můj upíří mozek moc rychlé. A ještě nepochopitelnější bylo to, že jsem ho zabila já. V místnosti bylo hrobové ticho. Takové, jaké jsem nikdy neslyšela. Tedy vlastně neslyšela. Vlastně slyšela... kruci, zamotala jsem se v tom. Otřela jsem si rty hřpetem ruky.

,,Drahý, mohl by jsi vyjednat milost pro tyto upíry... zřejmě budu chtít chvíly strávit sama. Mám se postarat o pohřeb tvého bratra, nebo to přenecháš na jiných?" do hlasu se mi vkradl zase ten zpěvavý tón.

,,Postarej se o mého bratra, Melanie." otočila jsem se, že už půjdu, když mě zarazil Marcusův hlas.

,,Nevyčítám ti to." řekl. Neodpověděla jsem. Věděla jsem, že tím, že jsem mu zabila milovaného bratra, to už mezi námi nikdy nebude jako dřív.

,,Chápu tě, lásko... teď se zřejmě půjdu vykoupat... kdyby mě nikdo nerušil, bylo by to velmi milé..." odtušila jsem a odešla z místnosti.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.2 (10x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: 23. část mája 06. 12. 2009 - 13:43
RE: 23. část malika 26. 02. 2010 - 12:35